Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 12/95Usnesení ÚS ze dne 14.06.1995Óchrana základních lidských práv a svobod v průběhu trestního řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 14/3 SbNU 73
EcliECLI:CZ:US:1995:4.US.12.95
Datum podání17.01.1995
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 30 odst.1, § 30 odst.3, § 160 odst.1, § 164 odst.4

209/1992 Sb., čl. 6 odst.3 písm.c, čl. 6 odst.3 písm.d


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 12/95 ze dne 14. 6. 1995

U 14/3 SbNU 73

Óchrana základních lidských práv a svobod v průběhu trestního řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti a návrhu na zrušení ust. § 30 odst. 1 a 3, § 38 odst. 1, § 160 odst. 1 věty druhé a § 164 odst. 4 tr. ř., podaných M.Š., zastoupeného JUDr. R.V., proti sdělení obvinění vyšetřovatelem ze dne 17. 11. 1994, čj. ČVS: MVV-3267/94, proti usnesení MSZ ze dne 22. 12. 1994, čj. KZv 490/94, a proti usnesení Policie ČR, ze dne 9. 3. 1995, čj. ČVS: MVV-3267/94, takto:

Návrhy se odmítají.

Odůvodnění:

Dne 17. 1. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost spolu s výše uvedeným návrhem, která byla na základě výzvy k odstranění vad doplněna podáním, doručeným dne 28. 4. 1995. Ústavní stížnost směřuje proti sdělení obvinění vyšetřovatelem ze dne 17. 11. 1994, čj. ČVS: MVV-3267/94, že stěžovatel je stíhán jako obviněný z trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) trestního zákona, dále proti usnesení MSZ, ze dne 22. 12. 1994, čj. KZv 490/94, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR, ze dne 25. 11. 1994, čj. ČVS: MVV-3267/94, kterým byli podle § 105 odst. 1 tr. ř. přibráni znalci z oboru zdravotnictví - psychiatrie a klinické psychologie k vypracování znaleckého posudku. Ústavní stížnost rovněž napadá i usnesení Policie ČR, ze dne 9. 3. 1995, čj. ČVS: MVV-3267/94, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele, kterou podal proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR, ze dne 13. 2. 1995, čj. ČVS: MVV-3267/94, kterým nebylo vyhověno námitce podjatosti vznesené proti vyšetřovateli.

Stěžovatel považuje sdělení obvinění, jakož i postup vyšetřovatelů, za porušení jeho ústavního práva zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Poukazuje na skutečnost, že mu bylo odepřeno, aby byl přítomen výslechu svědků a kladl jim otázky. V tom stěžovatel spatřuje rozpor s čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stejně tak i fakt, že proti sdělení obvinění není přípustná stížnost, podle názoru stěžovatele odporuje čl. 36 odst. 2 Listiny. Dále uvádí, že postupem vyšetřovatele bylo porušeno jeho právo na právní pomoc, a to od počátku řízení, zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny. Konečně namítá, že napadenými usneseními vyšetřovatele policie a státního zástupce bylo zasaženo do jeho ústavních práv na ochranu osobnosti, na ochranu před zasahováním do soukromého života a na ochranu před neoprávněným shromažďováním a zneužíváním údajů podle čl. 10 Listiny. Stěžovatel tvrdí i porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť o tom, zda je nebo není nestranný, rozhodl sám orgán, jehož se důvod podjatosti týkal, a o stížnosti následně rozhodla osoba, které o stížnosti rozhodovat nepříslušelo, a proto, podle stěžovatele, nerozhodl stanovený jiný orgán. Stěžovatel navrhuje, aby byl vydán nález, kterým se zrušují všechna napadená usnesení. Zároveň navrhuje, a to ve spojení s namítaným porušením výše uvedených základních práv a svobod, zrušení ustanovení § 30 odst. 1 a 3, § 38 odst. 1, § 160 odst. 1 věty druhé a § 164 odst. 4 tr. ř.

Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. opatření či jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu bylo sděleno obvinění a dále s postupem orgánu činných v trestním řízení učiněným vůči jeho osobě, jako osobě obviněné.

Ústavní soud při hodnocení postupu orgánů činných v trestním řízení si byl vědom toho, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 90 Ústavy). Nemůže proto zasahovat do jejich jurisdikce, zvláště pak, jde-li, jako v tomto případě, o věc dosud nerozsouzenou. Nemůže proto nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled.

V této souvislosti považuje Ústavní soud za nutné podotknout, že trestní stíhání je zásahem do osobní svobody, spojeným s určitým omezením práv, avšak ve svém důsledku se tak musí stát pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Pravě proto mezi základní zásady trestního řízení patří presumpce neviny, která kompenzuje toto omezení i v rámci přípravného řízení. Prokázání viny obviněného je možné pouze na základě nepochybně zjištěných skutečností za použití procesních prostředků, které trestní řád umožňuje proti obviněnému použít. Stejně tak obviněný může na svoji obranu uplatnit všechna práva, která mu dává trestní řád, zejména pak práva stanovená v § 33 tr. ř. Pokud se obviněný dovolává svých práv a svobod v průběhu vyšetřování, má rovněž podle § 67 tr. ř. právo kdykoliv žádat státního zástupce, aby byly odstraněny závady v postupu vyšetřovatele.

Ústavní soud náležitě posoudil námitky vznesené stěžovatelem, avšak nedospěl k závěru, že byl stěžovatel napadenými usneseními dotčen na svých ústavně garantovaných právech či svobodách. Stejně tak neshledal ani porušení čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy.

K námitce stěžovatele, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Podle ní právo na to, aby bylo rozhodnuto nezávislým a nestranným orgánem, neznamená, že tento orgán bude sám provádět všechny úkony v přípravném řízení nebo takové úkony přezkoumávat. Článek 6 Úmluvy nestanoví, že každý orgán, který rozhoduje v určité fázi trestního řízení, musí být nezávislý, avšak tento požadavek musí být aplikován v nejvyšší odvolací instanci. Podmínka nestrannosti musí být naprosto jasná z postojů během řízení a z obsahu rozsudku.

Z výše uvedených důvodů nelze proto akceptovat ani stěžovatelův návrh na zrušení uvedených ustanovení trestního řádu. Ústavní soud neshledal totiž, že by jejich uplatněním došlo k rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 1995

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru