Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 117/96Nález ÚS ze dne 11.09.1997K restitučnímu nároku podle zákona o půdě vzhledem k okamžiku dovršení majetkové křivdy.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříksprávní rozhodnutí
konfiskace majetku
rozhodné období
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 103/9 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.117.96
Datum podání24.04.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb.

12/1945 Sb., § 1 odst.1

229/1991 Sb., § 6 odst.1, § 9 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 117/96 ze dne 11. 9. 1997

N 103/9 SbNU 3

K restitučnímu nároku podle zákona o půdě vzhledem k okamžiku dovršení majetkové křivdy.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti M. T.

proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 247/95, ze

dne 13. 2. 1996, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 247/95, ze

dne 13. 2. 1996, se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.2.1996, sp.zn. 28 Ca

247/95, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu

v Chrudimi, pozemkového úřadu, ze dne 10. 5. 1995, č.j. 399/95,

kterým bylo pozemkovým úřadem podle § 9 odst. 4 zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem

v rozhodnutí pozemkového úřadu blíže specifikovaných nemovitostí.

Stěžovatel má za to, že postupem Městského soudu v Praze, který

rozhodoval o jeho opravném prostředku směřujícímu proti

nepravomocnému rozhodnutí pozemkového úřadu, došlo k porušení jeho

základních práv a svobod zaručených ústavními zákony České

republiky a mezinárodními smlouvami o lidských právech, jimiž je

Česká republika vázána, konkrétně namítá porušení čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy

ČR tím, že jeho právu nebyla poskytnuta dostatečná soudní ochrana.

Pochybení Městského soudu v Praze spatřuje stěžovatel v jeho

- podle stěžovatele nesprávném právním názoru - podle něhož

nemovitosti, jejichž vydání se stěžovatel domáhal podle zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, přešly na stát

před rozhodným obdobím vymezeným tímto zákonem dne 18. 12. 1945,

a to na základě výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne

18. 12. 1945, č.j. 397/13-45-III-Pk.

Ústavní soud již v celé řadě svých dřívějších nálezů

vyslovil, že není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto nemůže

na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností,

nicméně jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve

shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod.

Takové ústavně zaručené základní právo je zakotveno rovněž v čl.

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který přiznává

každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech

u jiného orgánu. Pokud stěžovatel tvrdí porušení tohoto práva

proto, že Městský soud v Praze při rozhodování o opravném

prostředku směřujícím proti rozhodnutí pozemkového úřadu učinil

nesprávný závěr v otázce tzv. rozhodného období, od jejíhož

posouzení záviselo právo stěžovatele na úspěšnost jeho tvrzených

restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění

pozdějších změn a doplnění (dále jen "zákon o půdě"), bylo

povinností Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zabývat se

opodstatněností výše citovaného tvrzení stěžovatele.

Při posuzování věci vycházel Ústavní soud jednak z obsahu

vlastní ústavní stížnosti, dále z obsahu připojených spisů

Městského soudu v Praze, sp.zn. 28 Ca 247/95, správního spisu

Okresního úřadu v Chrudimi, č.j. 4121, a dále z vyžádaných

vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení.

Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření

setrval na svém závěru, že pokud v daném případě došlo ke zneužití

dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a uvedený dekret byl

pouze formou, neboli prostředkem k politické perzekuci původního

vlastníka předmětných nemovitostí, došlo k této perzekuci podle

názoru Městského soudu v Praze vydáním aktů správních orgánů před

rozhodným obdobím, nikoliv až rozhodnutím Nejvyššího správního

soudu o stížnosti proti konečnému rozhodnutí správních orgánů,

vydanému v rozhodném období. Z tohoto důvodu navrhl Městský soud

v Praze zamítnutí ústavní stížnosti.

Okresní úřad v Chrudimi, jako vedlejší účastník řízení

o ústavní stížnosti, ve svém písemném vyjádření navrhl, aby

ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl

Ústavním soudem zrušen. Ve svém vyjádření přitom zdůraznil, že

záporné rozhodnutí o vlastnictví stěžovatele, ke kterému dospěl

v řízení vedeném podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, bylo opřeno

o právní názor, že stěžovatel není oprávněnou osobou z důvodu, že

původní vlastník předmětných nemovitostí nebyl v době ztráty

majetku občanem tehdejší ČSR. Jinou překážku eventuální restituce

předmětného majetku v tomto řízení neshledal. Dospěl-li tedy

Městský soud v Praze v rámci řízení o opravném prostředku proti

tomuto rozhodnutí v této otázce k závěru opačnému, nebrání podle

názoru Okresního úřadu v Chrudimi nic restituci nemovitostí.

S právním názorem Městského soudu v Praze o nenaplnění jiné

restituční podmínky, konkrétně podmínky vzniku majetkové křivdy

v rozhodném období, se vedlejší účastník neztotožnil. Při ústním

jednání však jeho zástupce na závěr uvedl, že rozhodnutí ponechává

na úvaze Ústavního soudu, aniž by výslovně navrhoval vyhovění či

zamítnutí ústavní stížnosti.

Druhý vedlejší účastník - Státní rybářství L., s.p., - se ve

svém vyjádření v podstatě ztotožnil s rozhodnutím Městského soudu

v Praze a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Třetí vedlejší účastník, Pozemkový fond ČR, se svého

postavení vedlejšího účastníka vzdal.

Při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti, směřující proti

rozsudku Městského soudu v Praze, se Ústavní soud zaměřil na

tvrzení stěžovatele, zda v důsledku právního názoru Městského

soudu v Praze, týkajícího se rozhodného období v dané restituční

věci, byla či nebyla krácena eventuální majetková restituční práva

stěžovatele, jako syna původního vlastníka nemovitostí. Relativní

izolování posouzení této otázky Ústavním soudem od dalších

podmínek, s nimiž je spojován zákonný nárok na restituci, je dáno

skutečností, že Městský soud v Praze pouze neexistenci této

podmínky označil za překážku uspokojení tvrzených majetkově

restitučních práv stěžovatele.

Z obsahu připojených spisů plyne, že o ztrátě majetku

původního vlastníka na základě dekretu prezidenta republiky č.

12/1945 Sb. bylo rozhodováno v rámci správního řízení - konkrétně

konfiskace byla deklarována vyhláškou ONV Chrudim z 11. 8. 1945,

č.j. 11399/45, jíž byl původní vlastník označen za osobu německé

národnosti ve smyslu § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č.

12/1945 Sb., tato konfiskační vyhláška byla napadena námitkami,

které byly zamítnuty rozhodnutím Zemského národního výboru v Praze

ze dne 18. 12. 1945, čj. 397/13-45-III-Pk. Proti citované vyhlášce

a výměru byla podána původním vlastníkem dne 18. 2. 1946 stížnost

k Nejvyššímu správnímu soudu i v rámci systému tehdejšího

správního soudnictví, o níž bylo nálezem Nejvyššího správního

soudu ze dne 10. 12. 1948, č.j. 65/45/4, rozhodnuto tak, že

stížnost byla zamítnuta. Na základě těchto zjištění dospěl Městský

soud v Praze k právnímu závěru vyslovenému v ústavní stížností

napadeném rozsudku, podle něhož je třeba za okamžik přechodu

nemovitého majetku původního vlastníka na stát považovat den 18.

12. 1945, kdy bylo výměrem Zemského národního výboru v Praze,

č.j. 397/13-45-III-Pk, rozhodnuto o zamítnutí námitek směřujících

proti již výše citované konfiskační vyhlášce ONV v Chrudimi. Na

tomto závěru podle názoru Městského soudu v Praze nemohla nic

změnit ani skutečnost podání stížnosti proti citovanému výměru

a rozhodnutí o ní nálezem Nejvyššího správního soudu ze dne 10.

12. 1948, neboť ten tím, že stížnost zamítl, rozhodnutí Zemského

národního výboru v Praze ze dne 18. 12. 1945 nezrušil.

Z výše uvedeného vyplývá, že přes deklaratorní účinky

správních rozhodnutí, týkajících se konfiskace majetku podle

dekretu č. 12/1945 Sb., který nabyl účinnosti dne 23.6.1945,

připouští účastník řízení - Městský soud v Praze, že otázku

rozhodného období, v němž byla majetková křivda původnímu

vlastníkovi završena, je třeba posuzovat ve vazbě na realizační

konfiskační rozhodnutí, která byla k naplnění obsahu dekretu č.

12/1945 Sb. tehdejšími správními orgány vydávána. Stejný právní

význam již však Městský soud v Praze nepřiznává nálezu Nejvyššího

správního soudu, kterým bylo rozhodováno o stížnosti jako

mimořádném opravném prostředku směřujícím proti pravomocnému

správnímu rozhodnutí. Aniž by Ústavní soud meritorně posuzoval,

zda v daném případě skutečně došlo ke zneužití dekretu prezidenta

republiky č. 12/1945 Sb., je s ohledem na účinky procesních

prostředků uplatňovaných původním vlastníkem k ochraně jeho

vlastnického práva k nemovitostem konfiskovaným podle dekretu č.

12/1945 Sb. toho názoru, že již jím i obecnými soudy judikovaný

právní závěr (podle něhož při posuzování, zda došlo k majetkové

křivdě v tzv. rozhodném období, je třeba vyjít z toho, kdy

příslušný správní orgán rozhodoval o splnění podmínek dekretů

prezidenta republiky - nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS

59/93, sv. 3 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str.147, IV. ÚS

56/95, sv. 3, str. 267, R 16/94 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 12.

1994, sp.zn. 4 Cdo 174/94), zdůrazňující okamžik rozhodování

správními orgány, je třeba uplatnit rovněž ve vztahu

k eventuálnímu rozhodování tehdejších soudních orgánů,

rozhodujících o zákonnosti rozhodnutí správních orgánů v rámci

správního soudnictví, byť uplatnění stížnosti přicházelo v úvahu

až po vyčerpání řádných opravných prostředků ve smyslu vládního

nařízení č. 8/1928 Sb., o řízeních ve věcech náležejících do

působnosti politických úřadů (správním řízení). Postavila-li se

judikatura obecných soudů i Ústavního soudu na stanovisko, že

vedle vlastních ex lege účinků dekretů prezidenta republiky č.

12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. je ve vztahu ke ztrátě vlastnictví

pro účely stanovení okamžiku dovršení majetkové křivdy podle

v současné době platných předpisů o majetkové restituci třeba

přihlédnout i k období, kdy bylo o takovýchto účincích rozhodováno

v rámci správního řízení před správními orgány, tím spíše je třeba

připustit, že stejný právní význam pro určení takového okamžiku

musí být spojen i s eventuálními soudními procesními prostředky,

které tehdejší právní řád k ochraně práv (v daném případě

vlastnického práva) připouštěl, byť se jednalo o procesní

prostředek svojí konstrukcí mimořádného charakteru, směřující do

pravomocných rozhodnutí správních orgánů. Skutečnost, že jím bylo

rozhodnutí správního orgánu potvrzeno, a tím definitivně uzavřena

snaha původního vlastníka domoci se ochrany svého vlastnického

práva ve světle současných restitučních předpisů (a tedy i zákona

o půdě), znamená, že v dnes vedených restitučních řízeních sice

nelze daná rozhodnutí rušit, je ale možné posoudit jejich obsah

právě s ohledem na eventuální naplnění znaků některých z jmenovitě

uvedených restitučních titulů, konkrétně v režimu zákona o půdě

podle § 6 odst. 1.

Ze shora uvedených důvodů má proto Ústavní soud za to, že

v řízení předcházejícím vydání ústavní stížností napadeného

rozhodnutí nebyla právům stěžovatele zatím poskytnuta dostatečná

ochrana, čímž došlo k dotčení práv zaručovaných čl. 36 odst.

l Listiny základních práv a svobod, a proto napadený rozsudek

Městskéhosoudu v Praze zrušil (§ 82 odst. 3 zákona č. 182/1993

Sb.).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. září 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru