Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1196/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Plzeň
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FŘ Plzeň
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FÚ Přeštice
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
daň/daňová povinnost
důkazní břemeno
Daňové řízení
daň/správce daně
daň/výpočet
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1196.15.1
Datum podání22.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

280/2009 Sb., § 92


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1196/15 ze dne 3. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Romana Štixe, zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem Slovanská třída 136, 322 00 Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 198/2014-27 ze dne 25. 3. 2015, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 30 Af 52/2012-50 ze dne 30. 5. 2014, rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni č. j. 7393/12-1300-401171 ze dne 9. 10. 2012 a proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty Finančního úřadu v Přešticích č. j. 43028/12/142970402394 ze dne 13. 6. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Přešticích výše uvedeným rozhodnutím - platebním výměrem na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2011 - stěžovateli vyměřil nadměrný odpočet daně ve výši 96.043,- Kč oproti stěžovatelem uplatněnému nadměrnému odpočtu ve výši 859.670,- Kč. Finanční ředitelství výše uvedeným rozhodnutím tento platební výměr potvrdilo. Stěžovatel podle jeho názoru neprokázal nárok na odpočet daně ve tvrzeném rozsahu, neboť neprokázal, že ke zdanitelným plněním (dovozu zboží ze Srbska a jeho následnému prodeji na Slovensko) došlo tak, jak plyne z předložených daňových dokladů.

Uvedené rozhodnutí Finančního ředitelství napadl stěžovatel správní žalobou, již Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem dle § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") jako nedůvodnou zamítl. Proti rozhodnutí krajského soudu následně stěžovatel podal kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou dle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.

Proti rozhodnutím správních orgánů i správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že soudy se nedostatečně vypořádaly s námitkou procesního pochybení spočívající v nepředložení části listin založených ve vyhledávací části spisu. Protože mu nebyly tyto listiny předloženy, nemohl dle svého názoru ani blíže určit, v čem mohla tato vada mít vliv na zákonnost celého procesu. Zdanitelné plnění a nárok na odpočet daně stěžovatel podle svých slov prokázal řádnými daňovými doklady, což finanční orgány ani soudy nijak nezohlednily. Stěžovatel prý zboží nakoupil v dobré víře a dodavatel je dodal na smluvené místo, to vše je doloženo fakturami, platbami, vážními lístky i fotografiemi. Stěžovatel jednal tak, aby zabránil daňovému podvodu a vše, co je mu kladeno k tíži, nesouvisí s ním, ale s jinými osobami. Proto stěžovatel setrval na názoru, že nárok na odpočet daně prokázal. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných právních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě je třeba zmínit, že Ústavní soud se již danou kauzou zabýval, a to v rámci ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 4030/14. Tam přezkoumávaná rozhodnutí jsou obsahově stejná a liší se od nyní posuzovaných toliko jiným vyměřovacím obdobím, pro které byly jednotlivé platební výměry vydány (červenec 2011 oproti červnu 2011 ve věci I. ÚS 4030/14). Obě ústavní stížnosti jsou založeny na stejných námitkách, téměř i identicky formulovaných. Za dané situace tak nelze očekávat, že by tyto námitky nyní Ústavní soud posoudil odlišně. Na závěry, které jsou obsaženy v usnesení sp. zn. I. ÚS 4030/14 a které jsou tudíž stěžovateli dobře známy, tak lze pro stručnost zcela odkázat. Opakování téže argumentace, s níž se již stěžovatel beztak seznámil, ještě v dalším usnesení tak pokládá Ústavní soud za nadbytečné.

Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby i tuto ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. srpna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru