Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1202/19 #1Usnesení ÚS ze dne 14.05.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Děčín
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkDokazování
Bezdůvodné obohacení
Byt
společenství vlastníků jednotek
EcliECLI:CZ:US:2019:4.US.1202.19.1
Datum podání10.04.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451 odst.1, § 458 odst.1

89/2012 Sb., § 2991 odst.1

99/1963 Sb., § 132, § 120


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1202/19 ze dne 14. 5. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Fedorika, zastoupeného Mgr. Milošem Procházkou, advokátem, sídlem Kobližná 2, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. listopadu 2018 č. j. 28 C 14/2017-68, za účasti Okresního soudu v Děčíně, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků jednotek, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo zasaženo do jeho práv zajištěných čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") zastavil řízení co do částky představující úrok z prodlení z částky 5 563 Kč od 15. 4. 2008 do zaplacení (výrok I), zamítl stěžovatelovu žalobu na zaplacení částky 9 684 Kč s příslušenstvím a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) náklady řízení ve výši 10 563,30 Kč. Stěžovatel se v daném řízení domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vedlejšímu účastníkovi vzniknout tím, že ze společného fondu uhradil rekonstrukci a revizi plynových rozvodů provedenou v roce 2008, ač on ukončil smlouvu na dodávku plynu a po této rekonstrukci není účastníkem společného plynového rozvodu včetně komína. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že ukončil rozvod plynu se souhlasem vlastníků jednotek podle čl. IV odst. 8 tehdy platných stanov, čímž porušil povinnosti vlastníka jednotky, a že tak není naplněna žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, mj. že nejde o plnění z právního důvodu, který odpadl, neboť vedlejší účastník proplácel faktury za provedené práce, anebo o protiprávní užití cizí věci, neboť prostředky ze společného fondu byly rozúčtovány podle výše spoluvlastnických podílů. K tomu doplnil, že šlo o rekonstrukci společné části domu, a náklady spojené s údržbou, opravami, rekonstrukcí, musí hradit všichni vlastníci, přičemž stěžovatel nemůže mít nárok na úhradu poměrné části nákladů, které v této souvislosti vedlejší účastník vynaložil, jen proto, že k vytápění používá jiné médium, jinak by těžil ze svého protiprávního jednání.

II.

Stěžovatelova argumentace

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl porušení práva na spravedlivý proces v důsledku toho, že okresní soud vadně zhodnotil provedené důkazy, konkrétně vyjádření společnosti KRTEK Technik, s. r. o., a čestné prohlášení Ing. Josefa Klicnara, bývalého předsedy výboru vedlejšího účastníka, když přehlédl jejich vzájemný rozpor a svůj závěr učinil jen na základě nepravdivého čestného prohlášení, ačkoliv věrohodnost osoby předsedy je vzhledem k jeho postavení a zájmům oslabena. Upozornil, že vedlejší účastník mu přes výzvy a zákonem stanovenou povinnost neposkytl faktury za služby, a tato povinnost mu nebyla stanovena ani v rámci soudního řízení, což bylo hodnoceno v jeho neprospěch a vedlo to k částečnému zpětvzetí žaloby. Způsobem výběru navržených důkazů k provedení a jejich hodnocením okresní soud dle stěžovatele stranil vedlejšímu účastníkovi, čímž porušil i zásadu rovnosti účastníků. Dále stěžovatel namítl, že protokoly z jednání nejsou úplné a nepřesně vyličují průběh řízení, dokazování a obsah přednesů jeho účastníků.

4. Právo na ochranu vlastnictví měl okresní soud porušit tím, že dospěl k závěru, že neprokázal řádné ukončení rozvodu plynu do bytové jednotky a vznik bezdůvodného obohacení. V této souvislosti stěžovatel vyjádřil názor, že učinil dostatečné důkazní návrhy, které by prokázaly splnění zákonných podmínek pro vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Současně tvrdí, že jako vlastník bytové jednotky má právo se rozhodnout, zda bude v domácnosti využívat zemní plyn či elektrickou energii, a o takovém rozhodnutí předseda výboru z výše uvedených důvodů musel vědět. V důsledku toho je zkracován na svém majetku, neboť vedlejší účastník ze společného fondu vynakládá částky za služby, k jejichž úhradě není zavázán. Tvrdí, že ani vedlejší účastník neplní své povinnosti, přičemž výklad okresního soudu, že zasáhl do společných částí domu bez souhlasu vlastníků jednotek, je v rozporu s dobrými mravy.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. V prvé řadě nelze přehlédnout, že napadeným rozhodnutím měl stěžovatel být zkrácen o částku 9 684 Kč s příslušenstvím. S ohledem na její výši je evidentní, že jde o ústavní stížnost podanou ve zjevně tzv. bagatelní věci [§ 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu tato skutečnost zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou "bagatelnost", vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

9. V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s tím, jak okresní soud zhodnotil provedené důkazy, konkrétně pak čestným prohlášením bývalého předsedy výboru a vyjádřením společnosti KRTEK Technik, s. r. o., a v návaznosti na to s právním posouzením věci z hlediska podústavního práva, konkrétně otázky, zda (stěžovatel) zasáhl do společných částí domu oprávněně, či nikoliv. Ani v jednom případě však nejde o vady, jež by s ohledem na jejich povahu odůvodňovaly zásah Ústavního soudu do daného soudního rozhodování, ani kdyby o bagatelní věc nešlo.

10. Na doplnění možno uvést, že zhodnocení daných důkazů, které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, nelze dle Ústavního soudu považovat za jakkoliv "extrémní", především pak neodpovídá skutečnosti, že by okresní soud nevzal v úvahu souhlas Ing. Josefa Klicnara s rozsahem prací, neboť (přiléhavě) dospěl k závěru, že i kdyby (hypoteticky) takový ústní souhlas existoval, nebyl by relevantní; a že by byla splněna podmínka souhlasu vlastníků bytových jednotek, stěžovatel netvrdí ani v ústavní stížnosti.

11. Vzhledem k tomu se (právní) závěr okresního soudu, že daný zásah byl pro rozpor se stanovami neoprávněný, nejeví jako zjevně vadný. Z hlediska možného vzniku nároku (např. právě z titulu bezdůvodného obohacení na straně vedlejšího účastníka) je pak podstatnou otázkou, zda má stěžovatel povinnost podílet se na nákladech spojených s údržbou, opravami či rekonstrukcí společných částí domu, zahrnujících i rozvody plynu, byť je aktuálně na základě svého vlastního rozhodnutí nevyužívá, a ani využívat nemůže, a to právě z toho důvodu, že do nich neoprávněně zasáhl. Věcné řešení této otázky, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, je přitom principiálně věcí obecných soudů, do kterého Ústavní soud není s výjimkou případů uvedených sub 6 oprávněn zasahovat (viz výše), resp. s ohledem na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti k tomu nevidí důvod.

12. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru