Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1156/20 #1Usnesení ÚS ze dne 30.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - VS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Hradec Králové
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkDokazování
svědek/výpověď
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.1156.20.1
Datum podání20.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278 odst.1, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 101


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1156/20 ze dne 30. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky D. K., zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, sídlem Zelená 267, Pardubice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2020 sp. zn. 8 To 14/2020 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. prosince 2019 č. j. 9 T 12/2016-545, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a J. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 4. 2020, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelčin otec J. K. (vedlejší účastník) byl rozsudkem krajského soudu ze dne 26. 10. 2016 č. j. 9 T 12/2016-408 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 8 To 126/2016 uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, kterého se dopustil - stručně řečeno - tím, že dne 22. 4. 2016 v ranních hodinách svou manželku v místě bydliště opakovaně fyzicky napadl, přičemž jí způsobil vícečetná poranění obličejové a vlasové části hlavy. V 08:16 hodin telefonicky přivolal zdravotní záchrannou službu, která poškozenou odvezla do nemocnice, kde však téhož dne v 17:00 hodin na následky zranění zemřela. Bezprostřední příčinou smrti poškozené byl úrazový a krvácivý šok při tupých poraněních hlavy a trupu a končetin. Podle § 47 odst. 1 trestního zákoníku a § 99 odst. 1 a 4 trestního zákoníku bylo upuštěno od potrestání za současného uložení ochranného psychiatrického léčení ve formě ústavní. Stěžovatelka je opatrovnicí vedlejšího účastníka.

3. Stěžovatelka podala návrh na povolení obnovy řízení, v němž uvedla, že v původním řízení nebyla vyslechnuta a chtěla by vypovídat. Vyjádřila se k poměrům v domácnosti a zdravotnímu stavu vedlejšího účastníka a z jejích tvrzení mělo vyplývat, že domácnost jejích rodičů mohla před napadením navštívit cizí osoba. Dále namítla, že předchozí slovní rozepři mezi jejími rodiči, která byla uvedena ve skutkové větě výroku rozsudku krajského soudu, nepotvrdili sousedé a že je nepravděpodobné, že by vedlejší účastník svou manželku napadl, neboť neměl na rukou žádné podlitiny, nebyl by ani takového útoku schopen s ohledem na svůj zdravotní stav. Stěžovatelka navrhla výslech D. H., vnučky poškozené, která ji navštívila v nemocnici a které poškozená nepotvrdila, že ji napadl její manžel, a dále navrhla znalecké zkoumání zaměřené na zjištění, zda zranění poškozené mohla být způsobena svícnem, který stěžovatelka popsala a který z bytu po útoku zmizel.

4. Krajský soud napadeným usnesení návrh stěžovatelky zamítl. Uvedl, že svědkyně D. H. byla vyslechnuta v přípravném řízení a její výpověď byla se souhlasem stran v průběhu hlavního líčení přečtena. Nejde tudíž o nový důkaz ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu. Tato svědkyně přitom pouze uvedla, že komunikovala s poškozenou, která byla ve špatném zdravotním stavu a jediné, co jí pomocí očního kontaktu sdělila, bylo to, že nechce, aby ji navštívil její manžel. Vyslechnuta byla v přípravném řízení i stěžovatelka, její výpověď byla taktéž přečtena. Z této výpovědi plyne, že poškozenou a vedlejšího účastníka nikdo nenavštěvoval kromě synovce J. H. a muže, který jim chodil pro obědy. Z výpovědi stěžovatelky také vyplynulo, že soužití jejích rodičů bylo konfliktní a řešila ho v minulosti i Policie České republiky. Skutečnost, že do bytu rodičů stěžovatelky nikdo nechodil, byla také prokázána svědeckou výpovědí J. H. Pro tvrzení stěžovatelky nejsou žádné relevantní důvody a jsou v rozporu s tím, co bylo svědecky prokázáno v hlavním líčení. Stěžovatelkou navrhované důkazy nesplňují podmínky pro povolení obnovy trestního řízení podle § 278 odst. 1 trestního řádu. Nedůvodný je i návrh na znalecké zkoumání svícnu, který měl z bytu zmizet, neboť podle znaleckých závěrů měla zranění poškozené vzniknout tupým násilím střední až velké intenzity, z jejichž charakteru lze usuzovat, že šlo až o deset úderů či kopů. Znalci neuvedli možnost, že by zranění mohla být způsobena použitím jiného předmětu. Skutečnost, že dveře do domu nebyly vždy zavřené, není sama o sobě natolik závažnou informací, ze které by se dalo dovodit, že útok vedla jiná osoba. Návrh stěžovatelky neobsahuje žádné nové důkazy tak, jak je vyžaduje § 278 odst. 1 trestního řádu. Jde spíše o subjektivní pocity stěžovatelky, která postupně přestala věřit tomu, že její otec je pachatelem skutku.

5. Vrchní soud stížnost stěžovatelky proti usnesení krajského soudu zamítl napadeným usnesením. Uvedl, že rozsudek krajského soudu byl přezkoumán jak v odvolacím řízení vrchním soudem, tak k dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšším soudem. Vrchní soud přitom v rozsudku korigoval výrokovou část, neboť formulace "po předchozí slovní rozepři" a "napadl poškozenou údery pěstí, kopy a dalším nezjištěným způsobem" neodpovídaly provedeným důkazům. Nicméně skutečnost, že jediným možným pachatelem byl právě vedlejší účastník, z provedených důkazů jednoznačně vyplývá. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud. Všechny dotčené soudy se také podrobně zabývaly většinou námitek obsažených v návrhu na povolení obnovy řízení, jakými jsou krevní stopy na oděvu vedlejšího účastníka a neexistence zranění na jeho těle, takže rozhodně nejde o nové skutečnosti a důkazy. Novým tvrzením je, že se z bytu ztratily cennosti, avšak zároveň jde o tvrzení ničím nepodložené a v rozporu s důkazy dříve známými. Je evidentní, že je až nemožné s odstupem času zjišťovat, zda se předměty v bytě v době činu skutečně nacházely, případně co se s nimi následně stalo. Podstatné je, že v době vyšetřování nejen že žádný ze svědků variantu krádeže a usmrcení cizím pachatelem nezmínil, ale z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že nikdo cizí do bytu nechodil. To spolu s chováním vedlejšího účastníka a se závěry znalců zkoumajících jeho duševní stav vedlo k závěru, že pachatelem nemůže být nikdo jiný. Žádné nové relevantní skutečnosti ani důkazy v návrhu předloženy nebyly a stěžovatelka se toliko snaží dát průchod svým iracionálním pochybnostem o pachatelství svého otce.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že obecné soudy učinily nesprávný závěr, že do bytu rodičů nikdo cizí nechodil, což má vyplývat z její výpovědi a výpovědi svědka J. H. Předchozí výpovědi stěžovatelky a J. H. však nevyvracejí skutečnosti, které stěžovatelka uvedla v návrhu na povolení obnovy řízení, totiž že vedlejší účastník krátce před útokem opakovaně přivedl do bytu proti vůli manželky cizí lidi. Především však nevyvrací ani skutečnost, že byt poškozené a vedlejšího účastníka navštívil cizí člověk, který urputně usiloval o odkoupení náušnic a měl možnost se seznámit s tím, kde jsou uloženy cennosti. Náušnice se v bytě po útoku nenašly spolu s dalšími cennostmi. Stěžovatelka obecným soudům přesvědčivě vysvětlila, že si tyto podstatné skutečnosti uvědomila až později, a to až po odvolacím řízení. Závěr vrchního soudu, že tvrzení o ztrátě předmětů z bytu je ničím nepodložené, je vůči stěžovatelce znevažující. Taktéž úvaha, že v průběhu vyšetřování nikdo variantu krádeže nezmínil, nemá místo v řízení o povolení obnovy řízení. Stěžovatelka označila konkrétní důkazy a uvedla konkrétní skutečnosti, které v době rozhodování nebyly obecným soudům známy.

7. Stěžovatelka dále odmítá závěr krajského soudu, že nemohlo dojít k útoku jiným předmětem. Stěžovatelka je schopna přesně popsat svícen, který se v bytě po útoku nenašel. Intenzita, se kterou byla poškozená napadena, svědčí o intenzivních ranách a kopancích, přitom však u vedlejšího účastníka nebyly zjištěny žádné podlitiny. Nadto údery musely být vedeny větší silou, než které by byl vedlejší účastník ve svém věku 87 let a zdravotním stavu schopen. Vedlejší účastník se také odmítal převlékat a žádné zakrvácené oblečení se nenašlo, což vyvrací verzi orgánů činných v trestním řízení, že měl čas se převléknout poté, co zavolal záchrannou službu. Obecné soudy rovněž nesprávně vyložily výpověď svědkyně D. H.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

9. Ústavní soud se již zabýval aktivní legitimací pro podání ústavní stížnosti osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení obnovy řízení odlišnou od odsouzeného, a to v usnesení ze dne 7. 10. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2487/10 (všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Na závěry tohoto rozhodnutí stran procesních předpokladů řízení nyní odkazuje a připomíná, že Ústavní soud zde konstatoval, že takové osobě náleží v limitovaném rozsahu právo na spravedlivý proces (zahrnující např. právo na přístup k soudu, na reálnou účast v řízení, být informován o jeho průběhu a nahlížet do spisu, a v neposlední řadě také právo na kontradiktorní projednání návrhu) a právě v tomto limitovaném rozsahu mohou uvedené osoby též uplatňovat základní právo na spravedlivý proces v řízení o ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu.

IV.

Vlastní posouzení

10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.

12. Po přezkoumání napadených rozhodnutí shledal Ústavní soud, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Především je nutno poukázat na to, že stěžovatelka většinou svých námitek rozporuje skutková zjištění učiněná v původním trestním řízení obecnými soudy a hodnocení důkazů. Takto se vymezuje proti závěrům o absentujících zhmožděninách, absenci krve na oblečení, znaleckým závěrům o povaze a původu zranění poškozené či proti závěrům učiněným z výslechu svědkyně H. Tyto námitky jsou ve své podstatě však jen pokračováním obhajoby vedlejšího účastníka a nemohou být v řízení o povolení obnovy řízení nijak úspěšné, neboť vůbec nejde o nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu.

13. Nové tvrzení představovala pouze varianta krádeže a napadení poškozené cizí osobou. Ani u této nově stěžovatelkou předestřené verze však obecné soudy neshledaly splnění podmínek obnovy podle § 278 odst. 1 trestního řádu a v jejich závěru nelze shledat žádné nesprávnosti. Jak uvedl Ústavní soud v nedávném stanovisku pléna ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl.ÚS-st. 50/20 (253/2020 Sb.) s odkazem na předchozí nálezy ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343) a ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), soud v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení musí zkoumat, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými soudu či jiným orgánům činným v trestním řízení už dříve, odůvodnit jiné, tj. pro stěžovatele příznivější rozhodnutí o vině nebo o trestu a toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Nemůže tak jít o skutečnosti nebo důkazy hypotetické či zjevně pochybné, nýbrž musí skýtat vysoký stupeň pravděpodobnosti (odůvodněný předpoklad) o tom, že na jejich základě by mohlo dojít ke změně původního pravomocného rozhodnutí.

14. Obecné soudy přitom přesvědčivě odůvodnily, proč stěžovatelčina ničím nepodložená tvrzení nemohou jiný závěr ve věci přinést, přičemž odkázaly mimo jiné na dříve provedené výslechy (včetně výslechu stěžovatelky), z nichž plyne, že návštěvy u jejích rodičů neprobíhaly, dále na prokázané závěry o tom, že soužití jejích rodičů bylo konfliktní a znalecké zkoumání duševního stavu vedlejšího účastníka. Takové odůvodnění považuje Ústavní soud za dostatečné.

15. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.

16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru