Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1159/13 #1Usnesení ÚS ze dne 15.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-sever
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.1159.13.1
Datum podání08.04.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 813 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1159/13 ze dne 15. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Jiřího Rumlera, právně zastoupeného advokátem JUDr. Jaroslavem Svejkovským, Kamenická 1, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 25 Cdo 3985/2011, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. 15 Co 201/2008 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 7 C 38/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 8. 4. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Dne 16. 1. 2003 došlo ke srážce osobního vozidla stěžovatele s nákladním vozidlem vedlejšího účastníka. Řidič vozidla vedlejšího účastníka byl pro poruchu elektroinstalace nucen toto vozidlo odstavit tak, že na komunikaci tvořilo neosvětlenou překážku, do níž narazil svým vozidlem stěžovatel, přestože se osádka neosvětleného vozidla pokoušela na překážku upozornit světelnými signály z baterky. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal náhrady škody ve výši 212.560,40,- Kč, představující rozdíl mezi škodou vzniklou stěžovateli (škoda na vozidle a náklady na vypůjčení náhradního vozidla) a pojistným plněním, které mu bylo vyplaceno z jeho havarijního pojištění.

Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 100.672,35,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení z této částky od 14. 7. 2004 do zaplacení, co do částky 111.885,05,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení z částky 111.042,4,- Kč od 14. 7. 2004 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. O odvolání účastníků řízení krajský soud svým rozsudkem ze dne 2. 6. 2008 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli částku 116.674,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 14. 7. 2004 do zaplacení a co do částky 95.886,40,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. K podanému dovolání Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 4. 2011 sp. zn. 25 Cdo 4331/2008 vyložil institut tzv. "postižného práva" dle ustanovení § 813 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž shledal dovolání přípustným a důvodným, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Krajský soud následně rozhodl v tom smyslu, že stěžovateli byla uhrazena škoda v rozsahu vyšším, než činil podíl účasti vedlejšího účastníka na způsobení škody, a proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný nárok zamítl. S tím se stěžovatel neztotožnil a opětovně podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej z části zamítl a z části odmítl.

Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutími obecných soudů došlo k závažnému zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Právní názor vyjádřený dovolacím soudem v druhém rozhodnutí o dovolání je dle stěžovatele právně vadný a značným způsobem vybočuje z mezí ústavnosti, když jednoznačným způsobem dochází k porušení ústavních práv náležejících stěžovateli, zejména jeho práva zaručující vlastnictví. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůvodnil svůj náhled na věc, jak měly obecné soudy postupovat při výpočtu způsobené škody, přičemž poukázal především na rozpor mezi skutečně způsobenou škodou a škodou, která mu byla v konečném výsledku pojišťovnou uhrazena.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375). Stěžovatelem předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Stejně tak mu nepřísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů.

Podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo, neboť stěžovatel pouze nevěnoval svým právům dostatečnou pozornost.

Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru