Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1213/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-východ
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
škoda/odpovědnost za škodu
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1213.15.1
Datum podání24.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

266/1994 Sb.

40/1964 Sb., § 415, § 420, § 427

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1213/15 ze dne 3. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti 1) MUDr. Miloslava Bartáka, 2) Martiny Jandíkové a 3) MUDr. Michaely Bartákové, všichni právně zastoupeni Mgr. Jiřím Švejnohou, advokátem se sídlem Korunní 2569/108a, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 281/2014-215 ze dne 2. 2. 2015, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 140/2013-185 ze dne 2. 7. 2013 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 11 C 342/2009-146 ze dne 22. 10. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé se jako právní nástupci paní Květuše Bartákové u civilních soudů domáhali náhrady škody na zdraví ve výši 257 134,50 Kč a vydání bezdůvodného obohacení ve výši 776 Kč. Žalobu odůvodnili tím, že Květuše Bartáková byla dne 29. 5. 2007 na nádraží v Říčanech sražena osobním vlakem a v důsledku této nehody utrpěla těžkou újmu na zdraví. Civilní soudy jejich žalobě nevyhověly, neboť nebyla shledána odpovědnost žalovaného, tj. Českých dráh, a. s., za škodu podle § 420 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), jelikož žalovaný strojvedoucí předmětného vlaku a zaměstnanec žalované neporušil žádnou právní povinnost (proti němu byla žaloba již dříve pravomocně zamítnuta). Škoda byla zapříčiněna výlučně jednáním poškozené a není proto dána odpovědnost žalovaného jakožto provozovatele dráhy ani podle § 427 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.

Stěžovatelé s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítají, že soudy nevyslyšely jejich námitky a v odůvodnění rozhodnutí se s nimi řádně nevypořádaly. Rozsudky považují za nepřesvědčivé a prakticky nepřezkoumatelné. Zejména namítají, že se soudy nevypořádaly s námitkou porušení obecné prevenční povinnosti ze strany žalovaného. Pominuly tvrzení, že s ohledem na mimořádné okolnosti (stavební úpravy) měl strojvůdce dbát zvýšené opatrnosti a rozjet se nižší, nikoliv běžnou rychlostí. Strojvůdce navíc, poté, co v kolejišti zaregistroval poškozenou, dal nejdříve chybně návěst "Pozor", neboť patrně spoléhal na to, že poškozená kolejiště opustí, a teprve po 2 vteřinách začal brzdit. Soudy dále dostatečně neobjasnily svůj závěr o 100% zavinění nehody poškozenou.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde. Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelů s právními závěry soudů a požadavek na jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti právního názoru stěžovatelů.

Ústavní soud především nesdílí názor stěžovatelů ohledně nedostatečného odůvodnění a nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z dokazování, včetně výslechu očitých svědků, spisu Policie ČR, Okresního ředitelství Praha-venkov, Služba kriminální policie a vyšetřování Praha 5, ČTS: ORPO-4919/TČ-71-2007 (věc byla odložena, neboť nešlo o podezření z trestného činu) a Zprávy o vyhodnocení příčin a okolností vzniku mimořádné události vypracované Regionálním inspektorátem bezpečnosti železniční dopravy ze dne 29. 6. 2007 vyplynulo, že ke sražení poškozené došlo na místě, které není určeno pro odchod od vlaku. Poškozená vstoupila do dráhy vlaku až poté, co se rozjel a nijak nereagovala na výstražné zvukové znamení. Dále bylo zjištěno, že výpravčí ani strojvedoucí neporušili ustanovení § 15 odst. 4 vyhlášky č. 173/1995 Sb., kterou se vydává dopravní řád drah. Strojvedoucí, který dal výstražné znamení a ihned poté použil rychlobrzdu, postupoval logicky a adekvátně situaci. Z jeho strany nedošlo k porušení povinnosti jako základního předpokladu odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák., a to včetně prevenční povinnosti upravené v § 415 obč. zák.

Ústavní soud shledal, že se krajský soud zabýval i otázkou možného porušení prevenční povinnosti žalovaného upravené v § 415 obč. zák. a konkrétně zdůvodnil, proč porušení této povinnosti nezjistil. Soud se rovněž zabýval otázkou rozsahu spoluzavinění poškozené podle ustanovení § 441 obč. zák. Dospěl k závěru, že poškozená, která byla znalá poměrů na nádraží, si vědomě zkracovala cestu k bydlišti a nepoužila bezpečnou značenou odchodovou trasu, přičemž byla sražena projíždějícím vlakem. Porušila tak ustanovení 4a odst. 1 a § 22 odst. 4 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, a škoda, která jí měla vzniknout, tak byla způsobena výlučně jejím zaviněním.

Jak již bylo naznačeno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy se námitkami stěžovatelů (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly. V souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. V posuzovaném případě proto Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.

Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta, a to aniž byli stěžovatelé vyzývání k odstranění vad plné moci.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru