Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1167/15 #1Usnesení ÚS ze dne 27.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Vydědění
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1167.15.1
Datum podání20.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 469a

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1167/15 ze dne 27. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Aleny Markové, zastoupené JUDr. Janem Luhanem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3769/2014-233 ze dne 28. 1. 2015 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 397/2012-179 ze dne 14. 3. 2013, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 29 Co 397/2012-197 ze dne 21. 1. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na ochranu majetku a na soudní a jinou právní ochranu zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního sudu pro Prahu 6 sp. zn. 4 C 355/2007 Ústavní soud zjistil, že k žalobě sestry stěžovatelky PhDr. Drahomíry Kodetové (dále jen "žalobkyně") proti listině o vydědění, kterou rodiče stěžovatelky Ing. Václav Lafek a Drahomíra Lafková sepsali dne 31. 3. 2006 v Č. a kterou žalobkyni vydědili, Obvodní soud pro Prahu 6 poté, co jeho rozsudky dvakrát zrušil odvolací soud, rozsudkem č. j. 4 C 355/2007-128 ze dne 28. 2. 2012, ve spojení s usnesením téhož soudu č. j. 4 C 355/2008-145 ze dne 17. 9. 2012 určil, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli Ing. Václavu Lafkovi a zůstavitelce Drahomíře Lafkové a uložil žalované stěžovatelce a dalším žalovaným Evě Lafkové a Igoru Karpišovi zaplatit žalobkyni náklady soudního řízení ve výši 59.960,- Kč. K odvolání stěžovatelky a žalované Evy Lafkové Městský soud v Praze jeho v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil všem žalovaným zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 19.239,- Kč. Dovolání stěžovatelky a Evy Lafkové Nejvyšší soud jeho v záhlaví označeným usnesením odmítl a uložil stěžovatelce a Evě Lafkové společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.900,50 Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že při jednání před odvolacím soudem nechal předseda senátu přednést jen odvolání a vyjádření žalobkyně k němu a poté bez dalšího ukončil jednání, které celkově trvalo jen 12 minut, přičemž zcela absentovalo shrnutí podstatných skutečností ze strany soudu a právní zástupce stěžovatelky neměl možnost uplatnit další skutečnosti a důkazy. Ve svém rozhodnutí se pak tento soud dle stěžovatelky prakticky vůbec nevypořádal s odvolacími námitkami a odkazy na judikaturu a celé hodnocení věci je podle ní naprosto nedostatečné a nesplňuje náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. Tím podle stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu.

Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy všech stupňů nerespektovaly názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. I. ÚS 295/10 ze dne 7. 11. 2012, kde Ústavní soud konstatoval, že u jednostranných právních úkonů (v tomto případě listiny o vydědění) je třeba respektovat na prvním místě projev vůle zůstavitele a poskytovat této vůli principiální ochranu. Pokud tedy soudy dle názoru stěžovatelky takto nepostupovaly, porušily její právo na spravedlivý proces a současně i právo na dědění majetku.

Konečně stěžovatelka též namítá, že dovolací soud a před tím také soudy nižších stupňů bagatelizovaly poukaz stěžovatelky na úpravu dědického práva v novém občanském zákoníku, tedy zákoně č. 89/2012 Sb. I když zůstavitelé zemřeli ještě před nabytím účinnosti tohoto zákona, domnívá se stěžovatelka, že i při výkladu starého občanského zákoníku je třeba přihlédnout k výkladu, který zohledňuje princip širší autonomie vůle zůstavitele.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace podústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

V projednávané věci Ústavní soud žádné porušení ústavních práv stěžovatelky nezjistil. Ze soudního spisu a z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly, v řízení bylo provedeno naprosto dostatečné dokazování a byl též dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí pak obecné soudy dostatečně a zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.

K námitce stěžovatelky stran nemožnosti jejího zástupce uplatnit před odvolacím soudem další skutečnosti a důkazy a stran délky trvání odvolacího jednání Ústavní soud uvádí, že právní zástupce stěžovatelky mohl tyto skutečnosti a důkazní návrhy přednést již v rámci přednesu odvolání, popř. je (i bez výslovného vyzvání) uplatnit v dalším průběhu tohoto jednání, když z protokolu o něm nevyplývá, že by tato možnost byla zástupci stěžovatelky odvolacím soudem jakkoli odňata. Jednání samotné pak podle náhledu Ústavního soudu nijak nevybočilo ze standardního ústavněprávního rámce a pokud jde o jeho délku, poznamenává Ústavní soud, že jen na samotné délce nezáleží.

Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 295/10 ze dne 7. 11. 2012 je nepřípadný, když především již skutkový základ daného případu je poněkud jiný. V případu řešeném uvedeným nálezem totiž zůstavitel jevil o styk s vyděděnými zájem a ti mu jej odpírali, což neodpovídá skutkovým zjištěním učiněnými obecnými soudy v případě nyní posuzovaném.

Ústavní soud uzavírá, že žádný důvod pro svůj kasační zásah nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 27. května 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru