Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 120/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 3
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
právo na soudní... více
Věcný rejstříkDokazování
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.120.15.1
Datum podání13.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 915

94/1963 Sb., § 85, § 96

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 120/15 ze dne 10. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti B. P., zastoupené JUDr. Janem Fuchsem, advokátem se sídlem Praha, Osadní 12a, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 5. 2014 č. j. 10 P 48/2012-392 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2014 č. j. 20 Co 338/2014-435, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, obsahem podání však napadla pouze jejich výroky týkající se stanovení výživného na její nezletilé děti K. a D. Uvedla, že soudy stanovením výživného ve výši 7 000,- Kč měsíčně pro nezletilou K. a 6 000,- Kč pro nezletilou D. porušily její právo a právo nezletilých dětí na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o výživném, které bylo stanoveno částkou 7 000,- Kč měsíčně pro nezletilou K. a částkou 6 000,- Kč pro nezletilou D.; a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud změnil pouze ve výroku o povinnosti otce zaplatit České republice náhradu nákladů řízení tak, že se České republice náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí soudů nejsou založena na dostatečně zjištěném skutkovém stavu. Poukazuje především na to, že soudy neprovedly důkazy daňovými přiznáními otce nezletilých dětí a dalšími účetními doklady, jejichž provedení navrhovala. Tvrzení o porušení čl. 36 Listiny stěžovatelka zakládá na tom, že jí mělo být přiznáno vyšší výživné, neboť příjmy otce nezletilých dětí, včetně jeho invalidního důchodu, jsou vyšší, než z jakých vycházely soudy. Podle stěžovatelky soudy "stále jen vyzdvihovaly těžké tělesné postižení otce" na úkor zohlednění jejího špatného zdravotního stavu a zdravotního stavu její nejmladší dcery A., který ji limituje při shánění stálého zaměstnání. Skutečnost, že otec nezletilých dětí nad rámec výživného hradil velkoryse i jejich další potřeby, svědčí podle stěžovatelky pro rozhodnutí, kterým by mu mělo být stanoveno vyšší výživné zahrnující i tyto další částky.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Dospěl poté k závěru, že jde návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, zvláště pak ostatních soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).

V dané věci odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, neboť dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí o výživném je správné a odpovídá zjištěným skutečnostem. Odvolací soud konstatoval, že při stanovení výživného otci je nutné akcentovat jeho trvalé velmi těžké zdravotní postižení, které jej limituje při získávání příjmu. Na straně druhé vzal také v potaz maximální snahu otce o zajištění nezletilých dětí oproti stěžovatelce, která nepracuje a má příjem pouze ze sociálních dávek. Po zhodnocení zjištěných příjmů otce z podnikání i s přihlédnutím k tomu, že pro jejich dosažení musí otec vynaložit nepoměrně vyšší pracovní úsilí než zdravý člověk (a v této souvislosti má také vyšší výdaje), odvolací soud vyhodnotil stanovenou výši výživného pro nezletilé děti jako odpovídající smyslu zákonné úpravy, možnostem a schopnostem otce a i oprávněným potřebám dětí. Odvolací soud přitom přihlédl také k tomu, že otec velkoryse mimo rámec výživného platí dětem všechny jejich rozsáhlé zájmové aktivity, zabezpečuje je téměř každý víkend a přispívá na všechny jejich potřeby včetně bydlení.

Ústavní soud ověřil, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily, přičemž odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s námitkami stěžovatelky, které se následně staly obsahem i její ústavní stížnosti.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se spíše než záruk spravedlivého procesu domáhá toho, aby otec nezletilých hradil zájmové a další aktivity dětí nikoli přímo organizátorům těchto aktivit, ale jí formou vyššího výživného. Skutečnost, že soudy nevyhověly jejímu návrhu, nelze samu o sobě považovat za porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu. Napadená rozhodnutí nemají ani negativní dopad na nezletilé děti, neboť jejich otec platí velké množství jejich aktivit nad rámec výživného. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí byla způsobilá zasáhnout do práva na spravedlivý (řádný) proces stěžovatelky.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru