Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1187/16 #1Usnesení ÚS ze dne 22.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
půjčka
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.1187.16.1
Datum podání14.04.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 657

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1187/16 ze dne 22. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 22. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: 1) Ing. Ireny Černé a 2) Ing. Zbyňka Štěrby, právně zastoupených Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem Vinohradská 138, 130 00 Praha 3, proti výroku I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2016 č. j. 33 Cdo 520/2015-563, proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2014 č. j. 51 Co 391/2013-504 v rozsahu, v němž byly potvrzeny výroky III a V rozsudku prvoinstančního soudu a proti výrokům III a V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. prosince 2011 č. j. 7 C 245/97-392 v částech specifikovaných stěžovateli, za účasti A) Nejvyššího soudu, B) Městského soudu v Praze a C) Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a za účasti D) "HRD" společnost s ručením omezeným v likvidaci, IČ 40613101, se sídlem Františka Diviše 329, 100 00 Praha 10 a E) Ing. Petra Hejtmánka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 14. 4. 2016 stěžovatelé Ing. Irena Černá a Ing. Zbyněk Štěrba (dále též "žalobci") napadají v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí v jimi uvedeném rozsahu a tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, a to právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje:

U Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 7 C 245/97 spor mezi stěžovateli jako žalobci a žalovanými: "HRD" společnost s ručením omezeným v likvidaci (dále též "žalovaný č. 1") a Ing. Petrem Hejtmánkem (dále též "žalovaný č. 2") o zaplacení částky 3 800 000,- Kč s příslušným úrokem z prodlení.

Nalézací soud rozsudkem ze dne 9. 12. 2011 č. j. 7 C 245/97-392 uložil povinnost žalované č. 1 zaplatit žalobkyni částku 2 000 000,- Kč spolu s příslušným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu ohledně žalobního návrhu žalobkyně, aby žalované č. 1 byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně s žalovaným č. 2 částku 500 000,- Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok II.), zamítl rovněž žalobu ohledně požadavku žalobkyně, aby žalovanému č. 2 byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně s žalovanou č. 1 částku 2 500 000,- Kč s příslušnými úroky z prodlení (výrok III), žalované č. 1 uložil povinnost zaplatit žalobci částku 800 000,- Kč s požadovanými úroky z prodlení (výrok IV), zamítl žalobu ohledně žalobního návrhu žalobce, aby žalovanému č. 2 byla uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně s žalovanou č. 1 částku 1 300 000,- Kč spolu s příslušnými úroky z prodlení (výrok V), zamítl rovněž žalobní návrh žalobce, aby žalované č. 1 byla uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně s žalovaným č. 2 částku 500 000,- Kč spolu s příslušnými úroky z prodlení (výrok VI).

Nalézací soud po podrobném a rozsáhlém dokazování uzavřel, že dne 16. 3. 1994 byla mezi žalobci na straně jedné a žalovanou č. 1 uzavřena smlouva o půjčce, kterou se žalobci zavázali přenechat žalované č. 1 na dobu jednoho roku každý částku 2 500 000,- Kč v hotovosti. Žalovaná č. 1 se zavázala vrátit půjčené finanční prostředky do 16. 3. 1995. Dne 17. 3. 1994 na základě této smlouvy předala žalobkyně žalované č. 1 částku 4 000 000,- Kč. Žalobci Zbyňku Štěrbovi byla na úhradu půjčky uhrazena částka 800 000,- Kč a dále převzal na úhradu půjčky částku 400 000,- Kč, předanou žalovaným č. 2. Předání částky ve výši 1 000 000,- Kč podle půjčky žalované č. 1 se žalobcům prokázat nepodařilo.

Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 30. června 2014 č. j. 51 Co 391/2013-504 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé (výroky III a V) a ve výrocích o nákladech řízení (výrok I). Odvolací soud konstatoval, že žalovaný č. 2 nebyl ve sporu pasivně legitimován, jím vznesená námitka promlčení byla důvodná. Skutečnost, že finanční prostředky získané z půjčky nepředal žalovaný č. 2 žalované č. 1, ani je nepoužil pro její potřebu, nic nemění na právním hodnocení provedeném nalézacím soudem.

Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") usnesením ze dne 26. ledna 2016 č. j. 33 Cdo 520/2015-563 dovolání žalobců odmítl (výrok I). Výrokem pod bodem III dovolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2014 č. j. 51 Co 391/2013-504 v části výroku I, jíž byl potvrzen ve výrocích IX a X rozsudek soudu prvního stupně a v tomto rozsahu věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.

III.

Petitem ústavní stížnosti napadají stěžovatelé:

* rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 7 C 245/97-392 ze dne 9. 12. 2011, a to pouze ohledně

- III. výrokové části, avšak pouze v rozsahu, kterým byla zamítnuta žaloba proti vedlejšímu účastníkovi č. 2 v rozsahu nároku na zaplacení částky 2.000.000,- Kč spolu s úroky z prodlení z této částky ve výši 17 % ročně od 17. 3. 1995 do zaplacení;

- V. výrokové části, avšak pouze v rozsahu, kterým byla zamítnuta žaloba proti vedlejšímu účastníkovi č. 2 v rozsahu nároku na zaplacení částky 800.000,- Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 17 % ročně z částky 1.200.000,- Kč od 17. 3. 1995 do 23. 12. 1997, z částky 1.100.000,- Kč od 24. 12. 1997 do 30. 1. 1998, z částky 1.000.000,- Kč od 31. 1. 1998 do 19. 3. 1998, z částky 900.000,-Kč od 20. 3. 1998 do 26. 3. 1998 a z částky 800.000,- Kč od 27. 3. 1998 do zaplacení.

* výrok I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 391/2013-504 ze dne 30. 6. 2014 v rozsahu, v němž byly potvrzeny výroky III a V rozsudku prvoinstančního soudu,

* výrok I usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 520/2015-563 ze dne 26. 1. 2016

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, jež byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

V podrobnostech stěžovatelé na podporu svých tvrzení uvádějí, že podle jejich názoru nedošlo k uzavření smlouvy o půjčce, neboť žalovaný č. 2 "použil poskytnuté finanční prostředky pro svoji potřebu" a nepředal je žalované č. 1. Z tohoto důvodu v průběhu řízení změnili žalobci svůj právní názor s tím, že vůči žalovanému č. 2 uplatnili nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

K námitce promlčení vznesené žalovaným č. 2 soudy podle názoru stěžovatelů neměly přihlížet, neboť subjektivní promlčecí lhůta začala běžet teprve ode dne, kdy se žalobci dozvěděli, že na straně žalovaného č. 2 došlo k bezdůvodnému obohacení, neboť předané finanční prostředky se nedostaly do dispozice žalované č. 1. Stěžovatelé dále tvrdí, že objektivní promlčecí doba neskončila uplynutím tří let od vzniku údajného bezdůvodného obohacení, ale až uplynutím deseti let od jeho vzniku, protože v projednávané věci šlo o úmyslné bezdůvodné obohacení žalovaného č. 2.

Nepředání předmětu půjčky dokládají stěžovatelé tím, že tato částka (ať již 4 000 000,- Kč, či 5 000 000,- Kč), se nikdy neprojevila v účetnictví žalované č. 1, přičemž pouze žalovaný č. 2 prý věděl, že žalovaná č. 1 není schopna poskytnutou půjčku v této době splatit. Pochybení odvolacího soudu spatřují stěžovatelé v tom, že ačkoliv po doplnění dokazování dospěl k závěru, že poskytnuté finanční prostředky žalovaná č. 1 nikdy neobdržela, přesto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích.

Dovolacímu soudu stěžovatelé vytýkají, že se nevypořádal s jejich dovolacími důvody, v nichž uvedli, že odvolací soud rozhodl v rozporu s platnou judikaturou jak v otázce bezdůvodného obohacení, tak i v otázce aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku o smlouvě o půjčce.

Právní názor dovolacího soudu, v němž uvedl, že "i kdyby si žalovaný č. 2 poskytnuté finanční prostředky ponechal pro svoji potřebu (což však v řízení nebylo prokázáno), nejednalo by se o bezdůvodné obohacení na úkor stěžovatelů, ale na úkor žalované č.1", je prý "přepjatě formalistický, s absurdním důsledkem" pro stěžovatele, kteří by se tak měli žalobou domáhat plnění jen proti žalované č. 1, i když ta prý předmětné finanční prostředky neobdržela.

VI.

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelů a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není zasahovat do hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému. O takovou situaci však v projednávané věci nejde.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že argumentace stěžovatelů představuje polemiku s rozhodnutími soudů, která se odehrává v rovině "podústavního" práva a nedosahuje ústavněprávní dimenze. Stěžovatelé nepřípustně očekávají, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu, a to především pokud jde o provedené dokazování a následné hodnocení důkazů oběma soudy. Takový úkol však Ústavnímu soudu nepřísluší.

Z výše naznačené stručné rekapitulace jak námitek stěžovatelů, jakož i z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že soudy se pečlivě a opakovaně zabývaly jak skutkovým, tak právním posouzením věci.

Nalézací soud ve věci provedl podrobné a obsáhlé dokazování, přičemž provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, jak i v jejich souhrnu. Jak nalézací soud, tak posléze i odvolací soud dospěly závěru, že smlouva o půjčce ze dne 16. 3. 1994 byla uzavřena mezi žalobci a žalovanou č. 1, v té době zastoupenou jejím jediným jednatelem - žalovaným č. 2. Žalobcům se v řízení nepodařilo prokázat odevzdání celého předmětu údajně bezúročně poskytnuté půjčky - tedy částky 5 000 000,- Kč - žalované č. 1, přičemž později upravili žalobní petit tak, že původně žalovanou částku omezili o částku 1 200 000,- Kč, která byla zaplacena žalovaným č. 2 v průběhu řízení.

Soud prvního stupně i soud odvolací vysvětlily své úvahy i závěry ohledně právního posouzení věci, přičemž zdůraznily, že jako dlužník byla ve smlouvě o půjčce jednoznačně označena žalovaná č. 1, což mimo jiné prokazovalo i žalovaným č. 2 napsané prohlášení na smlouvě o půjčce ze dne 17. 3. 1994 o tom, že žalobkyně předala předmětné finanční prostředky žalovanému č. 2 jako jednateli žalované č. 1, nikoli jako fyzické osobě jednající sama za sebe. Žalobci byli vyzváni (§ 118a odst. 3 o. s. ř.), aby prokázali dalšími důkazy, že žalované č. 1, v zastoupení jejího jednatele - žalovaného č. 2., předali i částku 1 000 000,- Kč. Důkazní břemeno ohledně tohoto tvrzení se jim však unést nepodařilo.

Odvolací soud ve věci doplnil dokazování, přičemž dospěl ke stejným skutkovým zjištěním, jako soud prvního stupně. Zcela vyvrátil tvrzení žalobců, že v době uzavření smlouvy o půjčce nebyla žalovaná č. 1 schopna splatit poskytnutou půjčku (v témže období uzavřela žalovaná č. 1 s Investiční bankou a. s. úvěry na poskytnutí částky 3 000 000,- Kč, později na částku 16 041 000,- Kč a dále na částku 1 500 000,- Kč, přičemž všechny tyto úvěry splatila). Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci není podstatný další osud peněz, které obdržela žalovaná č. 1 prostřednictvím svého statutárního zástupce.

Odůvodnění odvolacího soudu, obsažené v napadeném rozhodnutí, je srozumitelné a přesvědčivé, a nelze mu z hlediska ústavněprávního přezkumu nic vytknout. Dovolací soud argumentaci podpořil také odkazy na relevantní judikaturu.

Rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečně odůvodněna a nelze je považovat ani za svévolná a formalistická.

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru