Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 120/99Nález ÚS ze dne 05.05.1999K povinnosti Nejvyššího soudu odůvodnit výrok rozsudku vyslovujícího, že zákon byl porušen ve prospěch či neprospěch pachatele

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříksoudce/podjatost
rozhodnutí procesní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 68/14 SbNU 91
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.120.99
Datum vyhlášení27.05.1999
Datum podání08.03.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 30 odst.1, § 266 odst.4, § 268, § 120 odst.1 písm.d


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 120/99 ze dne 5. 5. 1999

N 68/14 SbNU 91

K povinnosti Nejvyššího soudu odůvodnit výrok rozsudku vyslovujícího, že zákon byl porušen ve prospěch či neprospěch pachatele

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 5. května 1999 v senátě ve věci

ústavní stížnosti J. Ch., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze

dne 18. 2. 1999, čj. 9 Tz 179/98-16, za účasti Nejvyššího soudu

ČR, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků 1) Nejvyššího

státního zastupitelství ČR, 2) Ministerstva spravedlnosti ČR, za

souhlasu účastníků bez ústního jednání takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 1999, čj. 9 Tz

179/98-16, se ve výrokové části vymezené slovy "prospěch i"

zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Nejvyššího soudu ČR stěžovatel uvádí, že napadená část

výroku tohoto rozsudku ve znění - zákon byl v ustanovení § 30

odst. 1 trestního řádu porušen ve prospěch stěžovatele - nemá

žádné opodstatnění a není ničím zdůvodněna, ale ve skutečnosti

představuje porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve

smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále jen Úmluva). Navíc by rozsudek

Nejvyššího soudu ČR v napadené výrokové části měl dopad

i v řízení o odškodnění, když orgán vyřizující stěžovatelovo

odškodnění by musel brát v úvahu, že z porušení zákona měl

stěžovatel nezákonný prospěch. Stěžovatel proto navrhuje vydání

nálezu zrušujícího ve výroku citovaného rozsudku Nejvyššího soudu

slova "prospěch i".

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 6. 4. 1999

navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, neboť podle jeho názoru

v praxi se vyskytují i případy, kdy nelze objektivně zjistit, zda

zákon byl porušen ve prospěch nebo v neprospěch obviněného, resp.

oba tyto způsoby porušení zákona se vzájemně prolínají, jak tomu

bylo i ve věci vyloučení soudců Nejvyššího soudu ČR. Odnětí

zákonných soudců se sice obecně jeví jako porušení zákona

i Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

v neprospěch obviněného, ale praktický dopad prospívá obviněnému,

protože vyřazuje z rozhodování soudce, jejichž právní názor na věc

obviněnému neprospívá.

Nejvyšší státní zastupitelství ČR navrhlo rovněž

zamítnutí ústavní stížnosti a uvedlo, že za stavu, kdy Nejvyšší

soud ČR rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona, napadající

rozhodnutí podle § 30 odst. 1 trestního řádu o vyloučení soudců,

nemohl tento soud dospět k jednoznačnému závěru, zda je možno

vyloučení soudce, jenž má ve věci právní názor nepříznivý pro

obviněného, hodnotit jako skutečnost "ve prospěch" nebo

"v neprospěch" obviněného. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR napadený

ústavní stížností je pouze mezitímním rozhodnutím upravujícím

průběh řízení, a proto toto rozhodnutí není pro řízení

o odškodnění obviněného významné.

Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření ze dne 20.

4. 1999 uvedlo, že postupem soudců, prohlásivších se za podjaté,

mohl být stěžovatel jak zvýhodněn, tak znevýhodněn, protože

případná změna v obsazení senátu by se mohla projevit v jiném

názoru na řešený případ. Právo stěžovatele na spravedlivý proces

ve smyslu čl. 6 odst. 2 Úmluvy nebylo tedy porušeno.

Z obsahu spisu 4 Tz 102/98 Nejvyššího soudu ČR Ústavní

soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 10. 9. 1998, čj.

4 Tz 102/98-14, byli soudci tohoto soudu JUDr. J. M. a Mgr. J. H.

vyloučeni z vykonávání úkonů v řízení o stížnosti pro porušení

zákona podané ministrem spravedlnosti ve stěžovatelově trestní

věci. Z obsahu spisu tohoto soudu sp. zn. 9 Tz 179/98 je dále

patrno, že ministr spravedlnosti podáním ze dne 21. 12. 1998 podal

proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR stížnost pro

porušení zákona s odůvodněním, že z dikce ustanovení § 30 odst.

1 trestního řádu i z povahy podstaty problému plyne, že

projednávanou věcí nutno rozumět skutek a všechny faktické

okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci

musí mít zcela konkrétní podobu i osobní charakter natolik, aby

zpochybnil schopnost přistupovat k věci objektivně. V daném

případě však nejde o osobní poměr k věci samé, ale pouze o odlišný

názor soudce odborného charakteru, týkající se právní kvalifikace

skutku. Nejvyšší soud ČR na základě podané stížnosti rozhodl

napadeným rozsudkem tak, že již citovaným usnesením byl ve

prospěch i neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 30

odst. 1 trestního řádu a toto usnesení zrušil. V důvodech svého

rozhodnutí Nejvyšší soud ČR konstatuje, že odlišný právní názor

nelze považovat za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1

trestního řádu. Připuštění tohoto důvodu vyloučení orgánu činného

v trestním řízení není možné ani v obecné rovině, protože

odlišnost právního názoru na věc není v činnosti těchto orgánů

ničím výjimečným. Trestní řád přímo předpokládá, aby ve věci

rozhodoval i soudce, jehož právní názor je odlišný, a to bez

ohledu na to, zda se s názorem soudu vyššího stupně ztotožní. Také

z této skutečnosti je zřejmé, že odlišný právní názor na věc jako

důvod vyloučení soudce neobstojí a respektování právního názoru

soudu vyššího stupně nemůže být vnímáno jako útok na soudcovskou

nezávislost.

Ačkoli zástupce stěžovatele již ve svém vyjádření ze dne

13. 2. 1999, předcházejícím vydání napadeného rozsudku, výslovně

poukazoval na to, že již citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR

ze dne 10. 9. 1998 byl zákon porušen výlučně v neprospěch

stěžovatele, ponechal Nejvyšší soud ČR tuto jeho námitku zcela bez

povšimnutí a otázkou, zda a v jakém směru byl zákon porušen ve

prospěch stěžovatele, se, stejně jako ministr spravedlnosti

v podané stížnosti pro porušení zákona, vůbec nezabýval. Ústavní

soud sdílí sice v tomto směru stávající soudní judikaturu, stejně

jako stanovisko právní teorie, že, pokud to přichází v úvahu, je

vždy třeba také vyslovit, zda zákon byl porušen ve prospěch či

neprospěch obviněného (§ 268 trestního řádu), nicméně zde nemůže

pominout tu základní skutečnost, že také výrok vyslovující, že

zákon byl porušen ve prospěch či neprospěch obviněného, musí být

odůvodněn [§ 120 odst. 1 písm. d) trestního řádu]. Napadený

rozsudek však toto odůvodnění postrádá, a tím se v tomto bodě

stává nepřezkoumatelným. V projednávané věci je navíc mimo

jakoukoli pochybnost, že výrok o porušení zákona ve prospěch

stěžovatele zde postrádá jakékoli opodstatnění a logiku, neboť

nezákonným rozhodnutím o vyloučení soudců byl stěžovatel naopak

dotčen ve svých ústavně zaručených právech zakotvených v čl. 6

odst. 1 Úmluvy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti

pro porušení shora uvedených ústavně zaručených práv podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, vyhověl a rozsudek Nejvyššího soudu ČR

v napadené výrokové části podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)

citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. května 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru