Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 121/11 #1Nález ÚS ze dne 17.05.2011K rozhodování soudu o návrhu na osvobození od soudních poplatků

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v základních právech a svobodách a zákaz diskriminace
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 96/61 SbNU 489
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.121.11.1
Datum vyhlášení08.06.2011
Datum podání12.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 3 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138 odst.1, § 30


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Účelem rozhodování obecných soudů o osvobození od soudního poplatku ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. je posouzení poměrů účastníka, jakož i možné svévole nebo zřejmé bezúspěšnosti při uplatňování nebo bránění práva. Posouzení dostatečného majetkového zázemí účastníka žádajícího o osvobození od soudního poplatku musí zohledňovat den vzniku a výši zkoumaného aktiva, přičemž mezi uvedenými skutečnostmi a okamžikem požadavku na jeho existenci (tj. v době hodnocení majetkových poměrů účastníka soudem) musí existovat rozumná časová (a věcná) souvislost. Opačný postup soudů znamená porušení základního práva účastníka řízení na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky E. J. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 17. května 2011 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 Cmo 48/2010-178 ze dne 29. 9. 2010 a usnesení téhož soudu č. j. 6 Cmo 49/2010-181 ze dne 29. 9. 2010, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelka požádala v řízení před obecnými soudy o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce ve smyslu § 138 odst. 1 a § 30 odst. 1 občanského soudního řádu. Krajský soud jakožto soud prvního stupně její žádosti nevyhověl, vrchní (odvolací) soud pak rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a uvedl, že majetkové a sociální poměry stěžovatelky neodůvodňovaly přiznání osvobození od zaplacení soudního poplatku; navíc potvrdil i rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na ustanovení zástupce z řad advokátů, neboť z dosavadního průběhu řízení vyplynulo, že stěžovatelka byla schopna sama efektivně hájit svá práva.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud primárně odkázal na svoji dosavadní judikaturu týkající se problematiky osvobození od soudních poplatků (např. nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 nebo nález sp. zn. II. ÚS 2432/08 ze dne 5. 3. 2009) a zdůraznil, že účelem institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace, přičemž posouzení naplnění tohoto účelu je striktně vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2856/08 ze dne 9. 2. 2009).

Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti stěžovatelky vyšel ze zjištění, že stěžovatelka podala žádost o osvobození od soudních poplatků již v roce 2007. Tehdy okresní soud jejímu návrhu vyhověl, neboť shledal, že její majetkové poměry a uplatněné právo si vyžadují jednak osvobození od soudního poplatku a jednak ustanovení zástupce z řad advokátů. Bylo-li stěžovatelkou nejen tvrzeno, ale příslušnými listinami i doloženo, že se její majetková situace od doby rozhodnutí okresního soudu do doby rozhodnutí krajského soudu nezměnila, musel by posledně uvedený soud na základě vlastních zjištění nalézt takovou změnu poměrů, která by umožňovala a vyžadovala opačný výrok. Krajský soud a následně vrchní (odvolací) soud, jehož rozhodnutí byla ústavní stížností napadena, došly k závěru, že touto změnou poměrů je chybějící údaj o vlastnictví konkrétních nemovitostí. Takovému přístupu by v obecné rovině nešlo nic vytknout, kdyby ovšem v poměrech souzeného případu zároveň nebylo zřejmé, že stěžovatelčina práva k těmto nemovitostem nepředstavují takovou majetkovou hodnotu, aby bylo spravedlivé po stěžovatelce žádat jejich zpeněžení a na základě takto získaného výtěžku pak financování úhrady soudního poplatku a případné odměny právního zástupce; přitom nelze ztrácet ze zřetele, že poskytnutí bytu vlastním rodičům je věcí nejen žádoucí a morální, nýbrž může být hodnoceno i jako plnění zákonné povinnosti dle § 87 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině.

Také závěr vrchního soudu o dostatečném majetkovém zázemí stěžovatelky v podobě příjmu čtvrtiny kupní ceny z prodeje dalšího pozemku byl dle Ústavního soud svojí povahou extrémně vybočující, neboť mezi výší tohoto aktiva a okamžikem požadavku na jeho existenci neexistovala rozumná časová souvislost.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci odvolací (vrchní) soud svým postupem vytvořil stav znemožňující stěžovatelce domáhat se zákonem stanoveným postupem soudní ochrany, čímž bylo porušeno její základní právo na rovný přístup k soudu bez ohledu na majetek (čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny), a proto napadená rozhodnutí vrchního soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Rychetský. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011

N 96/61 SbNU 489

K rozhodování soudu o návrhu na osvobození od soudních poplatků

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 17. května 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 ve věci ústavní stížnosti E. J. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 Cmo 48/2010-178 ze dne 29. 9. 2010, jímž Vrchní soud v Olomouci vyslovil souhlas s názorem soudu prvního stupně, že stěžovatelčiny majetkové a sociální poměry neodůvodňovaly přiznání osvobození od placení soudního poplatku, a rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 Cmo 49/2010-181 ze dne 29. 9. 2010, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení.

Výrok

I. Usneseními Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 Cmo 48/2010-178 ze dne 29. 9. 2010 a č. j. 6 Cmo 49/2010-181 ze dne 29. 9. 2010 bylo zasaženo do základního lidského práva stěžovatelky na přístup k soudu (soudní ochranu a spravedlivý proces) ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 Cmo 48/2010-178 ze dne 29. 9. 2010 a č. j. 6 Cmo 49/2010-181 ze dne 29. 9. 2010 se proto ruší.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. ledna 2011 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť ji i přes její žádost soudy neosvobodily od soudních poplatků a neustanovily jí zástupce. Tvrdila, že ač se snažila prokázat skutečnosti předpokládané v ustanovení § 138 a 30 o. s. ř., soudy došly k závěru, že je sama schopna efektivně hájit svá práva, resp. že její majetkové poměry jí umožňují zaplacení soudního poplatku, jakož i případné náklady spojené s odměnou advokáta. Stěžovatelka vadnému hodnocení předestřených skutečností obecným soudům v podrobně rozvedené ústavní stížnosti především vytýkala, že majetkové hodnoty ve skutečnosti neměly vliv na její schopnost uhradit jak soudní poplatek, tak odměnu právního zástupce z řad advokátů. Za protiústavní považovala postup, kdy se soudy charakterem těchto majetkových hodnot vůbec nezabývaly, ačkoli jí nemohly nijak pomoci při získání prostředků na úhradu soudního poplatku či odměny právního zástupce. Poukázala i na podobné případy, v nichž soudy rozhodly rozdílně, a vzhledem k excesivní povaze rozhodnutí obecných soudů tak mělo dojít uvedenými rozhodnutími k porušení jejích základních práv podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Obsah napadených rozhodnutí

2. Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 Cmo 48/2010-178 ze dne 29. září 2010 se podává, že jmenovaný soud shledal napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 40 Cm 92/2003-157 ze dne 19. 11. 2009 přezkoumatelným. Soud nalézací totiž ve svém odůvodnění uvedl okolnosti o poměrech žalobkyně, při rozhodování vyšel z výše jejích příjmů, vlastnictví bytu a osobního automobilu, výše dluhů a měsíčních výdajů bez nákladů na stravu a výsledky svého šetření o majetkových hodnotách náležitě zhodnotil. Odvolací soud přisvědčil stěžovatelčině námitce, že nezamlčela rozhodnou skutečnost, když nepřesně určila pozemek pod bytovým domem, v němž se nacházel byt v jejím vlastnictví, na němž však vázlo věcné břemeno užívání ve prospěch jejích rodičů. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dále uvedl, že stěžovatelka měla zřízeno věcné břemeno bytu ke stavbě č. p. 86 a věcné břemeno užívání ke třem pozemkům parc. č. 889/3, parc. č. 889/7, st. parc. č. 109 v katastrálním území Ústí u Humpolce. Stěžovatelka měla dále zřízeno předkupní právo pro objekt bydlení č. p. 844 a 3 pozemky parc. č. 1079, parc. č. 2752 a parc. č. 133/12, vše v katastrálním území Sezimovo Ústí; tato svá práva však v potvrzení neuvedla. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěními soudu prvního stupně stran pohledávek v nominální hodnotě 6 mil. Kč, přičemž vzal za prokázané, že je stěžovatelka nabyla v dědickém řízení. Z usnesení dědického soudu rovněž mělo vyplynout, že stěžovatelka nabyla podle kupní smlouvy ze dne 27. září 2006 částku ve výši 51 250 Kč, přičemž ani tuto majetkovou hodnotu však soudu neuvedla, přičemž se nejednalo o pohledávku, o jejíž dobytnosti by bylo možno - na rozdíl od pohledávek v nominální hodnotě 6 mil. Kč - spekulovat. Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že údaje o majetkové situaci stěžovatelky byly v potvrzení uvedeny neúplně, neboť neuvedla i další své majetkové hodnoty. Jako rozhodné okolnosti pro přiznání osvobození od soudního poplatku byly shledány především osobní a majetkové poměry stěžovatelky a posouzení schopnosti stěžovatelky uhradit příslušný soudní poplatek, jenž činil 1 000 Kč. S ohledem na příjem stěžovatelky z invalidního a vdovského důchodu, jejichž výše celkem přesahovala 12 000 Kč, a vzhledem k tomu, že stěžovatelka vlastnila nemovitosti a v dědickém řízení nabyla podíl zaplacené kupní ceny v částce přesahující 50 000 Kč, nebylo potřeba posuzovat skutečnou hodnotu dalších v dědictví nabytých aktiv v nominální hodnotě přes 6 mil. Kč. Z uvedeného bylo lze dle Vrchního soudu v Olomouci dovodit, že zaplacení soudního poplatku bylo v jejích schopnostech. Vrchní soud v Olomouci vyslovil souhlas s názorem soudu prvního stupně, že majetkové a sociální poměry stěžovatelky neodůvodňovaly přiznání osvobození od placení soudního poplatku, a rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

3. Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 Cmo 49/2010-181 ze dne 29. září 2010, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na ustanovení zástupce z řad advokátů, vyplynulo, že z dosavadního průběhu řízení odvolací soud zjistil, že stěžovatelka byla schopna sama efektivně hájit svá práva, neboť požádala, aby soud pokračoval v řízení, které bylo přerušeno, a proti zamítnutí návrhu podala odvolání, a rovněž podala odvolání proti usnesení, kterým soud nevyhověl žádosti o osvobození od soudních poplatků. Protože se uvedenými návrhy soudy obou stupňů zabývaly věcně, nebylo lze bez dalšího dovozovat, že by stěžovatelka nebyla schopna ochrany svých práv. Odvolací soud přihlédl k tomu, že stěžovatelka byla schopna hájit svá práva sama, a dále k tomu, že výše odměny advokáta v řízení o pravosti pohledávky činí 8 000 Kč, a proto napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

III.

Rozhodný obsah soudního spisu

4. Ústavní soud si vyžádal soudní spis. Právní předchůdce stěžovatelky, zesnulý manžel J. Š., podal žalobu o určení pravosti pohledávky ve výši 1 013 337,40 Kč, a to dne 4. června 2003. Před nařízením prvního jednání ve věci samé právní předchůdce stěžovatelky zemřel a poté, co stěžovatelka vstoupila do jeho právního postavení ve vztahu k předmětu řízení, požádala soud o osvobození od soudních poplatků. Její majetkové poměry byly zjištěny na základě těchto listin: usnesení Okresního soudu v Jihlavě č. j. 26 D 89/2006-139 ze dne 20. ledna 2009, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví a na jehož základě pozůstalá manželka E. J. (stěžovatelka) nabyla: finanční prostředky na bankovních účtech ve výši 6 419 Kč a 611,29 Kč a čtvrtinu zaplacené kupní ceny z prodeje nemovitostí v katastrálním území Trnávka u Nového Jičína na základě kupní smlouvy ze dne 27. září 2006 ve výši 51 250 Kč. Dále pak nabyla pohledávku zůstavitele ve výši 733 110 Kč, uplatněnou v řízení vedeném pod sp. zn. 20 C 449/2002 u Okresního soudu v Ostravě, dále pohledávku zůstavitele vůči Ing. M. S., správci konkursní podstaty, ve výši 1 013 337,40 Kč, uplatněnou v řízení vedeném pod sp. zn. 40 Cm 92/2003 u Krajského soudu v Ostravě, a dále pohledávku vůči společnosti DEC-PLAST, spol. s r.o., IČO: 61943592, se sídlem v Příboru, Místecká 1111, ve výši 2 574 000 Kč, uplatněnou v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 27/2005 u Okresního soudu v Novém Jičíně, konečně pohledávku zůstavitele vůči JUDr. D. S., advokátce, ve výši 2 746 479 Kč, uplatněnou v řízení vedeném pod sp. zn. 59 C 86/2005 u Okresního soudu v Ostravě.

5. Z listiny nazvané "Výsledky vyhledání souboru katastru nemovitostí ČR" Českého úřadu zeměměřického a katastrálního a z výpisu z katastru nemovitostí pro k. ú. Ústí u Humpolce, z LV č. 104 se podává, že stěžovatelka byla oprávněnou osobou z věcného břemene bytu k domu č. p. 86 pro k. ú. Sezimovo Ústí, z LV č. 2126 plyne, že stěžovatelka je oprávněnou osobou z předkupního práva k tam uvedeným nemovitostem, z LV č. 3008, že stěžovatelka je vlastníkem bytu č. 2 v budově č. p. 488, LV č. 3020, že stěžovatelka je vlastníkem pozemku - zahrady, k němuž mají věcné břemeno užívání třetí osoby.

6. Z potvrzení stěžovatelky o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce ve věci ze dne 5. června 2009 se podává, že stěžovatelka učinila prohlášení o své plné invaliditě, přičemž pobírala invalidní důchod ve výši 9 751 Kč a vdovský důchod ve výši 2 501 Kč. Stěžovatelka dále upřesnila, že v bytě, jehož je vlastníkem, žijí její rodiče, a dále že vlastní osobní automobil Škoda Favorit, rok výroby 1989. Dluhy stěžovatelky činily 101 185 Kč a měsíční výdaje stěžovatelky na bydlení činily 4 000 Kč.

7. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka prohlásila, že ve vztahu k předchozím údajům uvedeným v žádosti o osvobození od soudních poplatků ze dne 14. prosince 2007 nedošlo k žádným změnám, přiložila do soudního spisu usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 59 C 86/2005-88 ze dne 15. února 2008 a usnesení Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 20 C 449/2002 ze dne 28. listopadu 2007, ze kterých plyne, že stěžovatelka byla osvobozena od soudních poplatků a zároveň jí soud ustanovil zástupce z řad advokátů.

8. Protože Krajský soud v Ostravě zjistil, že stěžovatelka ve svém prohlášení neuvedla všechny majetkové hodnoty, zejména pak vlastnictví nemovitostí zapsané na LV č. 3008 pro katastrální území Sezimovo Ústí, a to bytu č. 2 v bytovém domě č. p. 488 a pozemku (zahrady) zapsaného na LV č. 3020 v témže k. ú., učinil závěr, že stěžovatelka zamlčela rozhodné okolnosti. Soud na základě zjištění o majetkových poměrech stěžovatelky dospěl k závěru, že její majetkové a osobní poměry nezakládaly důvod pro osvobození od soudních poplatků. Proto návrhu stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků nevyhověl.

9. Odvolací soud napadená rozhodnutí potvrdil. Sice přisvědčil námitce stěžovatelky, že soud prvního stupně nesprávně posoudil důsledky neuvedení některého majetku v potvrzení, neboť z výpisu listu vlastnictví vyplynulo, že se jednalo o byt v bytovém domě a zahradu, na nichž vázne věcné břemeno užívání pro rodiče stěžovatelky. Skutečnost, že stěžovatelka uvedla jen jednu věc ve smyslu právním - byt - v čemž se tedy nalézací soud věcně mýlil - a neuvedla rovněž pozemek, nelze podle odvolacího soudu považovat za zamlčení rozhodných skutečností. K tíži stěžovatelky však přičetl, že měla zřízeno věcné břemeno bytu ke stavbě č. p. 86 a věcné břemeno užívání k pozemkům parc. č. 889/3, parc. č. 889/7 a st. parc. č. 109. Taktéž v potvrzení neuvedla, že je oprávněnou z předkupního práva pro objekt bydlení č. p. 844 a související 3 pozemky. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěními soudu prvního stupně o pohledávkách nabytých žalobkyní v dědickém řízení. Konečně odvolací soud vytkl stěžovatelce, že neuvedla částku 51 250 Kč představující čtvrtinu zaplacené kupní ceny z prodeje pozemku parc. č. 312/13 v katastrálním území Trnávka u Nového Jičína dle kupní smlouvy ze dne 27. září 2006. O dobytnosti této pohledávky "nebylo možno spekulovat". Protože údaje o majetkové situaci stěžovatelky nebyly úplné, uzavřel odvolací soud, že výrok soudu prvního stupně byl správný.

IV.

Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení

10. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Vrchní soud v Olomouci odkázal na své rozhodnutí s tím, že je odůvodnil a vysvětlil, proč majetkové poměry neodůvodňují přiznání osvobození od poplatkové povinnosti. Podle jeho názoru nebyla porušena práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Uzavřel, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

11. Stěžovatelka využila svého práva a zhodnotila vyjádření účastníka řízení tak, že tento neuvádí žádnou věcnou argumentaci k podané ústavní stížnosti. Uzavřela, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

12. Ústavní soud nepovažoval za vedlejšího účastníka řízení Ing. M. S., správce konkursní podstaty úpadce C.Z.V.O., spol. s r.o., IČO: 62304143, se sídlem v Ostravě, Stará Bělá, Útočná ul. 14, stranu žalovanou v řízení před obecnými soudy. S ohledem na textaci ustanovení § 138 o. s. ř. se řízení ohledně přiznání osvobození od soudních poplatků týká jen toho účastníka, který návrh na osvobození uplatnil, a také pouze jemu se doručuje usnesení soudu (přičemž platí, že usnesení, kterým bylo návrhu zcela vyhověno, nemusí být odůvodněno a odvolání je přípustné pouze proti rozhodnutí, kterým návrhu nebylo zcela nebo zčásti vyhověno).

13. Ústavní soud při úvaze o smyslu institutu vedlejšího účastenství a případné možnosti jeho přiznání Ing. M. S. pro existenci právního zájmu na výsledku řízení dospěl k závěru, že žádný právní zájem v jeho případě dovodit nelze. V otázce, jež se stala předmětem řízení o ústavní stížnosti, nebyl totiž v řízení před obecnými soudy stranou řízení stricto sensu; osvobození od soudních poplatků je toliko vztahem mezi žadatelem a státem, který garantuje přístup k soudu a právní ochranu, a protože Ing. M. S. jako strana žalovaná před obecnými soudy (správně) nedisponoval žádnými procesními prostředky, kterými by výsledek řízení o žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků mohl ovlivnit, nemůže jimi disponovat ani v řízení před Ústavním soudem.

14. Ústavní soud neshledal, že by bylo možné očekávat od ústního jednání další objasnění věci, a proto od něj se souhlasem všech účastníků podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, upustil.

V.

Východiska

15. Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná též in http://nalus.usoud.cz]. Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti.

16. Obecně lze konstatovat, že soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, který by v některých případech mohl nastat, je zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, jenž zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti. Právní předpisy rozlišují a upravují osvobození od soudních poplatků věcné, osobní a individuální. V případě osvobození věcného považoval zákonodárce za vhodné a spravedlivé vyjmout z poplatkové povinnosti některá řízení jako celek. U osvobození osobního se jedná jen o určité navrhovatele a osvobození je přiznáváno z důvodu jejich specifického postavení. Zákon umožňuje i osvobození individuální, které nevyplývá přímo ze zákona, ale rozhoduje o něm soud. Důvodem v těchto případech je eliminace nepřiměřených tíživých důsledků, kdy by bezvýjimečné vyžadování splnění poplatkové povinnosti v situacích nespadajících do osvobození věcného nebo osobního mohlo učinit pro některé navrhovatele zahájení řízení finančně nedostupným, a vést tak k odepření práva na přístup k soudu. Příslušná ustanovení právních předpisů upravujících osvobození od soudních poplatků je proto třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a současně aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů. Uvedený výklad je ze strany soudů aplikován především v případě rozhodování o individuálním osvobození od soudních poplatků, kde přiznání práva na osvobození od soudního poplatku je dáno konkrétními okolnostmi projednávané věci. V případě věcného a osobního osvobození jde ze strany soudů o správnou aplikaci příslušného ustanovení upravujícího osvobození pro daný typ řízení a postavení účastníka řízení [viz nález sp. zn. II. ÚS 2432/08 ze dne 5. 3. 2009 (N 49/52 SbNU 491)].

17. O osvobození od soudního poplatku lze podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. rozhodnout za kumulativního splnění dvou podmínek. Podmínkou první jsou poměry účastníka řízení, druhou pak skutečnost, že v dané věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Účelem institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je striktně vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2856/08 ze dne 9. 2. 2009 (N 20/52 SbNU 197)].

VI.

Posouzení

18. Ústavní soud při posuzování důvodnosti návrhu stěžovatelky vyšel ze zjištění, že stěžovatelka podala žádost o osvobození od soudních poplatků již v roce 2007. Obecný soud, konkrétně Okresní soud v Ostravě, jejímu návrhu vyhověl, neboť shledal, že její majetkové poměry a uplatněné právo si vyžadují jednak osvobození od soudního poplatku a jednak ustanovení zástupce z řad advokátů. Bylo-li stěžovatelkou nejen tvrzeno, ale příslušnými listinami i doloženo, že se její majetková situace od doby rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě do doby rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě nezměnila, musel by posledně uvedený soud na základě vlastních zjištění nalézt takovou změnu poměrů, která by umožňovala a vyžadovala opačný výrok. Krajský soud v Ostravě a následně Vrchní soud v Olomouci, jehož rozhodnutí byla ústavní stížností napadena, došly k závěru, že touto změnou poměrů je chybějící údaj o vlastnictví konkrétních nemovitostí. Takovému přístupu by v obecné rovině nebylo možno nic vytknout, kdyby ovšem v poměrech souzeného případu zároveň nebylo zřejmé, že stěžovatelčina práva k těmto nemovitostem nepředstavují takovou majetkovou hodnotu, aby bylo lze spravedlivě po stěžovatelce žádat její zpeněžení a na základě takto získaného výtěžku pak financování úhrady soudního poplatku a případné odměny právního zástupce; nelze ztrácet ze zřetele, že poskytnutí bytu vlastním rodičům je věcí nejen žádoucí a morální, nýbrž může být hodnoceno i jako plnění zákonné povinnosti podle § 87 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.

19. Závěr Vrchního soudu v Olomouci, z něhož mělo vyplynout dostatečné majetkové zázemí stěžovatelky v podobě příjmu čtvrtiny kupní ceny z prodeje pozemku parc. č. 312/13 v katastrálním území Trnávka u Nového Jičína, byl svojí povahou extrémně vybočující, neboť mezi výší tohoto aktiva a okamžikem požadavku na jeho existenci neexistovala snesitelná časová souvislost.

20. Zaručuje-li čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod rovný přístup k soudu bez ohledu na majetek, pak z hlediska ústavnosti napadená rozhodnutí obecného soudu nemohla obstát. V posuzované věci odvolací soud svým postupem vytvořil stav znemožňující stěžovatelce domáhat se zákonem stanoveným postupem soudní ochrany, čímž bylo porušeno její základní právo vpředu uvedené.

VII.

Akcesoria a závěr

21. Ústavnísoud svým rozhodnutím nijak nepředjímá rozhodnutí ve věci samé, protože to je po řádně provedeném procesu věcí obecných soudů. Jestliže soud rozhoduje k návrhu účastníka o osvobození od soudního poplatku podle § 138 odst. 1 o. s. ř., je účelem tohoto rozhodování posouzení poměrů účastníka, jakož i možné svévole nebo zřejmé bezúspěšnosti při uplatňování nebo bránění práva. Posledně zmíněné hledisko dosud soudy zkoumáno nebylo. Stejně tak mohou obecné soudy přiznané osvobození od soudního poplatku kdykoliv za řízení, a to i se zpětnou účinností, odejmout, pokud se prokáže, že je stěžovatelčiny poměry nadále neodůvodňují nebo neodůvodňovaly. Do nabytí právní moci rozhodnutí, která nahradí zrušená rozhodnutí, není otázka povinnosti zaplatit soudní poplatek konečným způsobem rozhodnuta. Pro případ nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být stěžovatelce za účelem možnosti uplatnění práva na soudní ochranu poskytnut reálný časový prostor k úhradě soudního poplatku a k pokračování v řízení ve věci samé.

22. Shledal-li Ústavnísoud, že rozhodnutí odvolacího soudu (Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 Cmo 48/2010-178 ze dne 29. 9. 2010, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 40 Cm 92/2003-157 ze dne 19. 11. 2009) v testu konformity s ústavním pořádkem zaručenými základními právy neobstálo, musel přistoupit ke kasačnímu výroku i v případě usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 Cmo 49/2010-181 ze dne 29. září 2010, neboť to z něj, jak plyne z ustanovení § 30 o. s. ř., vycházelo.

23. Ústavnísoud z důvodů shora vymezených ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy vyhověl, a proto podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl nálezem tak, jak ve výroku uvedeno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru