Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1186/15 #1Usnesení ÚS ze dne 13.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPromlčení
Dobré mravy
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1186.15.1
Datum podání21.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1186/15 ze dne 13. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Tomáše Zíky, zastoupeného JUDr. Petrem Morongem, advokátem se sídlem Plzeň, Skrétova 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015 č. j. 23 Cdo 3135/2014-233, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013 č. j. 29 Co 417/2010-216 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013 č. j. 23 Cdo 3200/2011-205, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti navrhl stěžovatel zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k zásahu do jeho základních práv podle čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 3. 2010 č. j. 26 C 228/2008-132, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 13. 7. 2010 č. j. 26 C 228/2008-147, uložil žalované Komerční bance, a. s., povinnost zaplatit stěžovateli 630 000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 1 705 000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výrok III. až V.) a o povinnosti stěžovatele zaplatit státu doplatek soudního poplatku za změněný žalobní návrh (bod VI. výroku).

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem (v pořadí druhým, poté, co byl rozsudek odvolacího soudu ze dne 24. 2. 2011 č. j. 29 Co 417/2010-175 dovolacím soudem zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. až V. a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení.

Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") v napadeném rozsudku při posuzování důvodnosti stěžovatelem vznesených námitek konstatoval, že za situace, kdy je zřejmé, že žaloba byla podána na základě vypracovaného znaleckého posouzení, kterým bylo provedeno ocenění zhodnocení nemovitosti v důsledku prací provedených stěžovatelem, který si tak byl schopen obstarat nezbytné informace a svůj nárok v průběhu řízení přizpůsobil závěrům jiného znaleckého zkoumání, neobstojí jeho námitka, že bez své vlastní viny neznal výši nároků, které mu přísluší. K námitce stěžovatele, že žalovanou vznesená námitka promlčení odporuje dobrým mravům, odvolací soud především uvedl, že § 3 občanského zákoníku platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení. Odvolací soud dále zdůraznil význam individuálního posuzování otázky, zda v konkrétní situaci je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem panujícím na straně osob, které jsou v závazkovém vztahu. Z okolností daného případu odvolací soud neshledal žádné důvody pro závěr, že by námitka promlčení vznesená žalovanou, která od počátku negovala nárok žalobce, byla v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení ve věci netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak i procesní stránka jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Podstatou ústavní stížnosti je pouhá polemika stěžovatele s právními závěry soudů ohledně aplikace § 3 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k námitce promlčení vznesené žalovanou. Podle přesvědčení Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí řádně a nikoliv svévolně odůvodněna, odkazy na judikaturní prostředí jsou přiléhavé.

Ústavní soud není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal (již výše uvedené) úvahy a konstatování především odvolacího soudu. Usuzuje, že stěžovatel se jej snaží postavit do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho výtky, jež odvolací soud přesvědčivě vysvětlil a Ústavní soud nepovažuje za nutné k tomu cokoliv dodávat. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3200/2011-205 neposuzoval, neboť jde toliko o mezitímní kasační rozhodnutí, po kterém následovala rozhodnutí, která stěžovatel také napadl a jimiž se Ústavní soud zabýval.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru