Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1155/16 #1Nález ÚS ze dne 22.11.2016Řízení o náhradě škody za úraz na zasněženém chodníku a náležité odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho o... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
odůvodnění
dovolání/přípustnost
škoda/odpovědnost za škodu
dovolání/důvody
Pozemní komunikace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 218/83 SbNU 437
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.1155.16.1
Datum vyhlášení29.11.2016
Datum podání11.04.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

13/1997 Sb., § 26, § 27

40/1964 Sb., § 415

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 169 odst.4, § 243f odst.3, § 237, § 241a, § 213


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


K porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) dochází tehdy, pokud Nejvyšší soud dostatečně srozumitelným způsobem neodůvodní své rozhodnutí o odmítnutí dovolání, tj. tak, aby z něj byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k odmítnutí dovolání.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Petra Palduse zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 22. listopadu 2016 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 č. j. 25 Cdo 5108/2015-306, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost.

Narativní část

Stěžovatel utrpěl v lednu 2010 v důsledku pádu na zasněženém chodníku ve vlastnictví hlavního města Prahy (vedlejší účastník) zlomeninu kotníku. Obvodní soud uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku ve výši 126 878 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, avšak vedlejší účastník se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Městský (odvolací) soud žalobu stěžovatele zamítl s tím, že stav chodníku odpovídal povětrnostní situaci a není proto možné dovodit objektivní odpovědnost žalovaného. Podle odvolacího soudu nedošlo ani k porušení povinnosti tzv. generální prevence, ani pravidel pro zimní ošetřování chodníku, obsažených v nařízení hlavního města Prahy o schůdnosti místních komunikací. Stěžovatel následně podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že jím stěžovatel v části, ve které zpochybňuje skutková zjištění, uplatňuje námitky, které nesměřují k právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale směřují proti skutkovým zjištěním, čímž nelze přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu založit. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil proti rozhodnutím městského i dovolacího soudu, protože se domníval, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se primárně zabýval otázkou, zda stěžovatel skutečně vznášel pouze námitky skutkového charakteru, a bylo tudíž na místě dovolání pro nepřípustnost z těchto důvodů odmítnout. Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak nebylo a Nejvyšší soud přístupem k posouzení této části dovolacích námitek porušil právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Námitka stěžovatele, obsažená v dovolání, se totiž týkala otázky, zda městský soud v odvolacím řízení, aniž by zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, dospěl k jiným skutkovým závěrům a na jejich základě prvostupňový rozsudek změnil.

Obdobný závěr učinil rovněž v souvislosti s částí dovolání, kde stěžovatel namítal, že ani v případě kalamitního stavu se žalovaný nemůže zprostit své prevenční povinnosti pouhým konstatováním, že se jednalo o kalamitní stav, tak jak k tomu došlo v právě projednávaném případě. Stěžovatel konkrétně uváděl, že bylo povinností žalovaného prokázat, že učinil vše, co bylo v jeho silách, aby škodě zabránil, tedy případně i chodce varoval s tím, že chodníky nebudou s ohledem na kalamitní stav řádně uklizeny. Stěžovatel na tomto místě odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008 sp. z. 25 Cdo 657/2006, který konstatuje, že porušení prevenční povinnosti spočívá nejen v nedostatečné zimní údržbě cesty, ale i v chybějícím upozornění chodcům.

Ústavní soud uzavřel, že Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání pochybil, když námitky stěžovatele striktně posoudil jako pouhou polemiku se skutkovým stavem věci, ačkoliv stěžovatel činil sporným především právní hodnocení případu – jednak nezopakování důkazů provedených soudem prvního stupně a také posouzení liberačního důvodu v rámci povinnosti generální prevence. Ústavní soud proto napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumával, neboť jeho případný ústavněprávní přezkum by byl za této situace předčasný.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jaroslav Fenyk. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 1155/16 ze dne 22. 11. 2016

N 218/83 SbNU 437

Řízení o náhradě škody za úraz na zasněženém chodníku a náležité odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka - ze dne 22. listopadu 2016 sp. zn. IV. ÚS 1155/16 ve věci ústavní stížnosti Petra Palduse, zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, advokátkou, se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2015 č. j. 15 Co 133/2015-249, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na náhradu škody, kterou utrpěl v důsledku pádu na zasněženém chodníku, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 č. j. 25 Cdo 5108/2015-306, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 č. j. 25 Cdo 5108/2015-306 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 č. j. 25 Cdo 5108/2015-306 se ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I. Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 4. 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je jimi podle názoru stěžovatele zasahováno do jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 27 C 140/2011. Z jeho obsahu se podává, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 10. 2. 2015 č. j. 27 C 140/2011-209 bylo žalovanému hlavnímu městu Praze (dále jen "vedlejší účastník") uloženo zaplatit stěžovateli částku ve výši 126 878 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou žalobce utrpěl v důsledku pádu na zasněženém chodníku ve vlastnictví vedlejšího účastníka.

K odvolání vedlejšího účastníka byl citovaný rozsudek obvodního soudu ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") změněn tak, že se žaloba stěžovatele o zaplacení částky 126 878 Kč zamítá. Městský soud dospěl k závěru, že v daném případě nešlo o závadu ve schůdnosti ve smyslu § 26 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť stav celého chodníku odpovídal povětrnostní situaci, a není proto možné dovodit objektivní odpovědnost podle § 27 citovaného zákona. Podle městského soudu nedošlo ani k porušení povinnosti tzv. generální prevence ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ani pravidel pro zimní ošetřování chodníků, obsažených v nařízení hlavního města Prahy č. 39/1997 o schůdnosti místních komunikací (dále jen "nařízení vedlejšího účastníka").

Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo následné dovolání stěžovatele odmítnuto podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že dovolání stěžovatele není podle § 237 občanského soudního řádu přípustné, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené. K přípustnosti dovolání dovolací soud dále uvedl, že "zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění, která vyplývají z provedených důkazů a z nichž odvolací soud vyšel, postrádají uplatněné námitky charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), resp. nesměřují k právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti skutkovým zjištěním, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud zařadil chodník, na kterém upadl, do 2., nikoli 1. kategorie ve smyslu čl. 3 vyhlášky, není v tomto případě rozhodné, do které kategorie je chodník zařazen, protože podle zjištění odvolacího soudu byl vzhledem k délce a intenzitě sněžení dodržen plán údržby chodníků obou kategorií".

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud jako odvolací soud v jeho případě zatížil řízení vadou, kdy jeho právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Tento rozpor spatřuje stěžovatel zejména v tom, že odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že odpovědnost vedlejšího účastníka za škodu, jež stěžovateli vznikla, není dána, neboť vedlejší účastník provedl údržbu chodníku v limitech daných jeho nařízením, aniž by bylo ve věci zjištěno, zda a kdy byla zimní údržba provedena. Navíc ve věci stěžovatele nebylo zjišťováno, zda je uvedený podzákonný právní předpis v souladu se zákonem či jinými podzákonnými předpisy.

Stěžovatel dále namítá, že městský soud dospěl ke zcela opačným závěrům při hodnocení důkazů ohledně provedení údržby než obvodní soud, aniž by však důkazy - výslech zaměstnance společnosti zajišťující úklid chodníků v dané lokalitě a stěžovatele - zopakoval. Odvolací soud proto nebyl podle stěžovatele oprávněn tyto důkazy hodnotit, a tedy ani na jejich základě usoudit na zcela opačný skutkový stav, než jak učinil obvodní soud, přičemž na jiné důkazy odvolací soud v této souvislosti neodkázal.

Stěžovatel dále obecným soudům vytýká nesprávné právní posouzení otázky zproštění prevenční povinnosti vedlejším účastníkem. Stěžovatel je přesvědčen, že i v případě kalamitního stavu se vedlejší účastník nemůže zprostit své prevenční povinnosti pouhým konstatováním, že se jednalo o kalamitní stav, a poukazuje přitom na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 657/2006 a sp. zn. 25 Cdo 1812/2012).

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel namítá, že dovolací soud se právním hodnocením věci nezabýval, přičemž ve svém stručném odůvodnění dle mínění stěžovatele nesprávně uvedl, že námitky stěžovatele postrádají charakter právní otázky, a k judikatuře Ústavního soudu, na niž stěžovatel ve svém dovolání odkazoval, se Nejvyšší soud nevyjádřil.

II. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení

Ústavní soud vyzval Nejvyšší soud jako účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud k námitce, že dovolací soud své rozhodnutí nedostatečně zdůvodnil, odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení. Z dovolání stěžovatele i jeho ústavní stížnosti je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že namítá nesprávná skutková zjištění, která vyplývají z provedených důkazů a z nichž odvolací soud vyšel. Takovými námitkami se však Nejvyšší soud, jehož úkolem není přezkoumávat skutkový stav věci, jak byl zjištěn před soudy nižších stupňů, ale prostřednictvím mimořádného opravného prostředku dovolání sjednocovat judikaturu obecných soudů v otázkách právních, nemohl zabývat. Z těchto důvodů by ústavní stížnost měla být ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 11. 11. 2016 mimo jiné uvedl, že Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu posuzuje pouze otázku správnosti právního posouzení. Při posuzování správnosti právního posouzení věci dovolací soud zkoumá, zda byly na zjištěný skutkový stav správně aplikovány příslušné právní normy. Přezkumem otázek skutkových se Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu nezabývá a ani zabývat nesmí, s jedinou výjimkou v případech, kdy by skutkový stav nebyl vůbec zjištěn. O takovou situaci se v nyní posuzovaném případě nejedná ani stěžovatel nic takového netvrdí. Za situace, kdy stěžovatelem vymezené dovolací důvody směřovaly ve skutečnosti ke zpochybnění správnosti zjištění skutkového stavu, je i napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto, zcela správné.

S ohledem na obsah Ústavnímu soudu zaslaných vyjádření nebylo třeba je rozesílat k replice stěžovateli, neboť v nich nebyly ve vztahu k nyní posuzované věci uvedeny žádné nové skutečnosti, na které by bylo nutné reagovat.

III. Vlastní hodnocení Ústavního soudu

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a především dovolání stěžovatele, dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zčásti opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšším soudem bylo v posuzované věci porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a to při posuzování přípustnosti jeho dovolání, jak je dále vysvětleno.

Nejprve Ústavní soud připomíná, že z ústavního pořádku České republiky ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Pokud by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, nepochybně by taková úprava z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhé straně, jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].

Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 313/14 (N 59/73 SbNU 151) upozornil, že v řadě svých předchozích rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 77/06 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, tj. předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425)], mezi které lze, jak je uvedeno výše, nepochybně zařadit i rozhodnutí dovolacího soudu o vyřízení dovolání. Ústavní soud dále ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014 (N 113/73 SbNU 779) konstatoval, že "jestliže Nejvyšší soud odmítne dovolání pro vady, ačkoliv dovolání vytýkanou vadou (vymezení dovolacího důvodu) netrpí, dopustí se excesu, jenž představuje porušení principu spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod".

Jak vyplývá z obsahu napadeného usnesení, Nejvyšší soud posoudil dovolání jako nesplňující podmínky přípustnosti s odůvodněním, že jím stěžovatel v části, ve které zpochybňuje skutková zjištění, uplatňuje námitky, které nesměřují k právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž směřují proti skutkovým zjištěním, čímž nelze přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu založit. A dále v části dovolání, ve které stěžovatel namítá nesprávné určení kategorie chodníku (ve smyslu čl. 3 nařízení vedlejšího účastníka), na kterém stěžovatel upadl, nejde podle Nejvyššího soudu o otázku, na jejímž vyřešení závisí dovoláním napadené rozhodnutí. Nejvyšší soud toto "stručné" odůvodnění opřel o ustanovení § 243f odst. 3 občanského soudního řádu. Toto ustanovení v první větě uvádí, že "v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno". Uvedené pravidlo představuje výjimku z ustanovení § 157 odst. 2 a § 169 odst. 4 občanského soudního řádu, neboť umožňuje provést pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí.

Ústavní soud připomíná, že jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly. Pokud tedy Nejvyšší soud napadené usnesení odůvodnil nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhl do základního práva stěžovatele garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny.

Z hlediska nyní posuzovaného případu Ústavní soud předně konstatuje, že Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl jako důvody odmítnutí dovolání pro nepřípustnost jednak to, že pokud jde o námitku týkající se určení kategorie chodníku, nejde o otázku, na jejímž vyřešení dovoláním napadené rozhodnutí závisí, a dále z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že ve zbytku dovolacích námitek se jedná o polemiku dovolatele pouze se skutkovým stavem projednávané věci.

Za této situace se tedy Ústavní soud soustředil na otázku, zda skutečně ve "zbylé" části podaného dovolání, dovolacím soudem posouzené jako zpochybňování skutkových zjištění, vznášel stěžovatel pouze námitky skutkového charakteru, a bylo tudíž namístě dovolání pro nepřípustnost z těchto důvodů odmítnout. Ústavní soud dospěl však k závěru, že tak tomu nebylo a Nejvyšší soud přístupem k posouzení této části jeho dovolacích námitek porušil právo stěžovatele na soudní ochranu.

V dovolání ze dne 24. 8. 2015 (listy č. 264?270, spis sp. zn. 27 C 140/2011) stěžovatel totiž mimo jiné uvedl: "Je zjevné, že soud I. stupně dospěl ke zcela opačnému závěru, než soud II. stupně. Není tedy zřejmé, z jakého důvodu se soud II. stupně odvolával na rozsudek soudu prvostupňového, když jeho závěry rozhodně nepřevzal. Žalobce v této souvislosti zdůrazňuje, že soud II. stupně výslech svědka Kotrbatého, ani žalobce neprovedl, nebyl tedy dle jeho mínění oprávněn tyto důkazy hodnotit a tedy ani na jeho základě usoudit na zcela opačný skutkový stav, než jak učinil soud I. stupně. Na jiné důkazy odvolací soud v této souvislosti neodkázal" (list č. 268).

V návaznosti na citovanou námitku stěžovatel ve svém dovolání odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. 30 Cdo 5309/2008, podle kterého: "I když ve smyslu ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. a ustálené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud I. stupně, neznamená to, že od skutkových zjištění, která soud I. stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, popř. jiných důkazů, se může odvolací soud bez dalšího odchýlit. Pokud má pochybnosti o věrohodnosti výpovědí účastníků a svědků, na nichž soud I. stupně založil své skutkové zjištění, musí tyto důkazy opakovat a popř. i doplnit (ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř.) a opatřit si tak podklady pro vlastní posouzení jejich věrohodnosti. Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud I. stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpovědí účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů."

Podle názoru Ústavního soudu stěžovatel v této shora citované části svého dovolání nenapadal toliko skutkové závěry. Uvedená námitka stěžovatele obsažená v dovolání se totiž týká otázky, zda se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od judikatury dovolacího soudu, resp. zda městský soud v odvolacím řízení, aniž by zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, dospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně a na jejich základě změnil rozsudek soudu prvního stupně.

Obdobný závěr je podle Ústavního soudu nutno učinit rovněž v souvislosti s tou částí dovolání stěžovatele, ve které namítá, že i v případě kalamitního stavu se žalovaný nemůže zprostit své prevenční povinnosti pouhým konstatováním, že se jednalo o kalamitní stav. Stěžovatel na tomto místě ve svém dovolání uvádí, že "bylo povinností žalovaného prokázat, že učinil vše, co bylo v jeho silách, aby škodě zabránil, tedy případně i chodce varoval s tím, že chodníky nebudou s ohledem na kalamitní stav řádně uklizeny" (list č. 269). Podle citované dovolací námitky stěžovatele bylo v posuzovaném soudním řízení prokázáno, že spad sněhu trval před úrazem stěžovatele již několik dní, a tedy žalovaný měl možnost na tuto situaci chodce upozornit, přičemž na tomto místě stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3.2008 sp. zn. 25 Cdo 657/2006, z jehož odůvodnění ve svém dovolání cituje: "Porušení prevenční povinnosti žalovaného nespočívá jen v nedostatečné zimní údržbě cesty pro pěší v parku, nýbrž i v chybějícím upozornění chodcům pro případ, že by včasné odstranění následků klimatických jevů nebylo v zimním období možné. I takové opatření by totiž mohlo škodě, jež vznikla, zabránit".

Ani shora uvedená námitka stěžovatele obsažená v jeho dovolání nesměřuje proti skutkovým závěrům odvolacíhosoudu, nýbrž proti právnímu posouzení odpovědnosti vedlejšího účastníka, resp. proti právnímu závěru odvolacího soudu, že počasí, které má charakter kalamitního stavu, lze samo o sobě považovat za dostatečný liberační důvod v rámci povinnosti generální prevence vlastníka zajistit komunikace schůdné ve smyslu § 415 občanského zákoníku.

Nejvyššísoud tedy pochybil při výkladu podaného dovolání, které v rozsahu námitek nesměřujících proti zařazení předmětného chodníku do příslušné kategorie striktně hodnotil jako pouhou polemiku se skutkovým stavem věci, ačkoliv stěžovatel činil shora uvedenými námitkami ? týkajícími se nezopakování důkazů provedených soudem prvního stupně a liberačního důvodu v rámci povinnosti generální prevence ? sporným především právní hodnocení daného případu. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, respektive jeho odůvodnění, se tudíž míjí s uvedenou argumentací obsaženou v předmětném dovolání, v důsledku čehož došlo k porušení práva stěžovatele zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 59/81 SbNU 47)].

S ohledem na shora uvedené Ústavnísoud proto podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.

Veden doktrínou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci Ústavnísoud nepřezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu a ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost. Případný ústavněprávní přezkum by totiž byl za této situace předčasný, neboť úkolem Nejvyššího soudu bude posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že musí opětovně posoudit stěžovatelem podané dovolání a náležitě se vypořádat s jeho právní argumentací (aniž by samozřejmě Ústavní soud jakkoliv předjímal rozhodování Nejvyššího soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru