Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1160/16 #1Usnesení ÚS ze dne 14.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Karlovy Vary
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.1160.16.1
Datum podání11.04.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1160/16 ze dne 14. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti společnosti SINTEM s. r. o., IČ: 29106087, se sídlem Stará Louka 328/60, 360 01 Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Filipem Černým, advokátem se sídlem Slavíčkova 2, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2016 č. j. 33 Cdo 3753/2015-134, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení a za účasti 1) Krajského soudu v Plzni a 2) Okresního soudu v Karlových Varech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala kasace shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen dovolací soud"), jímž mělo podle jejího názoru dojít k porušení práva na zákonného soudce dle článku 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále k porušení jejího práva vlastnit majetek dle článku 11 odst. 1 a odst. 3 a 5 Listiny.

Stěžovatelka ústavní stížnost podává, neboť se domnívá, že v projednávané věci jsou podle jejího názoru "dány důvody hodné zvláštního zřetele", pro něž by tato ústavní stížnost neměla být odmítnuta proto, že jde o tzv. bagatelní spor.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a přiložených podkladů se zjišťuje:

U Okresního soudu v Karlových Varech probíhal pod sp. zn. 41 C 42/2015 občanskoprávní spor mezi žalobkyní Oksanou Sokolyk a žalovanou společností SINTEM s. r. o. Předmětem sporu byl žalobkyní uplatňovaný nárok na vrácení částky 3.924,05 Kč, kterou zaplatila jako alikvotní část ceny v tuzemsku zakoupeného zboží. Žalobkyně tvrdila, že jako zahraniční fyzická osoba ze země mimo Evropskou unii je osvobozena od placení daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), takže alikvotní část DPH, promítnutá do ceny prodaného zboží, zakoupeného v rámci běžného cestovního styku, jí má být žalovanou společností vrácena.

Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "nalézací soud") ze dne 17. března 2015 č. j. 41 C 42/2015-19 bylo řízení zastaveno a věc byla postoupena Finančnímu úřadu pro Karlovarský kraj. Nalézací soud dospěl k závěru, že nárok na vrácení zaplacené daně z přidané hodnoty je nárokem veřejnoprávním, a tedy dovodil příslušnost finančního úřadu dle zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. května 2015 č. j. 12 Co 177/2015-25 změnil rozhodnutí soudu prvého stupně tak, že se řízení nezastavuje. Ohledně příslušnosti soudu dospěl krajský soud k opačnému závěru, tedy že daná věc spadá do pravomoci civilních soudů, protože mezi žalobkyní a žalovanou jde o soukromoprávní vztah; o daňový vztah jde toliko mezi žalovanou jako plátkyní DPH a státem jako správcem daně.

O dovolání žalované rozhodl dovolací soud usnesením ze dne 27. ledna 2016 č. j. 33 Cdo 3753/2015-134 tak, že dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Poté ve věci rozhodoval znovu Okresní soud v Karlových Varech, který dne 7. 6. 2016 řízení zastavil.

O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. 14 Co 211/2016 tak, že odvolání zamítl. Z internetové databáze infoSoud se podává, že prvoinstanční rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 9. 2016 (viz http://infosoud.justice.cz/InfoSoud/public/search.do;jsessionid=7b400636afc080060e24c8da95b1?type=spzn&typSoudu=os&krajOrg=VSECHNY_KRAJE&org=OSZPCKV&cisloSenatu=41&druhVec=C&bcVec=42&rocnik=2015&spamQuestion=23&agendaNc=CIVIL&backPage=..%2Fpublic%2Fsearch.jsp).

III.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti "... proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod" [srov. též ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Zásada subsidiarity ústavní stížnosti, na níž je ústavní soudnictví v České republice založeno, znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, jestliže náprava před jinými orgány již není možná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv, uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci. Tuto zásadu interpretuje Ústavní soud mj. tak, že zásadně lze ústavní stížnost podávat proti takovým rozhodnutím orgánů veřejné moci, která jsou rozhodnutími ve věci konečnými, po nichž již řízení dále neprobíhá.

Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou.

V projednávané věci byla ústavní stížnost podána proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2016 č. j. 33 Cdo 3753/2015-134, kterým bylo rozhodnuto tak, že se dovolání jako nedůvodné zamítá; zároveň je však v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedeno, že řízení ve věci nekončí.

Následně skutečně ve věci znovu rozhodoval nalézací soud a poté v druhé instanci Krajský soud v Plzni. Zda proti tomuto v pořadí druhému rozhodnutí krajského soudu bylo podáno dovolání, z ústavní stížnosti nevyplývá; Ústavní soud není povinen ex offo tuto skutečnost prověřovat.

Každopádně z petitu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka napadá takové rozhodnutí dovolacího soudu, které není rozhodnutím konečným.

Za takového procesního stavu Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Toliko obiter dictum lze poznamenat, že toto usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti nepředstavuje pro Ústavní soud překážku věci rozhodnuté ve vztahu k eventuálně dalším ústavním stížnostem proti jiným rozhodnutím, vydaným orgány veřejné moci v téže věci. Stěžovatelka však musí sama zvážit, zda pro podání takové další ústavní stížnosti jsou splněny zákonné podmínky a zda jí použité argumenty by byly způsobilé vést k závěru o porušení základních práv a svobod. Zejména je třeba mít na zřeteli, že Ústavní soud nemá pravomoc zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud se obecné soudy při aplikaci podústavního práva nedopustily protiústavního excesu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2017

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru