Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1185/11 #1Usnesení ÚS ze dne 16.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - nezletilý
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
újma
zdravotní péče
lékař
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1185.11.1
Datum podání21.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1185/11 ze dne 16. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele nezl. D. R., zastoupeného matkou M. R., zastoupeni JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Praha 1, Politických vězňů 21, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2010 č. j. 1 Co 69/2010-102, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 21. dubna 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces plynoucí z čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 36 C 180/2008 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal žalobou podanou podle ustanovení § 13 občanského zákoníku u krajského soudu dne 10. listopadu 2008 po žalované Oblastní nemocnici Kladno, a. s., nemocnici Středočeského kraje (dále jen "žalovaná") náhrady nemajetkové újmy ve výši 250 000,- Kč z titulu nesprávného a neúplného diagnostického postupu lékaře pohotovostní služby dne 3. června 2007. Krajský soud rozsudkem ze dne 21. září 2009 č.j. 36 C 180/2008-66, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 16. března 2010 č. j. 36 C 180/2008-85, žalobě co do částky 50 000,- Kč vyhověl, co do částky 200 000,- Kč ji zamítl. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl i ohledně žalobcem požadovaných 50 000,- Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že klíčový závěr vrchního soudu, že totiž "k žádnému zanedbání a postupu non lege artis nedošlo", je v extrém rozporu s obsahem spisu, se závěry znaleckého ústavu i soudu prvního stupně, jichž se vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovolává. Stěžovatel namítal, že právě v důsledku nesprávného vedení lékařské dokumentace a nesprávného diagnostického postupu žalované chybí o zdravotním stavu stěžovatele dne 3. června 2007 relevantní informace. Dle názoru stěžovatele je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, neboť se ve svém odůvodnění záměrně vyhýbá skutečným žalobním tvrzením stěžovatele, jeho závěry nemají oporu v obsahu spisu, v obsahu rozsudku soudu prvního stupně, v obsahu znaleckého posudku ani v obsahu doporučených postupů České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.

Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím vrchního soudu, který na rozdíl od krajského soudu dovodil, že nebyl prokázán postup žalované non lege artis při žádných jejích úkonech a proto nemohl být shledán odvolacím soudem ani zásah do osobnostních práv stěžovatele, konkrétně do práva na zdraví.

Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by k zásahu do práv, jichž se dovolával došlo. Vrchní soud se celou věcí podrobně zabýval, v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakého důvodu dovodil, že v řízení nebyl prokázán postup žalované non lege artis při žádných jejích úkonech a proč nemohl být odvolacím soudem shledán zásah do osobnostních práv stěžovatele. Napadené rozhodnutí je pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které vrchní soud v řízení vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné vrchním soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 16. června 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru