Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 119/21 #1Usnesení ÚS ze dne 13.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - insolvenční správce dlužníka: ANIDOR, s. r. o.
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
soudce/podjatost
insolvence/správce
insolvence/řízení
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.119.21.1
Datum podání14.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 14


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 119/21 ze dne 13. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Kuny, insolvenčního správce dlužníka ANIDOR, s. r. o., sídlem Velké Hamry 393, Ústí nad Orlicí, zastoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2020 č. j. 21 Cdo 1541/2020-1081, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Františka Olberta, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že v jeho případě bylo porušeno základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dále tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo na pokojné užívání majetku zaručené čl. 11 Listiny a základní právo na řádné řízení dané čl. 38 Listiny. Dále stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud postupoval v rozporu s čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Stěžovatel se po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 260 000 Kč. V žalobě uvedl, že vedlejší účastník působil jako ředitel společnosti, kterou nyní zastupuje jako insolvenční správce stěžovatel. Vedlejší účastník měl převzít částku 250 000 jako vklad do pokladny společnosti, avšak měl předat pouze její část. Do pokladny neměl vedlejší účastník předat ani částku, kterou vybral z bankovního účtu společnosti. Proto je stěžovatel přesvědčen, že vedlejší účastník drží neoprávněně celkem 260 000 Kč. Okresní soud ve Svitavách (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 4. 2012 č. j. 10 C 184/2007-252 žalobu zamítl. Podle okresního soudu stěžovatel neprokázal, že by vedlejší účastník vybral z pokladny či účtu finanční prostředky a ty si nechal pro vlastní potřebu.

3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 9. 2013 č. j. 22 Co 110/2013-410 na základě odvolání stěžovatele zrušil rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud okresnímu soudu uložil, aby stěžovatele vyzval, aby tvrdil a prokázal skutečnosti pro řízení rozhodné.

4. Okresní soud nejprve usnesením ze dne 19. 12. 2013 č. j. 10 C 184/2007-415 stěžovatele vyzval k doplnění žaloby a poté usnesením ze dne 22. 5. 2014 č. j. 10 C 184/2007-465 žalobu odmítl a rozhodl o nákladech řízení. Podle okresního soudu stěžovatel řádně nedoplnil rozhodné skutečnosti, a pro tento nedostatek nebylo možné v řízení dále pokračovat, protože není zřejmé, co v řízení zkoumat.

5. K odvolání žalobce krajský soud usnesením ze dne 6. 10. 2014 č. j. 22 Co 428/2014-493 usnesení okresního změnil tak, že žaloba se neodmítá. V odůvodnění uvedl, že v daném případě je zřejmé, kdo jsou účastníci řízení, a čeho se stěžovatel vůči vedlejšímu účastníkovi domáhá. Stěžovatelem formulovaný nárok je podle krajského soudu projednatelný, přičemž byl toho názoru, že pokud stěžovatel nedoplní skutková tvrzení a důkazy, může to vést k zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního stěžovatelem.

6. Okresní soud poté rozsudkem ze dne 12. 4. 2016 č. j. 10 C 184/2007-669 žalobu zamítl s tím, že stěžovatel neupřesnil trvání a obsah pracovní smlouvy, náplň práce vedlejšího účastníka, nevymezil jeho pracovní povinnosti a oprávnění, jakých jednání či opomenutí se měl vedlejší účastník dopustit, jakými jednáními či opomenutími měla být způsobena škoda, v jaké výši, zda se tak stalo zaviněním vedlejšího účastníka, ani z čeho plyne případná příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a protiprávním jednáním.

7. Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2017 č. j. 22 Co 348/2016-812 k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Podle krajského soudu stěžovatel neunesl břemeno tvrzení.

8. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 8. 2017 č. j. 21 Cdo 1875/2017-839 rozsudek krajského soudu i rozsudek okresního soudu zrušil. Podle jeho názoru musí stěžovatel v řízení o náhradu škody především prokázat, že mu vznikla škoda, spočívající ve zmenšení jeho majetku, a v jaké výši, neboť není-li prokázán vznik škody, nelze ani požadovat její náhradu a uplatněný nárok stěžovatele na náhradu škody by tak byl bez dalšího neopodstatněný. Zároveň Nejvyšší soud připomněl, že odvolací soud by neměl opomenout, že v případě, že nebude možno uplatněný nárok posoudit jako náhradu škody, nelze vyloučit jeho posouzení podle hmotněprávních norem upravujících bezdůvodné obohacení zaměstnance jen s poukazem na skutečnost, že vedlejší účastník převzal žalovanou částku "důvodně". Názor odvolacího soudu podle Nejvyššího soudu nevzal dostatečně v úvahu, že bezdůvodným obohacením je také prospěch získaný bez právního důvodu, přičemž je lhostejné, zda tento důvod nikdy neexistoval nebo zda byl původně dán a později odpadl. Podle Nejvyššího soudu rozsudek krajského soudu proto spočíval na nesprávném právním posouzení věci.

9. Okresní soud rozsudkem ze dne 4. 12. 2018 č. j. 10 C 184/2007-984 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Podle okresního soudu nebylo prokázáno, že si vedlejší účastník peníze ponechal a stěžovatel neprokázal, jakou povinnost měl vedlejší účastník svým jednáním porušit. Proto podle soudu nebylo možné učinit závěr o povinnosti k náhradě škody či k vydání bezdůvodného obohacení. Co se týče znaleckých posudků, okresní soud konstatoval, že nevyvrací tvrzení vedlejšího účastníka o tom, že peníze vložil do pokladny, pouze vyslovují pochybnosti o správnosti účtování vkladů.

10. Na základě odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2020 č. j. 22 Co 348/2016-1052 rozsudek okresního soudu potvrdil a částečně změnil výrok o nákladech řízení. Podle krajského soudu zjistil okresní soud rozhodné skutečnosti v potřebném rozsahu a učinil správné a úplné skutkové závěry. Krajský soud uvedl, že vedlejší účastník prokázal svou obranu, podle níž peníze převzal a předal do pokladny stěžovatele, vložil na jeho účet či předal správci konkurzní podstaty obchodní korporace VITKA Brněnec, a. s. Proto podle jeho názoru nebyl prokázán žádný právní důvod pro vznik žalovaného nároku.

11. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Podle Nejvyššího soudu stěžovatel nezpochybňuje právní posouzení věci krajským soudem, ale zpochybňuje skutková tvrzení, na nichž založil své závěry. Nejvyšší soud uvedl, že dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž stěžovatel k dispozici způsobilý dovolací důvod a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání.

II. Argumentace stěžovatele

12. V ústavní stížnosti stěžovatel předkládá svou verzi skutkového stavu a rozporuje důkazy provedené okresním soudem. Stěžovatel dále uvádí, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je v rozporu s jeho dřívějším rozsudkem ve věci ze dne 22. 8. 2017 č. j. 21 Cdo 1875/2017-839. Podle stěžovatele mělo být do jeho pokladny vloženo 890 000 Kč a ne pouze 700 000 Kč. Soudy všech stupňů se však podle jeho názoru zabývaly pouze částkou 700 000 Kč a nikoli 890 000 Kč, což považuje za zásadní. Z toho stěžovatel usuzuje, že okresní soud postupoval v rozporu se závěry plynoucími z provedených důkazů a nezabýval se rozpory mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí okresního soudu je svévolné, neboť nerespektuje některé z provedených důkazů. K tomu stěžovatel dodává, že okresní soud opomíjel jím předkládané důkazy, a to jen z toho důvodu, aby byl odůvodněn závěr o zamítnutí žaloby pro neprokázání existence nároku. Rozhodnutí okresního soudu proto považuje za nepřezkoumatelné.

13. Stěžovatel dále zpochybňuje skutkový stav zjištěný okresním soudem, který se týkal částky 100 000 Kč, kterou měl vedlejší účastník předat správci konkurzní podstaty obchodní korporace VITKA Brněnec a. s., a provádí vlastní právní hodnocení. Tím, že se Nejvyšší soud nepřiklonil k jím předloženým skutkovým a právním závěrům, měl zasáhnout do jeho základního práva na soudní ochranu a ochrany vlastnického práva.

14. Stěžovatel dále uvádí, že se Nejvyšší soud nezabýval námitkami směřujícími k rozporům mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Tím Nejvyšší soud zasáhl podle názoru stěžovatele do jeho základních práv, ke kterému došlo postupem okresního soudu a krajského soudu, což představuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel také namítá, že právní hodnocení provedené zejména krajským soudem nebylo správné a při řešení právní otázky se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

15. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 22. 1. 2021 stěžovatel dále namítá, že v jeho případě rozhodoval podjatý soud, a to jak okresní soud, tak krajský soud. Přestože jeho námitky byly shledány neopodstatněnými, je stěžovatel přesvědčen o opaku. Stěžovatel požadoval, aby byl rozhodovací senát krajského soudu prověřen "nějakým sofistikovaným způsobem" stran své nestrannosti, k čemuž však nedošlo. K tomu také dodává, že přidělení věci nebylo provedeno v souladu s rozvrhem práce. Dále uvádí, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi jeho tvrzeními, neboť v opačném případě by musel být se svou žalobou úspěšný.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení Nejvyššího soudu a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak mu ukládá § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.

18. Ústavní stížnost je především zaměřena na stěžovatelem namítaný nesprávný postup okresního soudu, jehož skutková zjištění mají být v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Krajský soud tuto vadu svým rozsudkem aproboval a následně Nejvyšší soud podle stěžovatele dostatečně nechránil jeho základní práva. Ústavní soud však opakovaně zdůrazňuje, že pravomoc hodnotit důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném právními předpisy mají obecné soudy, což je podpořeno principem nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Ústavní limity tohoto hodnocení jsou dány ústavním pořádkem, přičemž rozhodující je zejména transparentnost, logická a empirická soudržnost a racionalita. Pokud obecný soud uvede, kterými z provedených důkazů svá skutková zjištění podložil, které naopak z hodnocení vyloučil, jaké jej k tomu vedly důvody, a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá Ústavní soud pravomoc takové hodnocení nahrazovat svým vlastním. Zásah Ústavního soudu je přípustný pouze v případě, pokud jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, pokud právní hodnocení provedené obecným soudem je v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, nebo učiněné závěry žádným způsobem nejsou zjistitelné z odůvodnění rozhodnutí. Taková rozhodnutí obecných soudů je pak nutné považovat za vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tak tomu ovšem v tomto případě není.

19. Okresní soud uvedl, na jakém základě utvořil závěry o skutkovém stavu a jak dospěl ke svým právním závěrům. Totéž je patrné z rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatel předkládá svou verzi hodnocení skutkového stavu a z toho vyvozuje své právní závěry. Ústavní stížnost je tak opakováním námitek, které stěžovatel předkládal před soudy všech stupňů, a se kterými se soudy dostatečně a srozumitelně vypořádaly. Jejich závěry vysvětlené v příslušných odůvodněních nejsou rozporuplné a dávají logický smysl. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ústavní stížností je napadeno pouze usnesení Nejvyššího soudu, a proto je předmětem ústavního přezkumu toto usnesení, přestože rozhodnutí vydaná v přechozích stupních řízení jsou jeho předpokladem. Nejvyšší soud se s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti vypořádal a dovolací řízení nevykazuje vady uváděné stěžovatelem.

20. Stěžovatel dále zpochybňuje nestrannost okresního soudu i krajského soudu. Z jeho stížnosti však nejsou patrné konkrétní důvody, které by jeho tvrzení doložily. Návrh na provedení kontroly nestrannosti "sofistikovaným způsobem" je značně neurčitý. Tvrzení, která předkládá, mají povahu domněnek, na nichž nelze závěry o podjatosti založit. Z Rozvrhu práce Krajského soudu v Hradci Králové, který je evidován pod jednacím číslem Spr 5377/2012 pro rok 2013, zjištěný na internetových stránkách krajského soudu (viz https://justice.cz/web/krajsky-soud-v-hradci-kralove/34) také plyne, že senát 22 Co rozhoduje o odvoláních i proti rozhodnutím Okresního soudu ve Svitavách. Nelze proto přisvědčit stěžovateli, že by byl senát určen v rozporu s rozvrhem práce a o věci tak nerozhodoval zákonný soudce.

21. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2021

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru