Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 116/2000Nález ÚS ze dne 22.05.2000Restituce majetku v případě, že majetek původního vlastníka připadl jako odúmrť státu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
Dědění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 72/18 SbNU 131
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.116.2000
Datum vyhlášení12.06.2000
Datum podání24.02.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1950 Sb., § 513

229/1991 Sb., § 4 odst.2 písm.e, § 6 odst.1 písm.t


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 116/2000 ze dne 22. 5. 2000

N 72/18 SbNU 131

Restituce majetku v případě, že majetek původního vlastníka připadl jako odúmrť státu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 22. května 2000 v senátě ve věci

ústavní stížnosti J F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze

dne 14. 10. 1999, čj. 38 Ca 696/98-37, a rozhodnutí Okresního

úřadu v Kladně, okresního pozemkového úřadu, ze dne 26. 8. 1998,

čj. PÚ 354/122/1991/Neu-72/9, za účasti 1) Městského soudu

v Praze, 2) Okresního úřadu v Kladně, okresního pozemkového úřadu,

jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků 1) Okresního úřadu

v Kladně, majetkoprávního oddělení, 2) Pozemkového fondu ČR,

územní pracoviště v Kladně, Váňova 3180, 272 00 Kladno, za

souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1999, čj. 38

Ca 696/98-37, a rozhodnutí Okresního úřadu v Kladně, okresního

pozemkového úřadu, ze dne 26. 8. 1998, čj. PÚ

354/122/1991/Neu-72/9, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozhodnutím správního orgánu a Městského soudu v Praze

stěžovatelka uvádí, že Městský soud v Praze se neřídil zásadou

iura novit curia, ačkoli tato zásada je součástí zásad

spravedlivého procesu. Jak soud, tak i správní orgán, se totiž

omezily na zjišťování, zda v projednávané věci je dán restituční

důvod ve smyslu § 6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, ačkoli měly zkoumat, zda je splněna

skutková podstata jiných restitučních důvodů, uvedených zejména

v ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) a r) citovaného zákona.

Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka,

aby pro rozpor s jejími ústavně zaručenými právy zakotvenými

zejména v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina") byla napadená rozhodnutí zrušena.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 11. 4. 2000

uvedl, že nejen matka stěžovatelky, ale ani stěžovatelka sama,

neměly postavení dědiců po zemřelé J. H. ani po zemřelém A. H.

I když k odmítnutí dědictví po A. H. jménem J. H. nebyl zástupce

ONV oprávněn, nelze dovodit, že by šlo o odmítnutí dědictví

v tísni, a navíc předmětem řízení před soudem nemohlo být

přezkoumávání tohoto nezákonného úředního postupu. Za tohoto stavu

má soud za to, že nedošlo k porušení stěžovatelčina práva na

soudní ochranu, neboť za takové porušení nelze považovat pouhý

odlišný právní názor soudu.

Okresní úřad v K., pozemkový úřad, poukázal ve svém

vyjádření ze dne 10. 4. 2000 na skutečnost, že vzhledem

k taxativním ustanovením § 6 odst. 1 písm. a) - u) zákona č.

229/1991 Sb. není v projednávané věci dán restituční titul.

Okresní úřad v K., finanční referát, uvedl ve svém

vyjádření ze dne 5. 4. 2000, že v předmětném dědickém řízení

vystupoval zástupce ONV Praha 7 jako zástupce československého

státu vzhledem k důvodnému předpokladu, že v tomto dědickém řízení

neexistují zákonní ani závětní dědici, a že proto část dědictví po

zůstaviteli A. H. připadne ve smyslu ustanovení § 513 občanského

zákoníku československému státu jako odúmrť. V projednávané věci

vystupoval pracovník finančního odboru ONV jako zástupce

československého státu, a nelze jej proto považovat za veřejného

opatrovníka ve smyslu ustanovení § 60 a násl. občanského zákoníku

z roku 1950.

Obec O. se postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení

vzdala.

Pozemkový fond ČR, územní pracoviště v K., se v určené

lhůta k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Z obsahu spisu Okresního úřadu v K., okresního pozemkového

úřadu, sp. zn. 354/91, Ústavní soud zjistil, že matka stěžovatelky

E. H. uplatnila podáním ze dne 27. 8. 1991 nárok na vrácení

zemědělského majetku podle zákona o půdě, totiž statku č. p. 19

v O. s polnostmi o celkové výměře 23 ha 72 a 42 m2 s poukazem na

to, že vlastnictví k těmto nemovitostem přešlo na československý

stát na základě zákona č. 55/1948 (správně 1947). Napadeným

rozhodnutím rozhodl Okresní úřad v K., okresní pozemkový úřad,

tak, že stěžovatelka a V. B., dcery E. H., nejsou spoluvlastnicemi

ideální jedné poloviny nemovitostí, ve výroku tohoto rozhodnutí

blíže uvedených. V důvodech svého rozhodnutí uvedl správní orgán,

že E. H. nesplňuje žádné z ustanovení § 4 odst. 2 zákona o půdě

a jednoznačně je také třeba vyloučit ustanovení 4 odst. 1 tohoto

zákona. Správní orgán také zkoumal, zda je dán některý

z restitučních důvodů uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 zákona

o půdě a dospěl k závěru, že žádná ze skutkových podstat uvedených

v písm. l), p) a t) není naplněna. Pokud jde o skutkovou podstatu

uvedenou pod písm. t) citovaného ustanovení - přikázání do užívání

právnické osoby na základě zákona č. 55/1947 Sb. nebo vládního

nařízení č. 50/1955 Sb. -, uvedl správní orgán, že výměry

o přikázání do užívání se týkaly celku majetku, který však z jedné

poloviny přešel na stát darovací nabídkou a z jedné poloviny

odúmrtí. Ze spisu 38 Ca 696/98 Městského soudu v Praze bylo dále

zjištěno, že Městský soud v Praze rozhodl o opravném prostředku

stěžovatelek tak, že rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil, když

současně opravný prostředek podaný V. B. pro opožděnost odmítl.

Podle názoru městského soudu ani případné neodmítnutí dědictví

jménem J. H. by nemohlo založit jakýkoli z restitučních důvodů,

neboť jmenovaná nezanechala závětní ani zákonné dědice a její

majetek by stejně připadl státu jako odúmrť.

Jak konstatoval Ústavní soud již ve stanovisku pléna, sp.

zn. Pl. ÚS - st. 5/97 publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení

Ústavního soudu ČR, svazek 9, str. 345, roč. 1997 - III. díl,

úlohou interpretace a aplikace zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších předpisů, je naplnění vůle zákonodárce, a tedy

i respektování restitučního titulu upraveného v § 6 odst. 1 písm.

t) zákona a ne jeho eliminování. Oprávněnými osobami z hlediska

nároku na vydání věci jsou nejen vlastníci, ale také další osoby

uvedené v § 4 tohoto zákona. Při rozhodování o restitučním nároku

podle § 9 odst. 1 zákona o půdě osob oprávněných podle § 4 odst.

2 písm. e) nelze proto vyloučit restituční titul podle § 6 odst.

1 písm. t) ani v případě, že majetek původního vlastníka připadl

jako odúmrť státu, a přirozeně ani v případě, že takto připadl

státu v rozsahu jedné poloviny. Ačkoli E. H., jak již shora bylo

konstatováno, uplatnila svůj nárok s poukazem na ustanovení § 6

odst. 1 písm. t) zákona o půdě a ačkoli ve spise správního orgány

jsou založeny výměry MNV v O. o přikázání předmětných nemovitostí

do užívání podle zákona č. 55/1947, správní orgán poukázal ve svém

rozhodnutí jako na relevantní skutečnost, že ohledně jedné

poloviny těchto nemovitostí došlo k jejich přechodu na stát

odúmrtí, zatímco Městský soud v Praze se v napadeném rozhodnutí

restitučním důvodem podle písm. t) citovaného ustanovení nezabýval

vůbec. Podle názoru Ústavního soudu je tedy ustanovení § 6 odst.

1 písm. t) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

aplikovatelné i v projednávané věci, kdy restituentka je neteří

původní zemřelé vlastnice (touto vlastnicí se J. H. stala podle

§ 509 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. již smrtí svého syna A.

H., který ji předemřel), a tudíž oprávněnou osobu podle § 4 odst.

2 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb., neboť v době úmrtí J. H. byly

nemovitosti zatíženy dle zákona č. 55/1947 Sb. a vlastnictví J. H.

připadlo státu jako odůmrť.

Ústavní soud proto pro porušení ústavně zaručených práv

zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení

§ 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. května 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru