Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1184/14 #1Usnesení ÚS ze dne 28.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Prostějov
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1184.14.1
Datum podání28.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 39


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1184/14 ze dne 28. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem Dr. E. Beneše 1497/21, Bruntál, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 4. 2013, č.j. 1 T 124/2012-982, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013, č.j. 8 To 196/2013-1021, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, č.j. 8 Tdo 1268/2013-46, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 4. 2013, č.j. 1 T 124/2012-982, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013, č.j. 8 To 196/2013-1021, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, č.j. 8 Tdo 1268/2013-46.

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 4. 2013, č.j. 1 T 124/2012-982, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (ad 1.) a přečinem zpronevěry (ad 2.-6.) podle § 206 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za to byl odsouzen k souhrnným nepodmíněným trestům odnětí svobody blíže specifikovaným ve výroku rozsudku. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byl stěžovatel zavázán zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti částku 149.810,- Kč.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013, č.j. 8 To 196/2013-1021, bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto odvolání stěžovatele. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 12. 2013, č.j. 8 Tdo 1268/2013-46, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

II.

Stěžovatel má za to, že v řízení před obecnými soudy a napadenými rozhodnutími bylo porušena jeho práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel soudům v prvé řadě vytýká, že v dané věci neakceptovaly jeho námitky směřující k porušení principu subsidiarity trestní represe. Poukazuje na porušení principu ultima ratio, když má za to, že jednatelka společnosti naprosto selhala ve svých povinnostech, jelikož nečinila úkony týkající se obchodní společnosti odpovědně a svědomitě, a to zejména ve vztahu k účetnictví či kontrole skladových zásob. Stěžovatel trvá na tom, že celé trestní řízení je vyvrcholením snahy poškozené společnosti na jeho úkor a k jeho tíži vyřešit schodky a nesprávnosti ve vedení účetnictví, když k údajnému páchání jeho trestné činnosti mělo dojít ve značném časovém rozpětí před podáním trestního oznámení. Dle přesvědčení stěžovatele se tak poškozená společnost, respektive její jednatelka, nyní snaží řešit své osobní selhání v rámci podnikání prostřednictvím trestní represe stěžovatele.

V souvislosti s výše uvedenými tvrzeními stěžovatel také uvádí, že navrhl provedení řady důkazů - zejména účetních závěrek poškozené společnosti, výročních zpráv nebo doplňujícího výslechu účetní společnosti. Tyto důkazy však byly odmítnuty.

Stěžovatel rovněž brojí proti existenci extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu. Z pohledu stěžovatele je v tomto směru zcela absurdní, že soudy akceptovaly pouze skutková tvrzení svědků, kteří mají v dané věci zcela zjevně osobní zájem na tom, aby byl stěžovatel odsouzen za uvedené trestné činy, neboť tak nebude posuzováno jejich závadné jednání ve vztahu k hospodaření společnosti a nakládání se svěřenými hodnotami. Současně s naprosto nekritickým přijetím výpovědí těchto svědků, podle stěžovatele soudy při svém hodnocení věci vycházely převážně z listinných důkazů předložených těmito svědky, tedy z důkazů, které vznikly v rámci činnosti těchto osob. Stejně jako se stěžovateli zdají účelové a nelogické výpovědi těchto svědků, lze podle něj jednoznačně pochybovat o správnosti těchto listin, tím spíše, že je dle jeho názoru zřejmé, že poškozená společnost nevedla řádné účetnictví.

Napadána je stěžovatelem také správnost výroku o trestu. Okresní soud sice správně vyhodnotil, že odsouzení stěžovatele za majetkovou trestnou činnost v letech 1999 a 2002 nemůže být stěžovateli přičteno k tíži, neboť se ve zkušební době osvědčil, nicméně následně konstatoval, že tyto trestné činy svědčí "o výrazných sklonech obžalovaného k páchání majetkové trestné činnosti podvodného charakteru", což je dle názoru stěžovatele nepřípustné. Za nepřípustné považuje také konstatování o jeho postoji k údajně spáchané trestné činnosti, když mu bylo okresním soudem vyčteno, že "nejen že trestnou činnost popírá, ale předstírá nepravdivé skutečnosti".

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

IV.

Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky uplatněné v rámci své obhajoby, v odvolání a v dovolání. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu", a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

Ústavní stížnost stěžovatele spočívá především v jeho snaze zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).

Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).

Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.

V.

Ústavní soud nesdílí výhrady stěžovatele k provedenému dokazování a následnému hodnocení důkazů soudy. Okresní soud v Prostějově ve věci provedl celou řadu důkazů. Zejména jde o výslechy svědků (především jednatelky společnosti, účetní, pokladníka, skladníka, zákazníků společnosti a dalších), jejichž věrohodnost nebyla v průběhu řízení nijak zpochybněna (na rozdíl od věrohodnosti stěžovatele) a jejichž výpovědi je možno označit za zcela souladné. Dále byly provedeny listinné důkazy (skladové výdejky, blok příjmových pokladních dokladů, objednávky, smlouvy o dílo, dodací listy, stěžovatelem zfalšovaná plná moc, nestandartní faktury nepocházející z počítačového systému poškozené společnosti, atd.). Souhlasit lze se závěrem Nejvyššího soudu, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by poškozená společnost nebo osoby za ni jednající postupovaly ledabyle, extrémně neopatrně či lhostejně, když škodu svým jednáním způsobil výlučně stěžovatel.

Obecné soudy tedy při rozhodnutí o vině stěžovatele vycházely z dostatečného množství důkazů, které hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, a především pak také ve vztahu k výpovědi stěžovatele a k jeho obhajobě.

Stěžovatel dále namítá, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy. Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, nález sp. zn. I. ÚS 413/02 z dne 8. 1. 2003 a mnohá další).

Ústavní soud však také opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/14 ze dne 10. 7. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 1938/14 ze dne 18. 6. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3042/13 ze dne 9. 10. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1394/12 ze dne 24. 7. 2012 a mnohá další).

Okresní soud dospěl k závěru, že návrhy stěžovatele na doplnění dokazování jsou nadbytečné, když navíc vůbec nesměřují k meritu věci. Tento svůj závěr přitom také adekvátně odůvodnil (viz s. 16 rozsudku okresního soudu, s. 5-6 usnesení krajského soudu). Z uvedeného tedy vyplývá, že pochybení obecných soudů je v tomto směru vyloučeno.

Námitkám stěžovatele směřujícími k porušení principu subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, se již věnovaly obecné soudy (s. 5 usnesení krajského soudu, s. 14-15 usnesení Nejvyššího soudu). Ve shodě s Nejvyšším soudem je pak možno konstatovat, že podstatou jednání stěžovatele bylo úmyslné protiprávní jednání, které svým charakterem jasně vybočilo z rámce civilních vztahů mezi stěžovatelem a poškozenou společností. Ke stěžovatelem namítanému porušení principu subsidiarity trestní represe tak dojít nemohlo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí také proti výroku o trestu. Ústavnímu soudu však vzhledem k jeho postavení zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008), ani v tomto směru přehodnocovat závěry obecných soudů. Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Taková situace by mohla nastat v případě, pokud by soud uložil druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu by se pohybovala mimo rozsah zákonem stanovené sazby, při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu by byly zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, nebo pokud by došlo k extrémní nevyváženosti prvku represe a prevence (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3121/13 ze dne 3. 3. 2014).

Žádnou z výše uvedených zásad však okresní soud při ukládání trestu stěžovateli neporušil. V souladu s § 39 trestního zákoníku při svých úvahách o druhu a výměře trestu přihlédl k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů, k poměrům stěžovatele, dosavadnímu způsobu jeho života, možnostem jeho nápravy, jeho chování po činu, polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, stejně jako k účinkům a důsledkům, které lze od trestu očekávat pro budoucí život pachatele. Pokud stěžovatel v souvislosti s výrokem o trestu napadá určité formulace použité okresním soudem, je třeba uvést, že tyto výroky vytrhává z kontextu celého odůvodnění rozsudku.

VII.

Ústavní soud uzavírá, že s námitkami uplatněnými stěžovatelem v ústavní stížnosti se především vypořádaly již obecné soudy. Způsob, kterým tak učinily, lze vzhledem k adekvátní, přiléhavé a srozumitelné argumentaci považovat za ústavně souladný. Soudy se dostatečně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, uvedly, ze kterých důkazů při svém rozhodování vycházely, daly najevo, jakou vypovídací schopnost jednotlivým důkazům přikládaly a hodnotily je jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Patřičně se vypořádaly také s obhajobou stěžovatele a své závěry logicky a jasně odůvodnily.

Ústavní soud tedy neshledal, že by rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru