Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1171/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na ... více
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
škoda/odpovědnost za škodu
škoda/ušlý zisk
banka/bankovnictví
Investiční fond
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1171.15.1
Datum podání20.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 442

82/1998 Sb., § 13, § 31a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1171/15 ze dne 3. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Jitky Skaličkové, Karla Svobody, Oldřicha Virtha, Kláry Běhounkové a Magdaleny Dzivijakové, všech zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 10, proti části výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014 č. j. 30 Cdo 344/2013-306, ve znění opravného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 30 Cdo 344/2013-336, vymezené větou za středníkem, která zní "ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobců a), b), c), e), f), g) a h) odmítá", za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - České národní banky, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 28, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. dubna 2015, navrhli stěžovatelé zrušení části v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 19. března 2012 č. j. 68 Co 502/2011-221 byl k odvolání osmi žalobců potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 11. března 2011 č. j. 18 C 213/2009-129, jímž byla zamítnuta jejich žaloba. Touto žalobou se žalobkyně Jitka Skaličková domáhala zaplacení částky 944 118,02 Kč s příslušenstvím, žalobce Karel Svoboda částky 152 277,10 Kč s příslušenstvím, žalobce Oldřich Virth částky 152 277,10 Kč s příslušenstvím, žalobce Ing. Jaroslav Hruška částky 45 683,13 Kč s příslušenstvím, žalobkyně Klára Běhounková částky 685 246,95 Kč s příslušenstvím, žalobkyně Magdalena Dzivijaková částky 167 504,81 Kč s příslušenstvím, žalobce Karel Hnízdil zaplacení částky 2 543 027,57 Kč s příslušenstvím a žalobkyně Helena Žďárská částky 380 692,75 Kč s příslušenstvím. Všichni žalobci zakoupili mezi březnem 1995 až únorem 1996 podílové listy vydané Investiční společností FUTURUM, a.s., čímž se stali podílníky Podílového fondu FUTURUM AURUM. Tyto částky představují náhradu škody, jež jim měla vzniknout vůči státu z důvodu, že Česká národní banka (resp. Ministerstvo financí jako orgán, který tehdy vykonával příslušnou pravomoc) zanedbala svůj dozor nad činností uvedené investiční společnosti a umožnila tak defraudaci jejího majetku. Po ukončení likvidace a insolvenčního řízení obdrželi žalobci nazpět pouze přibližně 65 % ze své tehdejší celkové investice. Žalované částky tak představují rozdíl mezi vloženými finančními prostředky a částkou, která jim byla po likvidaci fondu zpět vyplacena, a dále ušlý zisk za celou dobu, kdy nemohli s finančními prostředky nakládat, a to ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky.

3. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že žalobci žalobou uplatnili nárok na ušlý zisk odpovídající výnosu, jehož by dosáhli, pokud by peněžní prostředky uložili na běžný účet u banky. Ke svému tvrzení zároveň označili jako důkazy vysvětlení pojmů diskontní sazby, jakož i přehled vývoje měnových nástrojů České národní banky. Tyto důkazy ovšem uvedený soud nepovažoval za postačující pro závěr, na kolik se předpokládaný přínos k majetku žalobců snížil v důsledku tvrzené škodní události. Ušlý zisk musí být totiž tvrzen a prokázán konkrétními okolnostmi, z nichž lze dovodit jeho výši. Nepostačuje pouhé hypotetické tvrzení, že žalobci by získané finanční prostředky uložili na běžný úrok, a vysvětlení, že svým předchozím chováním, tedy investicí v rámci kolektivního investování, prokázali záměr finanční prostředky investovat a zároveň minimalizovat rizika, která by pro ně vyplývala z individuálního podnikání. Žalobci tudíž neprokázali, že by jim vznikla škoda v podobě ušlého zisku.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") rozsudkem ze dne 21. května 2014 č. j. 30 Cdo 344/2013-306 tak, že jej ve vztahu k žalobci Ing. Jaroslavu Hruškovi odmítl jako nepřípustné [podle § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, neboť v jeho případě bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč] (výrok I) a v rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto o nárocích ostatních žalobců, oba výše uvedené rozsudky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvnímu stupně (výrok II). Dovolání shledal přípustným a zároveň důvodným v otázce posouzení splnění předpokladů odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Podle předchozí judikatury Nejvyššího soudu, od níž se odvolací soud odchýlil, totiž - stručně řečeno - orgán dohledu mohl zabránit defraudaci finančních prostředků některých z podílníků uložením sankcí.

5. Přípustnost dovolání naopak nebyla shledána ve vztahu k posouzení nároku žalobců na náhradu ušlého zisku. Žalobci namítali, že v důsledku nesprávného úředního postupu došlo v jejich majetkové sféře ke škodě spočívající v tom, že se nezvětšila o majetkové užitky, které by jim bývaly plynuly, jestliže by nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a jestliže by se jim financí, které do investičního fondu vložili, dostalo dříve a v plné výši. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž musí být v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci majetková újma způsobená tím, že takový postup zasáhl do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, a nikoliv jen tvrzené zmaření zamýšleného finančního záměru (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2006 sp. zn. 25 Cdo 818/2005). Odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z úroků z peněz, který by byl na účet poškozeného za normálních okolností připsán, by mohla přicházet v úvahu jen tehdy, pokud by poškozenému v důsledku nezákonného rozhodnutí nebylo umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito finančními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl. To však jen za předpokladu, bylo-li by prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u některé z bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Jen tehdy by byla taková ztráta reálně ušlým ziskem ve smyslu § 442 odst. 1 občanského zákoníku a byla by tak naplněna podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012 sp. zn. 28 Cdo 3910/2011 nebo jeho rozsudek ze dne 22. dubna 2009 sp. zn. 25 Cdo 422/2007). Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by žalobcům vznikla škoda (ušel zisk), nebylo lze přikročit ani ke stanovení výše tohoto nároku úvahou soudu podle § 136 občanského soudního řádu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011 sp. zn. 25 Cdo 3768/2008).

6. Usnesením ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 30 Cdo 344/2013-336 opravil Nejvyšší soud výrok II svého rozsudku tak, že rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, a to v případě žalobkyně Jitky Skaličkové do částky 216 039 Kč s příslušenstvím, v případě žalobce Karla Svobody do částky 34 845 Kč s příslušenstvím, v případě žalobce Oldřicha Virtha do částky 34 845 Kč s příslušenstvím, v případě žalobkyně Kláry Běhounkové do částky 156 802,50 Kč s příslušenstvím, v případě žalobkyně Magdaleny Dzivijakové do částky 38 329,50 Kč s příslušenstvím, v případě žalobce Karla Hnízdila do částky 581 911,50 Kč s příslušenstvím a v případě dědiců po Heleně Žďárské do částky 87 112,50 Kč s příslušenstvím. Ve zbývajícím rozsahu, tedy pokud jde o částky, jež měly představovat ušlý zisk, dovolání těchto sedmi žalobců v souladu s výše shrnutým odůvodněním svého původního rozsudku odmítl.

II.

Argumentace stěžovatelů

7. Stěžovatelé se domáhají zrušení napadeného rozsudku, ve znění opravného usnesení, toliko v té jeho části, kterou bylo částečně odmítnuto dovolání sedmi žalobců. Aplikace § 442 odst. 1 občanského zákoníku v dané věci představuje podle jejich názoru nepřípustnou překážku pro uplatnění odpovědnosti státu za škodu způsobenou jeho rozhodovací činností nebo nesprávným úředním postupem, neboť v jejím důsledku je za ušlý zisk považováno pouze to, co skutečně a konkrétně ušlo z majetkové podstaty poškozeného, ačkoliv v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny by se škoda měla zásadně nahrazovat celá; v tomto ohledu poukazují na nález ze dne 11. prosince 2003 sp. zn. III. ÚS 124/03 (N 144/31 SbNU 281). Je totiž vyloučeno, aby stěžovatelé mohli úspěšně prokázat, co by činili ke zhodnocení svých prostředků od roku 1995 až do dne podání žalob v roce 2009. Jakýkoliv závěr v tomto směru by byl pouze hypotetický. Na straně druhé však nelze předpokládat, že by nejednali ve svůj přirozený prospěch a že by svůj majetek dále nezhodnocovali, či že by jej snad ani nebyli schopni zhodnotit. Ke stanovení ušlého zisku tak mělo dojít postupem podle § 136 občanského soudního řádu, podle něhož lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.

8. Další námitka pak směřuje proti extenzivnímu výkladu § 442 odst. 1 občanského zákoníku, který podle stěžovatelů představuje nesplnitelné důkazní břemeno [srov. nález ze dne 24. července 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13]. Dovolací soud klade pro shledání příčinné souvislosti kumulativně nepatřičné podmínky. Příčinu škody totiž nemístně spojuje s nezákonným rozhodnutím, které je časově určené, a to přestože v dané věci trvající nesprávný úřední postup žalované nebyl soudy z hlediska časového upřesněn a má být jako předcházející příčina posuzován ve vztahu k následku v jiném zhodnocujícím procesu. V této souvislosti stěžovatelé zdůrazňují, že dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v části skutečné škody s indikací závěru, že žalovaná měla zasáhnout nejpozději po datu 30. září 1995 či spíše i dříve (jak plyne i z dalších rozhodnutí, např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2014 č. j. 28 Cdo 3210/2012-225). Pokud však porušení na straně vedlejší účastnice není soudem časově určeno, pak nelze ani stanovit, kdy a v jakém rozsahu mohlo dojít k následkům této příčiny v jiném skutkovém ději. Vyjde-li se z data 30. září 1995, po kterém měla žalovaná již učinit svá opatření zamezující nákupu podílových listů, tj. po kterém již žalobci Jitka Skaličková, Oldřich Virth, Karel Hnízdil a Helena Žďárská neměli mít možnost (pro dané zamezující opatření vedlejší účastnice) své podílové listiny nakoupit, a přesto tyto nakoupili, postrádá paušální zamítnutí dovolacího soudu jakékoliv zdůvodnění i jakoukoli logiku danou časovou sousledností. V době, kdy měla žalovaná konat a nekonala, zhodnocovací proces jejich peněz uložených v bankách stále ještě trval a k tomuto momentu, pokud by byli řádně vyzváni, by stěžovatelé uvedenou skutečnost prokázali. Žádný takovýto moment jim ale nebyl v nalézacím řízení označen, neboť důvody pro zamítnutí žaloby soudy shledávaly v jiných otázkách.

9. Podmínky výslovně označené dovolacím soudem pro možnost úspěchu žaloby stěžovatelů v části ušlého zisku, podle nichž by tito museli prokázat nemožnost dispozice s prostředky na účtu pro škodlivý zásah vedlejší účastnice do jejich zhodnocovacího děje, opomíjejí, že tento zásah nastal nečinností vedlejší účastnice, a nikoliv jejím aktivním dějem. V době, kdy "zasáhla tím, že nezasáhla", mohli stěžovatelé ještě disponovat se svými finančními prostředky, vybrali je z úročených účtů a zakoupili podílové listy. Teprve následně nastala nemožnost nakládat s nimi. V této souvislosti stěžovatelé soudu nabídli důkazy, že měli finanční prostředky na úročených vkladech u bank, avšak jen do doby nákupu podílových listů. Zhodnocení těchto peněz do té doby tedy zajisté nepředstavovalo "planou naději", ale naopak odůvodněnou naději s vysokou pravděpodobností, že by zisku - nebýt škodné události - docílili. Dovolací soud vychází ze zjednodušené představy, kterou lze naplnit pouze, pokud by žalovaná svým konkrétním a časově již určeným jednáním zasáhla přímo do jejich úročených vkladů u bank s důsledkem nemožnosti s nimi nakládat. Je zřejmé, že stěžovatelé nemohou podmínky, označené dovolacím soudem jako výlučné, ani pojmově naplnit. Naplnit nemohou ani břemeno důkazní v otázce, jaký by byl zhodnocovací proces po roce 1995 a 1996 do data, kdy teprve mohli uplatnit své nároky žalobou, tj. do roku 2009 či 2010. Stěžovatelé uzavírají, že nesprávná interpretace zákona ze strany Nejvyššího soudu ve svém souhrnu vylučuje konkrétně i obecně možnost úspěšného domožení se nároku stěžovatelů na odškodnění vůči státu za jeho nesprávný úřední postup v části ušlého zisku. Jde o výklad, který postrádá základy logiky a nerozlišuje dopady podle stále ještě neznámého momentu zásahu do chodu událostí. V jeho důsledku proto mělo dojít k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.

III.

Průběh řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení zapůjčil spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 213/2009 a vyzval účastníka i vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

11. Nejvyšší soud se vyjádřil přípisem ze dne 31. srpna 2015, v němž uvedl, že z jeho původního rozhodnutí byla patrná zjevná nesprávnost výroku, který nereflektovat skutečnost, že v určitém rozsahu nebylo dovolání shledáno přípustným. Vydáním opravného usnesení a s ním spojeným částečným odmítnutím dovolání tak došlo k odstranění této zjevné nesprávnosti, a to v souladu s povinností plynoucí z § 164 občanského soudního řádu. Ve zbytku dovolací soud konstatoval, že stěžovatelé opakují své argumenty, které již byly posouzení obecnými soudy ve třech stupních a nebyly shledány opodstatněnými. Svůj nárok na náhradu ušlého zisku konstruují jako hypotetický, aniž by tento měl jakýkoliv reálný základ. Ke stejnému závěru dospěl dovolací soud i v usnesení ze dne 9. ledna 2013 č. j. 28 Cdo 2490/2012-271, s nímž se Ústavní soud ztotožnil ve svém usnesení ze dne 11. března 2015 sp. zn. IV. ÚS 1016/13. Stěžovateli uplatněný dovolací důvod nemohl přípustnost dovolání založit. Dovolací soud proto navrhl ústavní stížnost zamítnout.

12. Česká národní banka se ve svém vyjádření ze dne 19. srpna 2015 ztotožnila s argumentací Nejvyššího soudu, který vůbec nepřipouští možnost, že by v dané věci mohly být úroky na bankovních účtech ušlým ziskem. Je zřejmé, že údajný nesprávný úřední postup nebyl bezprostřední příčinou výběru finančních prostředků, jako by tomu bylo například v případě, jestliže by si poškozený byl nucen vybrat finanční prostředky z úročeného bankovního účtu na úhradu nezákonně uložené pokuty. Pravým a bezprostředním důvodem jejich výběru byla snaha dosáhnout vyššího zhodnocení finančních prostředků investicí do rizikovějších nástrojů, kterými jsou právě podílové listy. Uvedené nástroje však nezaručují pevný úrokový výnos, nýbrž je s nimi spojeno riziko ztráty. Tím sami stěžovatelé zasáhli do pravidelného běhu věcí, který jim měl přinést pevné úročení vkladu v bance, a změnili své finanční záměry.

13. Podle vedlejší účastnice není jisté, zda by stěžovatelé své finanční prostředky i jinak neinvestovali do investičních nástrojů, které by jim nepřinesly očekávané zhodnocení. Rovněž není jisté, zda by je nespotřebovali. Nebyly to tedy kroky Ministerstva financí, které vedly k tomu, že by stěžovatelé nemohli disponovat s úročenými finančními prostředky. Jediné tvrzení, o které stěžovatelé opírají svůj nárok, spočívá v tom, že pokud by nenastala situace, která je předmětem sporu, jednali by ve svůj přirozený prospěch a svůj majetek by dále zhodnocovali. To však - podle přiléhavého názoru Nejvyššího soudu - nepostačuje pro úspěšné uplatnění nároku na ušlý zisk. Jakkoliv není sporu o tom, že by se stěžovatelé zpravidla snažili o zhodnocení volných finančních prostředků, tato skutečnost neznamená, že by jejich záměr dosáhnout zhodnocení byl skutečně úspěšný.

14. Závěrem vedlejší účastnice podotkla, že stěžovatelé založili svůj nárok na ušlý zisk na úrocích z bankovního účtu v určitém období. Takto postavený nárok ovšem nelze kvantifikovat bez mimořádných obtíží, v důsledku čehož není splněna ani jedna ze základních podmínek pro aplikaci § 136 občanského soudního řádu. Postup podle tohoto ustanovení by totiž byl aplikovatelný pouze za předpokladu, že by byl prokázán základ nároku. Nejvyšší soud však nárok stěžovatelů na ušlý zisk, tak jak jimi byl formulován, odmítl právě co do jeho základu. Ústavní stížnost by podle vedlejší účastnice měla být odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, případně zamítnuta.

15. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelům, kteří ve stanovené lhůtě využili své právo na ně reagovat. Ve své replice zdůraznili, že bez znalosti konkrétního data, od kterého měla vedlejší účastnice jednat, nemohli v řízení uvést a prokazovat rozhodné okolnosti pro vznik jejich nároku na ušlý zisk a museli se omezit pouze na hypotetická a naprosto obecná tvrzení. Teprve poté, co by bylo toto datum určeno, by mohl každý z nich tvrdit a prokázat, že měl k němu finanční prostředky na svém zúročeném účtu a že si je z něho vybral v přímé souvislosti se svým rozhodnutím o koupi podílových listů. Odepřením této možnosti měla být stěžovatelům upřena jejich procesní práva. Obecné odmítnutí odškodnění za ušlý zisk nebylo podle jejich názoru ze strany Nejvyššího soudu dostatečně zdůvodněno.

16. Stěžovatelé dále uvedli, že vedlejší účastnice svým výkladem, který jde nad rámec napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, vylučuje normální běh věcí, jakož i možnost tvrzení a prokazování, že by ve svém zhodnocování měli garantovaný jistý výnos. Zcela absurdní je pak její požadavek, aby stěžovatelé byli schopni doložit, že pokud by neinvestovali do nákupu podílových listů, měli by příslušné finanční prostředky uloženy na pevný úrok, a to u konkrétní (mezitím nezkrachovalé) banky na termínovaném vkladu od data nákupu v letech 1995 až 1996 až do momentu podání jejich žaloby na odškodnění za nesprávný úřední postup. Pokud vedlejší účastnice považuje argumentaci stěžovatelů za hypotetickou, je třeba dodat, že každá hypotéza, které nasvědčuje pravidelný (a řádný) běh věcí, se považuje za pravdivou, a že tuto domněnku lze vyvrátit pouze naprosto realistickou protiargumentací, která vylučuje takovýto běh věcí. Jinými slovy prokázáním, že tomu tak se vší pravdivostí nebylo, a to z určitého konkrétního důvodu. Uvedené však není možné, jestliže se argumentuje objektivními zkušenostmi z bankovního a kapitálového trhu v České republice, podléhajícímu ze zákona dohledu vedlejší účastnice.

IV.

Posouzení zákonem stanovených předpokladů k projednání ústavní stížnosti

17. Ústavní stížnost je přípustná a byla podána včas, jen zčásti však byla podána osobou k tomu oprávněnou.

18. K podání ústavní stížnosti došlo jménem sedmi osob, advokát, který ji v jejich zastoupení podal, však předložil zvláštní plné moci k jejich zastupování pouze od stěžovatelů Jitky Skaličkové, Karla Svobody, Oldřicha Virtha, Kláry Běhounkové a Magdaleny Dzivijakové. V případě Karla Hnízdila a Ing. Petera Karola, kteří jsou v ústavní stížnosti rovněž označeni jako stěžovatelé, tak neučinil.

19. Plnou moc k zastupování Karla Hnízdila nemohl právní zástupce stěžovatelů předložit z důvodu jeho úmrtí dne 25. prosince 2011. Tato skutečnost vylučovala, aby byla ústavní stížnost kýmkoliv podána jeho jménem (srov. usnesení ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 3035/09). V úvahu proto přicházela pouze možnost, že by ji, připouštěla-li by to povaha dotčeného práva, podal jeho právní nástupce (dědic). Za situace, kdy k úmrtí účastníka řízení došlo ještě před tím, než mu bylo doručeno napadené rozhodnutí, by tak ale mohl učinit jen tehdy, pokud by měl v řízení před obecnými soudy jako právní nástupce původního žalobce postavení účastníka řízení (např. usnesení ze dne 18. června 2009 sp. zn. III. ÚS 64/09 nebo usnesení ze dne 21. září 2011 sp. zn. I. ÚS 2588/11). Výjimku by bylo možné připustit jen pro případ, že by tato osoba v ústavní stížnosti namítala právě to, že s ní jako s účastníkem řízení nebylo jednáno. V dané věci však o žádný z těchto případů nejde, neboť právní zástupce stěžovatelů neuvedl, že by ústavní stížnost podával i jménem takovéto osoby.

20. Dále je třeba uvést, že ústavní stížnost byla z důvodu procesní opatrnosti podána bez předložení plné moci i jménem Ing. Petera Karola, dědice po žalobkyni Heleně Žďárské (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. prosince 2014 č. j. 32 D 148/2013-91). Podáním ze dne 6. května 2015 ovšem právní zástupce stěžovatelů Ústavnímu soudu oznámil, že mu byl dopis zaslaný této osobě vrácen jako nevyžádaný a že uvedeného stěžovatele nezastupuje.

21. Ústavní soud hodnotí výše uvedené skutečnosti tak, že ústavní stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou pouze v rozsahu, ve kterém směřovala proti části výroku napadeného rozsudku, ve znění opravného usnesení, kterou bylo "ve zbývajícím rozsahu" odmítnuto dovolání stěžovatelů Jitky Skaličkové, Karla Svobody, Oldřicha Virtha, Kláry Běhounkové a Magdaleny Dzivijakové, označených písmeny a), b), c), e) a f). V případě částečného odmítnutí dovolání stěžovatelů Karla Hnízdila a dědiců Heleny Žďárské, označených písmeny g) a h), byla ústavní stížnost naopak podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Je tomu tak z toho důvodu, že i když byli v ústavní stížnosti jako stěžovatelé uvedeni i Karel Hnízdil a Ing. Peter Karol, dědic žalobkyně Heleny Žďárské, právní zástupce nedoložil potřebnou plnou moc k jejich zastupování, pročež bylo třeba ústavní stížnost považovat za podanou toliko výše uvedenými pěti stěžovateli. Tito přitom nebyli odmítnutím dovolání zbylých žalobců nijak dotčeni na svých právech.

22. Vzhledem k tomu, že v rozsahu, ve které byla ústavní stížnost podána osobou k tomu oprávněnou, jsou splněny i ostatní zákonem předepsané formální náležitosti ústavní stížnosti, bylo možné přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

23. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a jeho zásah tudíž nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

24. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tento závěr lze vztáhnout i na projednávanou ústavní stížnost.

25. V projednávané věci směřuje ústavní stížnost stěžovatelů proti právním závěrům, kterými Nejvyšší soud odůvodnil odmítnutí jejich dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu, ve kterém uplatňovali nárok na ušlý zisk. Stěžovatelé se domnívají, že jeho výklad nepřípustným způsobem zúžil jejich právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, resp. že jeho uplatnění podmínil důkazním břemenem, které nemohou unést. Ústavní soud se ovšem s takovýmto hodnocením neztotožňuje, a to z následujících důvodů.

26. Obecné soudy odmítly považovat za škodu, která měla stěžovatelům vzniknout v důsledku nečinnosti státu při dohledové činnosti nad investiční společností, ušlý zisk spočívající v případných výnosech z úroků z peněz, které by stěžovatelé - podle svého tvrzení - dosáhli jejich ponecháním na účtech v bance. Podle obecných soudů totiž při rozhodování o uvedeném nároku nebylo lze vycházet z předpokladu, že pokud by stěžovatelé nemohli investovat právě tímto způsobem, postupovali by jinak a s rozumnou pravděpodobností by dosáhli určitého zhodnocení své investice. Jednalo by se pouze o spekulaci, bez reálného základu v provedeném dokazování. Ostatně platí, že ani v případě včasného zásahu státu by nebylo možné vyloučit, že by stěžovatelé své peníze neinvestovali jiným (třeba i rizikovým) způsobem, který by k žádnému výnosu nevedl, případně že by je k žádné investici nepoužili. Příčinnou souvislost mezi nečinností státu a tvrzeným ušlým ziskem přesvědčivě prokázat nelze. Na tomto závěru přitom nemůže nic změnit ani přesné určení data, od kdy měl stát zasáhnout.

27. Ústavní soud uznává, že tyto závěry v dané věci vylučují existenci nároku stěžovatelů na ušlý zisk. To ale ještě neznamená, že by v jejich důsledku docházelo k nepřípustnému zúžení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Jakýkoliv nárok mající základ v tomto ustanovení totiž předpokládá existenci uvedené příčinné souvislosti, a nelze jej založit výlučně na domněnce, že za jiných okolností by poškozený realizoval svůj investiční záměr alespoň s určitým ziskem. Pakliže obecné soudy dospěly k závěru, že v daném případě tato souvislost dána není, a náležitým způsobem jej odůvodnily, nelze jejich rozhodnutí považovat za svévolné, nerozumné či vybočující z mezí obecně akceptovatelných interpretačních pravidel. Toto hodnocení lze zároveň vztáhnout i na závěr o nepřípustnosti dovolání ve vztahu k té části rozsudku dovolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o nároku stěžovatelů na ušlý zisk. V částečném odmítnutí dovolání z tohoto důvodu nespatřuje Ústavní soud žádný exces, který by otevíral prostor pro jeho případný kasační zásah. Základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny napadeným rozsudkem porušeno nebylo.

28. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti, a to zčásti jako zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako podané osobou k tomu zjevně neoprávněnou podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2015

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru