Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 116/96Nález ÚS ze dne 10.10.1996K otázce kritérií a mezí správního uvážení. K rozhodnutí soudu bez jednání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
správní uvážení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 101/6 SbNU 233
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.116.96
Datum podání24.04.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

157/1989 Sb., § 3, § 4 odst.4

193/1989 Sb., § 5 odst.3

337/1992 Sb., § 2 odst.1, § 2 odst.2

99/1963 Sb., § 250f, § 245 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 116/96 ze dne 10. 10. 1996

N 101/6 SbNU 233

K otázce kritérií a mezí správního uvážení. K rozhodnutí soudu bez jednání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 10. října 1996

v senátě ve věci ústavní stížnosti bytového družstva N.,

zastoupeného JUDr. J. V., advokátem AK, proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 13. 2. 1996, čj. 28 Ca 99/95-25, za účasti

Městského soudu v Praze, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. E.

P., jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Finančního

ředitelství pro hl. m. Prahu, zastoupeného ředitelem ing. J. L.,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 1996, čj. 28

Ca 99/95-25, sezrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Městského soudu v Praze, zamítajícímu stěžovatelovu

žalobu na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m.

Prahu ze dne 21. 2. 1995, čj. FŘ-7369/2/94, kterým bylo zamítnuto

odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru č.

107/93 na důchodovou daň za rok 1992, vydanému dne 27. 12. 1993

Finančním úřadem pro Prahu 1 pod čj. FÚ-1-2-8898/93, stěžovatel

v podstatě uvádí, že postupem soudu a správních orgánů byla

porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména

článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), že státní moc lze uplatňovat jen v případech

a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon

stanoví, článek 11 odst. 5 Listiny, že daně a poplatky lze ukládat

jen na základě zákona, resp. článek 11 odst. 1 Listiny, že každý

má právo na ochranu svého majetku, článek 36 a článek 38 Listiny,

že každý má právo, byl-li rozhodnutím orgánu veřejné správy

zkrácen na svých právech, obrátit se na soud, a právo, aby jeho

věc byla projednána veřejně v jeho přítomnosti a aby se mohl

vyjádřit ke všem provedeným úkonům, článek 1 Listiny - porušení

zásady rovnosti před zákonem, spočívající v nestejných podmínkách

zdanění u bytových družstev a lidových bytových družstev [§ 3

odst. 3 písm. c) poslední věta zákona č. 157/1989 Sb., ve znění

pozdějších předpisů], jakož i v nestejných podmínkách zdanění

u bytových družstev podle § 3 odst. 2 citovaného zákona a § 3

odst. 4 citovaného zákona, resp. obdobně u subjektů, jejichž

příjmy z regulovaného nájemného podléhají zdanění, oproti

subjektům, u nichž zdanění nepodléhají, a nemohou tak uplatnit

všechny výdaje na dosažení příjmů -, jakož i tomu odpovídající

příslušná ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod. Stěžovatel totiž od počátku tvrdil, že ve smyslu

ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 157/1989 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, je bytovým družstvem, které se zabývá činností pro jiné

odběratele než pro bytová družstva, a tudíž předmětem jeho

důchodové daně je veškerá činnost a příjmy z ní plynoucí (kromě

příjmů z nájemného za udržování družstevních bytů). Touto činností

pro jiné odběratele je pronájem nebytových prostor, ale

i družstevních bytů, jiným osobám než bytovým družstvům. V takovém

případě nelze proto aplikovat ustanovení § 4 odst. 4 citovaného

zákona o rozdělení výdajů, neboť toto se odvolává výslovně na

§ 3 odst. 2 citovaného zákona. Především nelze také ztotožňovat

pojem činnosti pro jiné odběratele ve smyslu § 3 odst. 4 zákona č.

157/1989 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s činností či

podnikáním podle živnostenského zákona. Je totiž nepochybné, že

pojem činnost pro jiné odběratele je širší než pojem živnost, což

lze dovodit již prostým výkladem citovaného ustanovení.

Stěžovatelem napadená rozhodnutí jsou také v rozporu s ustanovením

§ 5 odst. 3 vyhlášky Federálního ministerstva financí č. 193/1989

Sb., kterou se provádí zákon o důchodové dani. Pokud totiž tato

vyhláška stanoví, že výše nákladů připadající na zdanitelnou

činnost, nelze-li ji zjistit jinak, se zjistí podle vhodného

kritéria, nutno dovodit, že za kritérium může sloužit pouze

takové, které je v daném případě "vhodné", tj. které nejvíce

odpovídá skutečnému poměru výdajů nutně vynaložených pro dosažení

zdanitelných a nezdanitelných příjmů. Pokud použité kritérium

zjevně vybočí z mezí tzv. vhodnosti, ocitá se správní uvážení

v rozporu se zákonem. Absurdním důsledkem tohoto kritéria totiž

je, že celkové zdanění stěžovatele je mnohonásobně vyšší při

osvobození příjmů z nájemného z bytů, než pokud by tyto příjmy

osvobozeny nebyly. Postup správních orgánů je tak zjevně v rozporu

se základními zásadami daňového řízení zakotvenými v ustanovení

§ 2 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. V projednávané věci soud

rozhodl navíc bez jednání pouze na základě listinných materiálů,

a znemožnil tak stěžovateli zúčastnit se soudního jednání

a reagovat na stanovisko odpůrce. Stěžovatelova záležitost nebyla

tedy v žádném stadiu veřejně projednána nezávislým a nestranným

soudem, ačkoli přezkoumání předmětných rozhodnutí správních orgánů

rozhodně nelze považovat ze jednoduchý případ ve smyslu ustanovení

§ 250f o. s. ř. Ze všech uvedených důvodů navrhuje proto

stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí.

Účastník Městský soud v Praze ve vyjádření předsedkyně senátu

JUDr. E. P. z 5. 9. 1996 uvedl, že na stěžovatele dopadá

ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 157/1989 Sb., o důchodové dani,

ve znění pozdějších předpisů, neboť pronájem nebytových prostor,

není-li spojen s jinými než pouze základními službami, nelze

chápat jako činnost pro jiné odběratele, jinými slovy, pouhý nájem

nebytových prostor nelze chápat jako dodavatelsko-odběratelský

vztah. Jde tedy o činnost spadající pod ustanovení § 3 odst. 3

citovaného zákona. Pokud jde o kritérium podle § 5 odst. 3

vyhlášky č. 193/1989 Sb., je právě zvolené kritérium, tj. poměr

podlahové plochy bytů ku podlahové ploše nebytových prostor,

kritériem vhodným ke zjištění poměrné části nákladů vztahujících

se k té či oné činnosti stěžovatele. V projednávané věci

nedostatečně zjištěný skutkový stav nebyl namítán a není namítán

ani v podané ústavní stížnosti. Šlo tedy pouze o posouzení právní

otázky, přičemž oba účastníci se k věci vyjádřili, byli

s vyjádřením druhé strany seznámeni a byl jim ponechán dostatečný

prostor k opětovnému vyjádření. Všechny podmínky, které umožňují

soudu vzhledem k ustanovení § 250f o. s. ř., aby ve věci rozhodl

bez jednání, byly tedy splněny. Ze všech uvedených důvodů považuje

Městský soud v Praze ústavní stížnost za neopodstatněnou.

Vedlejší účastník, Finanční ředitelství pro hl. město Prahu,

uvedl ve svém vyjádření z 13. 6. 1996, že Finanční úřad pro Prahu

1 postupoval při vyměření důchodové daně za rok 1992 v souladu

s ustanovením § 3 zákona č. 157/1989 Sb., o důchodové dani, ve

znění pozdějších předpisů. Pronájem nebytových prostor nelze

kvalifikovat jako "činnost pro jiné odběratele", neboť pronájem

není živností ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 455/1991

Sb., ve znění pozdějších předpisů. Předmět důchodové daně

stěžovatele určuje proto ustanovení § 3 odst. 2 zákona č.

157/1989 Sb., o důchodové dani, ve znění pozdějších předpisů,

a proto se na něj vztahuje ustanovení § 4 odst. 4 citovaného

zákona stanovící, že u poplatníků uvedených v § 3 odst. 2 se

uznávají pouze náklady nutně vynaložené na dosažení a zajištění

příjmů, které jsou předmětem daně. Prováděcí předpis, tedy

vyhláška č. 193/1989 Sb., v ustanovení § 5 odst. 3 uvádí, že

vztahují-li se příjmy jak na činnost zdaňovanou, tak na činnost

nezdaňovanou, uznávají se náklady při stanovení základu důchodové

daně jen v té výši, v jaké připadají na činnost dani podrobenou.

Nelze-li jejich výši z účetnictví ani z jiné prokazatelné evidence

zjistit, stanoví se podle vhodného kritéria, např. zastavěné

plochy, ujetých kilometrů, počtu pracovníků apod., nebo podle

poměru příjmů ze zdanitelné a nezdanitelné činnosti. Finanční úřad

pro Prahu 1 ve svém posouzení vycházel ze srovnatelných parametrů

bytové a nebytové plochy ukazujících, že náklady na údržbu

a opravu bytového fondu jsou podstatně vyšší než náklady na plochu

nebytovou. Takový postup je aplikován ve všech případech, kdy

u pronajímaných objektů náklady nelze účetně rozdělit. Toto

stanovisko zcela odpovídá filozofii daňového zákona, který

připouští uplatnit ke zdaňovaným příjmům pouze výdaje nutné

k jejich dosažení a zajištění. Návrh na použití kritéria

přihlížejícího k příjmům z bytového fondu a pronajímaných prostor

je irelevantní, neboť při stanovení ceny nájmů jsou zájmy členů

družstva opačné a v žádném případě nevystihují množství a skutečný

účel takto vynaložených nákladů. Z uvedených důvodů navrhuje proto

vedlejší účastník zamítnutí ústavní stížnosti.

Stanovisko k použití ustanovení § 250f o. s. ř., umožňujícího

soudu rozhodnout bez jednání v jednoduchých případech, zejména

je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného

skutkového stavu, a jde-li jen o posouzení právní otázky, vyjádřil

Ústavní soud již v celé řadě svých rozhodnutí, v nichž vesměs byla

zdůrazněna jeho výjimečnost. V projednávané věci, podle názoru

Ústavního soudu, však o takový jednoduchý případ nepochybně nejde.

Tomuto závěru nasvědčuje, mimo jiné, otázka volby vhodného

kritéria pro stanovení základu důchodové daně. Podle ustanovení

§ 5 odst. 3 vyhlášky Federálního ministerstva financí č. 193/1989

Sb., kterou se provádí zákon o důchodové dani, v případě,

vztahují-li se náklady poplatníka jak na činnost zdaňovanou, tak

i na činnost nezdaňovanou (správní, zájmovou apod.), uznávají se

náklady při stanovení základu důchodové daně jen v té výši, v jaké

připadají na činnost dani podrobenou. Nelze-li jejich výši

z účetnictví ani z jiné prokazatelné evidence zjistit, stanoví se

podle vhodného kritéria, např. zastavěné plochy, ujetých

kilometrů, počtu pracovníků apod., nebo podle poměru příjmů ze

zdanitelné a nezdanitelné činnosti. V tomto směru zjistil Ústavní

soud ze spisu Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, sp. zn.

FŘ-7369/2/94, že Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu zvolilo

v napadeném rozhodnutí jako vhodné kritérium poměr bytové

a nebytové plochy a na základě zjištění, že bytová plocha činí

69,39 %, zatímco nebytová plocha 30,61 % celkové plochy, dospělo

k závěru, že náklady na údržbu a opravu bytového fondu jsou

podstatně vyšší než náklady na plochu nebytovou. Jak Ústavní soud

dále zjistil z obsahu spisu 28 Ca 99/95 Městského soudu v Praze,

konstatoval tento soud v napadeném rozsudku, že stanovení

konkrétního kritéria je věcí správního uvážení správního orgánu,

takže soud pouze přezkoumává, zda toto uvážení nevybočilo z mezí

a hledisek stanovených zákonem (§ 245 odst. 2 o. s. ř.). Podle

názoru tohoto soudu správní orgán v daném případě meze a hlediska

zákona respektoval, neboť právě zvolené kritérium umožňuje zjistit

poměrnou část nákladů, nutných k dosažení a zajištění zdanitelných

příjmů.

Stěžovatel však již v řízení před správními orgány a v žalobě

na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu tvrdil, co nyní opakuje

i v ústavní stížnosti, že správním orgánem zvolené kritérium

zjevně vybočuje z mezí tzv. "vhodnosti" stanovené zákonem, a že

proto i správní uvážení ocitá se v projednávané věci v rozporu se

zákonem. Také podle názoru Ústavního soudu kritérium zvolené

v případě uvedeném v § 5 odst. 3 vyhlášky Federálního ministerstva

financí č. 193/1989 Sb., kterou se provádí zákon o důchodové dani,

musí obsahovat atributy "vhodnosti", tj. musí posléze umožnit, aby

byly dodrženy základní zásady daňového řízení stanovené

v ustanovení § 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Podle odst. 1 citovaného

ustanovení při správě daně jednají správci daně v řízení o daních

(dále jen "daňové řízení") v souladu se zákony a jinými obecně

závaznými právními předpisy, chrání zájmy státu a dbají přitom na

zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů

a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. V projednávané

věci použité kritérium by se tedy ocitlo v rozporu s výše

uvedenými základními zásadami daňového řízení, a tudíž i v rozporu

se zákonem, jestliže by zasáhlo buď práva a právem chráněné zájmy

stěžovatele jako daňového subjektu nebo na druhé straně zájmy

státu, a to způsobem, který by již bylo možno považovat za

manifestní. Konstatované základní zásady daňového řízení tedy

naznačují, že daňová politika státu má sice odpovídat jeho zájmům

a že jejím cílem je správné stanovení a vybrání daně (§ 2 odst.

2 citovaného zákona), že však rozhodně nemůže mít jednostranný

charakter. Uvažováno z tohoto pohledu, není o vhodnosti použitého

kritéria v projednávané věci, a to s přihlédnutím k obsáhlým,

nicméně nedostatečně zkoumaným argumentům stěžovatele, jasno,

a proto není jasno ani v základní otázce, zda správní uvážení

vybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem (§ 245 odst.

2 o. s. ř.). Již ve světle tohoto jediného momentu se tedy, podle

názoru Ústavního soudu, ukazuje, že k rozhodnutí bez nařízení

jednání nebyly v projednávané věci splněny podmínky uvedené

v ustanovení § 250f o. s. ř.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů, aniž by již považoval

za nezbytné se zabývat dalšími aspekty případu, ústavní stížnosti

pro porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod, jakož i článku 36 odst. 1 a článku 38 odst.

2 Listiny, vyhověl [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu] a napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze

podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. října 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru