Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1199/11 #1Usnesení ÚS ze dne 22.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
Věcný rejstříkinterpretace
soudce/podjatost
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1199.11.1
Datum podání22.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 30


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1199/11 ze dne 22. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Bc. V. J., právně zastoupeného Mgr. Bc. Pavlem Skřipcem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Rooseveltova 6/8, směřující proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2011, č.j. 46 T 11/2010-733, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2011, sp. zn. 2 To 18/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. V jeho věci totiž bylo zpochybněno právo na nezaujatost soudce v projednávané věci.

Výše uvedeným usnesením Krajský soud v Brně rozhodnul, že předseda senátu Mgr. Aleš Novotný není vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení stěžovatele. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci byla následná stížnost stěžovatele zamítnuta.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že důvodem jeho námitky podjatosti soudce krajského soudu byla skutečnost, že tento rozhodoval i v jiné věci, v níž stěžovatel figuroval jako svědek. V uvedené věci pak bylo jméno stěžovatele uvedeno přímo ve skutkové větě.

Stěžovatel odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, založené na dvojím testu nezávislosti soudce (Saraiva de Carvalho ca Portugalsko, 1994; Gautrin ca Francie, 1998), podle které je třeba zkoumat jak subjektivní nestrannost, tak i nestrannost objektivní. Stěžovatel odkázal rovněž na existující judikaturu Ústavního soudu k dané věci (nálezy sp. zn. I. ÚS 167/94; sp. zn. I. ÚS 370/04 a sp. zn. I. ÚS 371/04), i na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 4 Nd 309/2008). S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

V souladu s ustálenou judikaturou Ústavní soud konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a není oprávněn do rozhodování těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele obecné soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky).

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není, jak již mnohokrát vyslovil, další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto je ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno ne každý postup obecného soudu, který by byl dle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů došlo k porušení stěžovatelova základního práva - práva na spravedlivý proces. To však Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve své dosavadní rozhodovací praxi rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, resp. podjatosti soudce. Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních znaků. Ty lze, podle judikatury Ústavního soudu, identifikovat hmotně-právním rozborem skutečností, vedoucích k pochybnostem o nestrannosti soudce [viz nález sp. zn. II. ÚS 105/01 (publ. in N 98/23 SbNU 11), nález sp. zn. II. ÚS 475/99 (publ. in N 182/16 SbNU 321)]. Bude se zpravidla jednat o skutečnosti objektivně zpochybňující nezávislost soudcovského rozhodování [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 26/2000 (publ. in U 4/17 SbNU 365)] představující reálné obavy obviněného (resp. jedné ze stran sporu), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce [srov. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 (publ. in N 42/44 SbNU 533)]. Ústavní soud tak shodně s Evropským soudem pro lidská práva (věc Chmelíř ca Česká republika) považuje za rozhodnou i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však není možné považovat to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem; za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci.

Jinými slovy řečeno, objektivní nestrannosti soudního rozhodování lze zjistit pouze posouzením skutečných projevů soudního orgánu a nikoliv na základě domněnek či neodůvodněného přesvědčení účastníka řízení. Opačný výklad by, v konkrétním případě, vedl k vyloučení soudce, který by se během své praxe opakovaně setkal s jedním a týmž účastníkem. Takováto nesprávná interpretace by následně mohla vést k podstatné moderaci práva na zákonného soudce. Sám fakt, že soudce se se stěžovatelem setkal v jiném řízení, není, bez dalšího, způsobilá zpochybnit nestrannost rozhodování soudce. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci by mohlo dojít teprve tehdy, pokud by bylo evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. K této otázce přistupuje realisticky i Evropský soud pro lidská práva, který vyžaduje, aby obava z absence nestrannosti soudce se zakládala na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech (srov. Repík B., Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002, str. 126 a násl.). V projednávaném případě však taková situace nenastala.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. srpna 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru