Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 117/20 #1Usnesení ÚS ze dne 20.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specif... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.117.20.1
Datum podání13.01.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 117/20 ze dne 20. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího M. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2019 sp. zn. 6 Tdo 1169/2019, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. března 2019 sp. zn. 3 To 6/2019 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. listopadu 2018 sp. zn. 29 T 7/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), (bod 1 rozsudku), zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 2 rozsudku) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku (bod 3 rozsudku), kterých se dopustil jednáním popsaným pod body 1) až 3) výroku o vině citovaného rozsudku. Za jednání uvedená ve výroku rozsudku krajského soudu, jakož i za jednání uvedené ve výroku rozsudku Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. 34 T 63/2016, stěžovatele odsoudil podle § 198 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud stěžovatele zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku okresního soudu ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. 34 T 63/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodl o nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy.

3. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel a státní zástupce (do výroku o trestu) odvolání. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") nadepsaným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil při nezměněném výroku o vině podle § 198 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil stěžovatele pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku okresního soudu ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. 34 T 63/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 259 odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek doplnil tak, že podle § 229 odst. 2 tr. řádu byli poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle § 256 tr. řádu odvolání stěžovatele zamítl.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje dostatečnou přesnost a určitost popisu skutku pod bodem 2) rozsudku krajského soudu. Obrací pozornost k jednotlivým částem skutkové věty, přičemž polemizuje s tím, zda lze dané jednání označit za týrání svěřené osoby, a soudům vytýká "velmi vágní, neurčité a široké" formulace, přehlížení aktivní role manželky ve vzájemných slovních konfliktech, zaměňování přiměřeného trestání dětí s jejich týráním a opomenutí pohnutky pro omezování pohybu dětí po okolí místa bydliště spočívající v jejich ochraně před úrazem při dopravní nehodě (nedaleko se nachází hlavní silnice mezi Zlínem a Vsetínem). Dále označuje některá jemu přičítaná jednání za smyšlená a nevyplývající z jakéhokoli důkazu. V této souvislosti uvádí, že zjištěná posttraumatická stresová porucha u poškozených nezletilých nedosáhla takové intenzity, aby mohla být kvalifikována jako těžká újma na zdraví, přičemž navíc nebylo vůbec prokázáno, že by uvedená porucha vznikla v souvislosti s jeho jednáním.

6. Stěžovatel rovněž dává najevo pochybnosti o hodnověrnosti poškozené Evy S. (jedná se o pseudonym), přičemž má za to, že celé jeho obvinění stojí pouze na její výpovědi a řada okolností je prokazována právě toliko tímto způsobem. Stěžovatel uvádí, že poškozená Eva S. podobně manipulativním způsobem popsala svoji návštěvu u znalkyně MUDr. Evy Rozsívalové, která označila její projevy za teatrální, hysteriózní až bizarní.

7. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že u poškozené Evy S. nebyly shledány symptomy posttraumatické stresové poruchy, jakož ani skutečnost, že sdělovala-li tato poškozená ostatním osobám svoji interpretaci okolností, nejde o dostatečný důkaz toho, že skutečně byla vystavena popisovanému jednání z jeho strany. Poškozená byla schopna prosazovat své názory a není pravda, že s ním setrvávala kvůli strachu.

8. Stěžovatel má za to, že výpovědi poškozené Evy S. jsou zatížené řadou nesrovnalostí s ostatními důkazy. Znalkyně MUDr. Eva Rozsívalová uvedla, že nezletilí stěžovatele nemohli vnímat jako bohatého a štědrého donátora za předpokladu, že je pravdou, že jim ničil hračky před jejich zraky.

9. Dle stěžovatele se ho nezletilí nebáli, o čemž svědčí i skutečnost, jakým způsobem se k sobě navzájem chovali. Tvrzení poškozené Evy S. vyvrací výpovědi několika svědků, dle nichž u nezletilých nebyly přítomné jakékoli známky fyzického napadení. Případná posttraumatická stresová porucha se mohla projevit v důsledku chování jiných osob, a sice poškozené Evy S. či jejího partnera Nováka (jedná se o pseudonym).

10. Stěžovatel má za to, že soudy nedostály požadavkům na standardy dokazování, kdy šlo o situaci "tvrzení proti tvrzení"; s ohledem na uvedené okolnosti měly postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení výpovědí poškozené Evy S. a rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

14. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

16. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry.

17. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do sféry působnosti nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.

18. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tímto problémem je trestní řízení v jeho věci zatíženo.

19. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.

20. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.

21. Existenci posledně uvedených skupin vad se stěžovatel snaží prokázat argumentací založenou na tvrzení, že soudy své závěry učinily bez předložení jediného přímého důkazu prokazujícího jeho vinu s výjimkou tendenčních výpovědí poškozené Evy S.

22. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda řízení jako celek bylo vedeno v souladu s kautelami práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu soudů neshledal pochybení způsobilá, byť ve svém souhrnu, změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli.

23. Obecné soudy dospěly k závěru, že vina stěžovatele byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, kdy nejde hovořit o existenci jediného důkazu v podobě výpovědi poškozené Evy S. Dotčená výpověď totiž nestojí v rámci hodnocení důkazů samostatně, nýbrž je doplněna celou řadou dalších důkazů, a to zejména svědeckých výpovědí, ať už z řad blízkých rodinných známých, pedagogů v mateřské školce či obvodních lékařů, dále celou řadou znaleckých posudků (srov. zejména posudky PhDr. Švecové, MUDr. Rozsívalové, Mgr. Novotné a Mgr. Perničky) a dalších důkazů (např. SMS zprávy stěžovatele adresované poškozené Evě S.), které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možno vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětných skutků, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba stěžovatele, zaměřená zejména ke skutku uvedenému pod bodem 2) výroku o vině rozsudku krajského soudu, založená pouze na vyvracení každého jednotlivého tvrzení a důkazu, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace. Soudy přisvědčily, že poškozená Eva S. se nacházela v nepříznivé finanční situaci, avšak současně na základě znaleckého dokazování dovodily, že příznaky syndromu týraných dětí nejsou zaměnitelné s jejími důsledky.

24. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Obecné soudy se zabývaly důkazními návrhy stěžovatele, přičemž vysvětlily důvody, pro které část z nich považují za nadbytečné (srov. bod 48. rozsudku vrchního soudu). Těmto zjištěním (včetně objektivní a subjektivní stránky trestných činů) odpovídá i popis skutků, jimiž byl stěžovatel uznán vinným.

25. Stěžovatelovy navazující právní námitky jsou přitom založeny na jeho vlastní verzi skutkového děje, která je odlišná od ústavněprávně konformním způsobem odůvodněných závěrů obecných soudů. Soudy na základě prejudikatury (zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 8 Tdo 751/2017, uveřejněného pod č. 29/2018 Sb. rozh. tr.) rovněž objasnily, že posttraumatická stresová porucha může představovat po delší dobu trvající poruchu zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, přičemž předpoklady pro tuto právní kvalifikaci - jak bylo uvedeno výše - shledaly v dané věci za naplněné.

26. Není tedy podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.

27. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Ústavní soud výše dovodil, že skutková zjištění obecných soudů jsou z ústavněprávních hledisek udržitelná, proto není jakéhokoli podkladu pro kritiku usnesení Nejvyššího soudu, který dospěl k závěrům obdobným. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.

28. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

29. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru