Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1152/20 #1Nález ÚS ze dne 22.09.2020K povinnosti soudu vyzvat v řízení o vydání náhradního pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. žalobce k označení jiného vhodného pozemku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Klatovy
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Státní pozemkový úřad
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
Poučovací povinnost
pozemek
dovolání/důvody
restituční nárok
nepřezkoumatelnost
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.1152.20.1
Datum vyhlášení29.09.2020
Datum podání20.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11, § 11a

99/1963 Sb., § 153, § 237, § 157 odst.2, § 118a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1152/20 ze dne 22. 9. 2020

K povinnosti soudu vyzvat v řízení o vydání náhradního pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. žalobce k označení jiného vhodného pozemku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Jany Germenisové, Ladislava Havelky, zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem, sídlem Jiráskovo náměstí 816/4, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2020 č. j. 28 Cdo 4010/2019-547, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. července 2019 č. j. 18 Co 162/2018-516 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. dubna 2018 č. j. 6 C 62/2017-370, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem, sídlem Újezd 450/40, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2020 č. j. 28 Cdo 4010/2019-547, rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. července 2019 č. j. 18 Co 162/2018-516 a rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. dubna 2018 č. j. 6 C 62/2017-370, bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2020 č. j. 28 Cdo 4010/2019-547, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. července 2019 č. j. 18 Co 162/2018-516 a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. dubna 2018 č. j. 6 C 62/2017-370 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení rozhodnutí označených v záhlaví tvrdíce, že jimi byly porušeny jejich základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") sp. zn. 6 C 62/2017 se podává, že okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé domáhali nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice o převodu pozemku parc. č. X1 v katastrálním území Alžbětín do jejich vlastnictví jako oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), čímž by byl částečně vypořádán jejich nárok na vydání náhradních pozemků. Okresní soud se nezabýval námitkami liknavosti vedlejší účastnice při převodu náhradních pozemků, omezil se pouze na převoditelnost požadovaného pozemku a shledal, že stěžovatelé neprokázali, že by šlo o pozemek převoditelný. K tomuto závěru ho vedl nevyjasněný vztah mezi Ministerstvem životního prostředí a Státním pozemkovým úřadem, kdy Ministerstvo životního prostředí tvrdilo, že pozemek se nachází ve II. a IV. zóně Chráněné krajinné oblasti Šumava, a bude usilovat o to, aby příslušné hospodařit s tímto pozemkem byly jím řízené organizační složky státu. Dále okresní soud zmínil, že přes pozemek vede cyklistická stezka, která je podle jeho názoru veřejně prospěšnou stavbou, byť podle kolaudačního rozhodnutí šlo o dočasnou stavbu (do 31. 3. 2020). Podle územního plánu je pozemek určen pro výstavbu čistírny odpadních vod, tedy veřejně prospěšné stavby, přitom podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o Státním pozemkovém úřadu"), nelze vydat pozemky určené územním plánem k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné. Okresní soud zohlednil též záměr města Železná Ruda (vedlejšího účastníka v řízení před okresním soudem) vybudovat stavbu okružní křižovatky se zálivem pro autobusovou zastávku a připomenul, že přes sporný pozemek vedou inženýrské sítě k budově ve vlastnictví města Železná Ruda. Požadovaný pozemek zcela obklopuje pozemek č. X2 ve vlastnictví města. Okresní soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatelů zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení a o jejich povinnosti zaplatit náhradu nákladů i městu Železná Ruda.

3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé a ve výroku o povinnosti stěžovatelů nahradit náklady řízení městu Železná Ruda; změnil jej ve výroku o povinnosti stěžovatelů hradit náklady vedlejší účastnice a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud označil za nesporné, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona o půdě. Nárok stěžovatelky nebyl uspokojen po dobu delší 18 let a nárok stěžovatele po dobu delší 24 let. Judikatura Nejvyššího soudu připouští, že při liknavém postupu Státního pozemkového úřadu (dříve Pozemkového fondu České republiky) může oprávněná osoba u soudu uplatnit nárok na vydání konkrétního pozemku, aniž by musel být zahrnut do veřejné nabídky dle § 11a zákona o půdě. Krajský soud shledal, že postup vedlejší účastnice byl liknavý, ale pozemek nebyl vhodný k vydání. Překážku jeho převoditelnosti tvořila existence cyklostezky. Do sporného pozemku má zasáhnout i stavba okružní křižovatky se zálivem pro autobus. Sporný pozemek dále zcela obklopuje pozemek č. X2 ve vlastnictví města Železná Ruda, na němž se nachází šachta s vodovodními armaturami nezbytnými k zásobování nedaleké nemovitosti vodou. Dosud má k tomuto pozemku město Železná Ruda zajištěn bezproblémový přístup, byť není smluvně upraven. Po případném vydání pozemku by nešla vyloučit možnost sporů o přístup k pozemku č. X2. Z těchto důvodů šlo o pozemek nevhodný k vydání. Pozemek není zastavěn jen okrajově, cyklostezka vede napříč pozemkem, a proto krajský soud nerozhodoval ani o vydání části pozemku podle geometrického plánu předloženého stěžovateli.

4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V něm uvedl, že přípustnost dovolání nezaložilo řešení otázky vhodnosti předmětného pozemku k vydání, neboť se zde odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu. Převodu pozemku bránila zákonná výluka jeho zastavění cyklistickou stezkou, jeho určení k zastavění čistírnou odpadních vod podle územního plánu a jeho dotčení plánovanou výstavbou okružní křižovatky se zálivem pro autobus. Nevyhověl-li krajský soud s ohledem na konkrétní skutková zjištění ani návrhu na vydání části pozemku určené geometrickým plánem, nepovažoval jeho postup Nejvyšší soud za nepřiměřený okolnostem věci. Přípustnost dovolání nezaložila ani námitka nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "o. s. ř."), protože touto námitkou stěžovatelé vystihli vadu řízení, která s účinností od 1. 1. 2013 již není samostatným dovolacím důvodem. K vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což nebyl případ posuzované věci. Vedle toho však Nejvyšší soud poznamenal, že výzva podle § 118a o. s. ř. by v dané věci nepřicházela do úvahy. Jejím prostřednictvím soud neplní poučovací povinnost ve všech případech hrozícího neúspěchu účastníka řízení, nýbrž jen tehdy, byl-li by tento neúspěch důsledkem nesplnění povinnosti tvrzení nebo povinnosti důkazní. V posuzované věci byl skutkový stav zjištěn do té míry, že umožnil přijmout závěr o nemožnosti vydat pozemek pro existenci zákonné překážky. Nešlo tedy o situaci, že by zjištěný skutkový stav tento závěr nebo závěr opačný neumožnil (zatím) přijmout.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé namítají, že se krajský soud i Nejvyšší soud odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jejich žaloba byla totiž zamítnuta z důvodu, že požadovaný pozemek je k vydání nevhodný. Nebylo jim však umožněno, jak vyžaduje judikatura dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4048/2016), aby v případě nemožnosti vydání v žalobě uvedeného pozemku označili jiný vhodný pozemek k uspokojení jejich restitučního nároku, k čemuž měli být vyzváni podle § 118a o. s. ř. Obecné soudy potvrdily existenci restitučního nároku, shledaly liknavost vedlejší účastnice při jeho uspokojení, přesto byla žaloba zamítnuta z důvodu, že si stěžovatelé vybrali nevhodný pozemek, aniž dostali možnost vybrat si jiný náhradní pozemek. Soudy tak znovu oddálily uspokojení jejich nároku a zatížily je povinností nahradit náklady řízení. Krajský soud se opomněl zabývat odvolací námitkou, že okresní soud nesplnil poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. Nejvyšší soud se pak nezabýval jejich námitkou, že z tohoto důvodu je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný. Ani dovolací soud se námitkou k poučovací povinnosti nezabýval, neboť jejich dovolání odmítl jako nepřípustné. Okresní soud a krajský soud se dále nevěnovaly možnosti převodu části sporného pozemku určené geometrickým plánem.

6. Stěžovatelé se cítí být dotčeni na svých základních právech rovněž tím, že soudy přiznaly vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení, ačkoli byla v převážné většině sporu neúspěšná (soudy shledaly její liknavost a rovněž existenci jejich práva domáhat se náhradního pozemku; neúspěšní byli stěžovatelé jen ve vydání konkrétního pozemku). Za tohoto stavu neměly být náklady řízení přiznány žádnému z účastníků řízení. Městu Železná Ruda neměla být proti stěžovatelům přisouzena náhrada nákladů řízení, neboť se nechalo zastupovat advokátem, ačkoli šlo o běžnou agendu, kterou má být schopno zajistit svými zaměstnanci. Ani touto okolností se krajský soud nezabýval.

III.

Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice

7. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost účastníkům a vedlejší účastnici k vyjádření.

8. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že námitku absence postupu podle § 118a o. s. ř. stěžovatelé zřetelně formulovali jako vadu řízení. Zdůraznil, že v napadeném usnesení objasnil, za jakých podmínek může k vadě řízení přihlédnout. Stěžovatelé odkazovali na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, jímž bylo dovolání odmítnuto. Precedenční význam takového rozhodnutí je problematický, navíc ani hodnocení k § 118a o. s. ř. vyslovené v daném usnesení se nemohlo ve věci, jíž se uvedené usnesení týkalo, uplatnit, neboť tehdy soud prvního stupně žalobě vyhověl a neměl důvod vyzývat k označení jiného vhodného pozemku. Úprava v § 118a o. s. ř. dopadá na případy, kdy argumentace účastníka a jím předložené důkazy nedokládají důvodnost jím uplatněného nároku, nikoli na situace, kdy uplatněná tvrzení účastníka vylučují důvodnost nároku a pro úspěch ve věci by musela být popřena a nahrazena jinými tvrzeními. Stěžovatelům nic nebránilo, aby při znalosti důvodu pro zamítnutí žaloby v odvolacím řízení navrhli změnu žaloby jejím rozšířením o další pozemky. Nejvyšší soud nesouhlasí s námitkou, že by se ve svém usnesení nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Stručnému uvedení důvodů, pro které není dovolání přípustné (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), se vymyká povinnost reagovat na každou dovolatelem koncipovanou námitku. Stěžovateli požadovaný pozemek je vyloučen z převodu jako celek pro existenci veřejně prospěšné stavby cyklostezky a plánovací dokumentací schválené veřejně prospěšné stavby okružní křižovatky se zálivem pro autobus.

9. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na svůj rozsudek a vyjádřil přesvědčení, že nebylo povinností soudu poučit stěžovatele, aby si vybrali jiný pozemek nabízený ve veřejné nabídce. K nákladům řízení uvedl, že město Železná Ruda není statutární město a má právo se nechat zastupovat v řízení advokátem, proto byly jeho náklady účelně vynaložené.

10. Okresní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil s odůvodněním, že soudkyně, která vynesla napadený rozsudek, ke dni 31. 12. 2018 skončila ve své funkci.

11. Vedlejší účastnice zmínila, že soudy neshledaly jeden, ale celou řadu důvodů, proč nebylo možno stěžovateli požadovaný pozemek převést (pro existenci cyklostezky, plánovanou stavbu čističky odpadních vod a točny autobusu, navíc byl daný pozemek nutný pro právo nezbytné cesty k dalším pozemkům a neměl předpoklady pro zemědělské využití). Judikatura ani zákon nestanoví bezbřehost nároku oprávněných osob vyžalovat si jakýkoli, byť nevhodný pozemek. Podle vedlejší účastnice stěžovatelům nic nebránilo, aby navrhli změnu žaloby, namísto toho však zvolili liknavý postup a jiný pozemek neoznačili. Stěžovatelé znali usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, soud je tudíž nemusel v daném směru poučovat a podle daného usnesení mohli stěžovatelé rovnou postupovat, což však neučinili. Podle vedlejší účastnice je navíc argumentace v usnesení sp. zn. 28 Cdo 4048/2016 celou řadou oprávněných osob zneužívána. V situaci, kdy soud zjistí liknavost a svévoli žalované, ale žádný z požadovaných pozemků není možné převést, podávají oprávněné osoby návrh na změnu žaloby. Zásadně však nežádají pozemek dříve nabídnutý ve veřejné nabídce, jak předpokládá dané usnesení dovolacího soudu, nýbrž opakovaně požadují pro ně lukrativnější pozemek. K tomu dochází i opakovaně, čímž v řízení vznikají další náklady a jde o postup zvýhodňující žalující stranu. Usnesení sp. zn. 28 Cdo 4048/2016 bylo podle vedlejší účastnice překonáno nálezem ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 35/17 (N 112/89 SbNU 655; 135/2018 Sb.)

12. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice Ústavní soud zaslal stěžovatelům i ostatním účastníkům na vědomí a k případné replice; této možnosti nebylo využito.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

14. Stěžovatelé se žalobou domáhali nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu individualizovaného pozemku, čímž by byl částečně uspokojen jejich restituční nárok na vydání náhradního pozemku. Okresní soud a krajský soud však dospěly shodně k závěru, že stěžovateli požadovaný náhradní pozemek ani jeho část není možno vydat pro zákonnou překážku, s čímž se ztotožnil i Nejvyšší soud.

15. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítli porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že se okresní soud a krajský soud odmítly zabývat možností převodu té části požadovaného pozemku určené geometrickým plánem, která podle stěžovatelů není dotčena stavbami, pro které soudy shledaly nemožnost jeho vydání (k tomu viz část V. A.). Porušení práva na soudní ochranu stěžovatelé dále spatřovali v tom, že nebyli vyzváni k označení jiných vhodných pozemků tak, aby mohl být jejich restituční nárok uspokojen i za situace, kdy soudy shledaly nemožnost vydání původně požadovaného pozemku (k tomu viz část V. B.). Konečně stěžovatelé uplatnili i námitky k náhradě nákladů řízení před okresním soudem a krajským soudem (k tomu viz část V. C.).

V. A. Posouzení požadavku stěžovatelů na převod části

pozemku určené geometrickým plánem

16. Právu na soudní ochranu zaručenému v čl. 36 odst. 1 Listiny (a principu vyloučení libovůle) odpovídá požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [viz např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 4927/12 (N 199/71 SbNU 361)]. Potřebný rozsah nezbytného odůvodnění se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu [srov. např. usnesení ze dne 25. 10. 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363) nebo nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)].

17. Stěžovatelé namítli, že okresní soud a krajský soud se odmítly zabývat možností převodu té části požadovaného pozemku určené geometrickým plánem, která není podle nich dotčena stavbami, pro které soudy shledaly nemožnost jeho vydání. Přitom okresní soud ve svém rozsudku vyložil, že pozemek nelze převést podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o Státním pozemkovém úřadu, mimo jiné proto, že je na něm cyklostezka a že je zčásti dotčen záměrem vybudování okružní křižovatky se zálivem pro autobus zaneseným v územním plánu a stavbou čističky odpadních vod. Ústavní soud konstatuje, že okresní soud shledal více důvodů pro nemožnost převedení požadovaného pozemku než je stavba okružní křižovatky se zálivem, u níž stěžovatelé ve svých podáních ze dne 16. 2. 2018 a 20. 2. 2018 navrhovali případné oddělení jeho části geometrickým plánem. S ohledem na tuto skutečnost a argumentační nerozvitost požadavku na oddělení části pozemku geometrickým plánem, který nebyl ani předložen, pak lze závěr okresního soudu o nemožnosti převést daný pozemek vnímat tak, že skýtá argumentační poklad nejen pro jeho závěr o nemožnosti převést pozemek jako celek, ale i jeho případně oddělené části, a to pro kumulaci různých okolností, které bránily jeho vydání. Ústavní soud proto nesouhlasí s námitkou stěžovatelů, že by z rozsudku okresního soudu nebylo vůbec možno seznat důvody, proč okresní soud nevyhověl jejich požadavku na převod alespoň části tohoto pozemku.

18. V odvolání svou argumentaci k možnosti oddělení části pozemku stěžovatelé rozvinuli, poukázali na to, že v § 6 odst. 1 písm. b) zákona o Státním pozemkovém úřadu se zmiňuje nemožnost převedení pozemku či jeho části a kladli důraz na slovo "část". K odvolání již geometrický plán přiložili s tím, že odděleny měly být části pozemku určené pro křižovatku se zálivem a část pozemku s cyklostezkou. Krajský soud pak ve svém rozsudku zmínil, že obecně nevylučuje možnost převedení části pozemku, nemohl však přehlédnout, že cyklostezka vede napříč pozemkem, a proto nerozhodoval ani o vydání části pozemku podle předloženého geometrického plánu. Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovateli, kteří použití slov "proto odvolací soud nerozhodoval ani o vydání části pozemku" v rozsudku krajského soudu vnímají tak, že krajský soud se odmítl věcně zabývat jejich požadavkem na převedení alespoň oddělené části pozemku. Z kontextu napadeného rozsudku je zřejmé, že tímto obratem krajský soud vyjádřil skutečnost, že ani požadavek na převedení oddělené části pozemku nevyhodnotil jako věcně podložený. Ostatně ve svém rozsudku uvedl, proč podle jeho názoru nebyly dány důvody pro převedení alespoň části pozemku (a to pro způsob vedení cyklostezky pozemkem). Námitka stěžovatelů, že by se krajský soud odmítl zabývat možností převodu části pozemku, proto není důvodná.

19. Stěžovatelé namítli, že zásada dvojinstančnosti řízení byla porušena tím, že se podle jejich názoru okresní soud požadavkem na oddělení části pozemku nezabýval, čímž se tak podle jejich tvrzení důkazní řízení přeneslo až před odvolací soud. Ústavní soud připomíná, že z ústavního pořádku nárok na dvojinstančnost občanskoprávního řízení dovodit nelze (usnesení ze dne 18. 2. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 38/13, bod 19. odůvodnění; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz.). Z ústavního hlediska je právo na odvolání v podobě přezkumu výroku o vině nebo trestu garantováno jen v trestních věcech tomu, koho soud uznal vinným z trestného činu (čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Navíc, jak bylo uvedeno výše (bod 17.), rozsudek okresního soudu skýtal argumentační poklad rovněž pro závěr o nemožnosti převodu oddělených částí. Stěžovatelům zůstala zachována možnost v řízení před soudy vznést jak skutkovou, tak právní argumentaci k požadavku na převod oddělené části pozemku, k níž se pak i krajský soud vyjádřil. Ani z tohoto pohledu proto Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelů neshledal.

20. Nad rámec nedůvodné námitky, že se okresní soud a krajský soud odmítly zabývat možností převodu části požadovaného pozemku, stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdili, že by obecné soudy porušily jejich základní práva či svobody samotným závěrem o nemožnosti převést alespoň část požadovaného pozemku. Ústavní soud tudíž nemá poklad pro to, aby se v podmínkách posuzované věci jakkoli dále vyjadřoval k převodu části pozemku požadované k uspokojení restitučního nároku.

V. B. Povinnost soudu vyzvat žalobce, aby označil jiný vhodný pozemek

21. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají porušení práva na soudní ochranu tím, že nebyli vyzváni k označení jiných vhodných pozemků tak, aby mohl být jejich restituční nárok uspokojen i za situace, kdy soudy shledaly nemožnost vydání původně požadovaného pozemku.

22. Nejvyšší soud k námitce týkající se výzvy podle § 118a o. s. ř. dospěl k těmto právním závěrům: 1) vyšel z toho, že jde o vadu řízení, která není samostatným dovolacím důvodem, a proto nemůže založit přípustnost dovolání, 2) vedle toho uvedl i důvody, proč se podle jeho názoru krajský soud ani ohledně dané výzvy neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Každým z těchto závěrů Nejvyššího soudu se Ústavní soud - pro jejich samostatnou povahu - věnoval odděleně (v částech V. B. 1. a V. B. 3.), přičemž u každého z nich shledal pochybení. Stěžovatelé v ústavní stížnosti současně namítli, že se Nejvyšší soud nezabýval jejich námitkou, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, protože se krajský soud v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s jejich odvolací námitkou, podle níž okresní soud porušil § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. Tomu se Ústavní soud věnuje v části V. B. 2.

V. B. 1. Námitka vady řízení jako nezpůsobilý dovolací důvod

23. Pro řízení o ústavní stížnosti má z povahy věci zásadní význam, zda ta která namítaná vada řízení nebo samotného napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci má ústavněprávní relevanci či nikoliv. Právní úprava dovolání takovéto kritérium nezná a rozlišuje vady "jen" na základě jejich povahy, tj. zda jde o vady skutkové či právní, případně o vady řízení (viz § 237, § 241a odst. 1, § 242 odst. 3 o. s. ř., srov. také § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012), tedy bez ohledu na to, zda (kvalitativně) jde o vady "běžné" či ústavněprávní [nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3432/15 (N 140/86 SbNU 399), bod 17. odůvodnění]. Z práva na soudní ochranu nelze vyvodit, že by dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek muselo sloužit k nápravě veškerých vad, případně všech vad, jež mohou mít přesah do ústavněprávní roviny, a tudíž je na vůli zákonodárce, omezí-li rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 3432/15, bod 19. odůvodnění).

24. Podle právní úpravy dovolání účinné od 1. 1. 2013 již způsobilý dovolací důvod nepředstavuje jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nová úprava od tohoto data stanovuje jediný dovolací důvod, a to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesprávné právní posouzení věci se může týkat vedle otázky hmotného práva i otázky procesního práva (srov. § 237 o. s. ř.). Občanský soudní řád tak po uvedené novelizaci rozlišuje mezi jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávným právním posouzením věci [srov. vymezení odvolacích důvodů v § 205 odst. 1 písm. c) a g) o. s. ř. a dále § 241a odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012]. Zatímco do 31. 12. 2012 byla taková "jiná" vada podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacím důvodem, od 1. 1. 2013 již tomu tak není. To však neznamená opomenutí zákonodárce, nýbrž jde o záměr, který nalezl odraz v důvodové zprávě k zákonu č. 404/2012 Sb., jenž s účinností od 1. 1. 2013 novelizoval občanský soudní řád. V ní je uvedeno následující: "Nadále tedy nelze namítat proti rozhodnutí odvolacího soudu [...] jiné vady řízení nebo pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Cíle dovolacího řízení, spočívajícího v zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování soudů v občanském soudním řízení, lze dosáhnout prostřednictvím posuzování rozhodných otázek hmotného a procesního práva." (důvodová zpráva je součástí tisku 686/0 z VI. volebního období Poslanecké sněmovny a je dostupná na stránkách https://www.psp.cz). Vada řízení před odvolacím soudem, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tudíž není způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a o. s. ř. Je-li však dovolání přípustné z jiného důvodu, pak k vadě řízení způsobilé přivodit nesprávné rozhodnutí ve věci Nejvyšší soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. ř. s., a to z úřední povinnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2020 sp. zn. 28 Cdo 3924/2019).

25. Nejvyšší soud k námitce nesprávného výkladu § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. uvedl, že jde o jinou vadu řízení, tedy nezpůsobilý dovolací důvod, aniž tento svůj názor blíže odůvodnil (pozn. v usnesení k tomu uvedl pouze jednu holou větu). S tím se Ústavní soud neztotožnil, neboť dospěl k závěru, že námitku stěžovatelů lze kvalifikovat jako otázku procesního práva, na níž spočívá nesprávné právní hodnocení posuzované věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

26. Ústavní soud nemohl v této souvislosti pominout, že stěžovatelé krajskému soudu v odvolání předložili námitku, že okresní soud, dospěl-li k závěru, že požadovaný pozemek je nezpůsobilý k převodu, měl respektovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4048/2016 a vyzvat je podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř., aby (především z nabídky žalované) označili jiné vhodné pozemky způsobilé k vykrytí uplatněného restitučního nároku. V odvolání stěžovatelé namítli, že tak okresní soud nepostupoval a nevyzval je, ale žalobu rovnou zamítl. Ústavní soud konstatuje, že na základě této odvolací námitky měl krajský soud vyhodnotit, zda okresní soud byl nebo nebyl povinen stěžovatele naznačeným způsobem vyzvat, což je u krajského soudu řešení otázky procesního práva, na níž vzhledem k požadavku jednotnosti rozhodování obecných soudů v obdobných věcech spočívalo tudíž právní hodnocení posuzované věci. Nejvyšší soud tak postupoval jinak, než měl, a svůj procesní postup (nota bene) neodůvodnil, ač měl.

27. Odvolací námitka, že okresní soud porušil § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř., sice představuje odvolací důvod podle § 205 písm. c) o. s. ř., tj. že řízení před soudem prvního stupně je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je však nutno zdůraznit, že i v situaci, kdy odvolací soud po právní stránce zkoumá důvodnost námitky spadající pod § 205 písm. c) o. s. ř., jde u odvolacího soudu u této námitky stále o právní posouzení (řešení otázky procesního práva) a taková otázka není před právním posouzením jen z tohoto důvodu imunizována. Nesprávného právního posouzení věci se tak odvolací soud může dopustit i při posuzování odvolacího důvodu podle § 205 písm. c) o. s. ř., proti čemuž lze uplatnit způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Takový způsobilý dovolací důvod uplatnili stěžovatelé i v posuzované věci, neboť namítali nesprávné právní posouzení krajského soudu při vypořádání odvolacího důvodu podle § 205 písm. c) o. s. ř.

V. B. 2. Námitka, že se Nejvyšší soud nevyjádřil k namítané

nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu

28. V dovolání stěžovatelé namítli, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nevypořádání odvolací námitky, podle které okresní soud pochybil tím, že nevydal výzvu podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. k označení jiných vhodných pozemků. Přezkoumatelnost rozsudku krajského soudu ve svém dovolání označili za rozpornou se závěry, ke kterým Nejvyšší soud dospěl při výkladu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu při řešení obdobných věcí.

29. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku nezabýval uplatněnou odvolací námitkou, že okresní soud porušil § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. Z jeho rozsudku lze pouze dovodit, že ji považoval za nedůvodnou, neboť potvrdil I. výrok rozsudku okresního soudu o zamítnutí žaloby, aniž by v odvolacím řízení jakkoli odstraňoval namítaný nedostatek výzvy (přičemž tuto vadu mohl napravit svojí výzvou a na základě dalšího procesního vývoje vyhodnotit, zda bude nebo nebude třeba rozsáhlého dokazování) a aniž by objasnil, proč ji považoval za nedůvodnou. Odůvodnění k námitce porušení § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. se však stěžovatelům dostalo od Nejvyššího soudu, který ve svém usnesení uvedl důvody, proč podle jeho názoru okresní soud nemusel stěžovatele vyzývat podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. Vedle nesprávného závěru, že stěžovatelé uplatnili nezpůsobilý dovolací důvod v podobě jiné vady řízení (část V. B. 1.), tak Nejvyšší soud ve svém usnesení uvedl i důvody, proč dle jeho názoru § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. porušen nebyl.

30. Již v minulosti se Ústavní soud vyjadřoval k situaci, kdy v rozsudku soudu prvního stupně chyběla podstatná úvaha, jež měla být součástí odůvodnění a kdy až odvolací soud předestřel ve svém rozhodnutí tuto v rozsudku prvního stupně absentující úvahu. K tomu Ústavní soud poznamenal, že řízení před soudem prvního a druhého stupně nepojímá z hlediska ústavního přezkumu izolovaně, nýbrž jako jeden celek. Připustil, že v řízení jako celku nedošlo k porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) za stavu, kdy odvolací soud napravil nedostatek odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně tím, že chybějící odůvodnění sám následně uvedl v rozhodnutí o odvolání (srov. usnesení ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 1621/11 či usnesení ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 3717/10). Hodnotil-li dovolací soud otázky, kterými se předtím zabývaly nebo měly zabývat nižší soudy, pak při přezkumu Ústavním soudem vystupuje jako jeden celek nejen řízení před soudem prvního a druhého stupně, ale společně s nimi i dovolací řízení. Z tohoto důvodu v řízení jako celku Ústavní soud v bodech 45. a 46. nálezu ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 1095/18, neshledal porušení práva na soudní ochranu ve věci, kde Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí doplnil chybějící úvahy, které správně měly zaznít již v rozhodnutí o odvolání. V podmínkách posuzované věci na základě uvedených úvah Ústavní soud konstatuje, že v rozsudku krajského soudu sice absentovalo vypořádání odvolací námitky týkající se výzvy k určení jiného pozemku. To však nebylo důvodem pro kasaci tohoto rozsudku Ústavním soudem, neboť potřebné odůvodnění doplnil Nejvyšší soud. Nutno zdůraznit, že v posuzované věci uvedeným postupem Nejvyššího soudu nebyli stěžovatelé v soudním řízení zbaveni možnosti argumentovat k problematice výzvy podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř., což dokládá to, že svou argumentaci týkající se výzvy uplatnili v dovolání. Tím, že se Nejvyšší soud vyjádřil k námitce porušení § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. po obsahové stránce, umožnil Ústavnímu soudu dané hodnocení přezkoumat z pohledu zachování základních práv a svobod stěžovatelů (v části V. B. 3.). Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že absence výzvy podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. se neodchyluje od jeho rozhodovací praxe. Současně přitom vyložil, proč podle jeho názoru této výzvy nebylo třeba (a proč z tohoto důvodu rozhodnutí krajského soudu nebylo nutno zrušit).

V. B. 3. Povinnost vyzvat žalobce, zda souhlasí s uspokojením svého nároku na náhradní pozemek i prostřednictvím jiného než žalobou požadovaného pozemku

31. Za určitých podmínek (mezi něž patří liknavost Pozemkového fondu České republiky, dnes Státního pozemkového úřadu) judikatura připustila, že lze vyhovět žalobě na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků osobě oprávněné podle zákona o půdě, aniž by bylo uložení této povinnosti třeba vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, navazující na nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303).

32. Postup vedlejší účastnice ke stěžovatelům krajský soud označil za liknavý (bod 8. rozsudku krajského soudu), přičemž obecné soudy počínaje okresním soudem shledaly, že pro zákonnou překážku nelze pozemek, který stěžovatelé v žalobě označili, převést. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že v případě, že okresní soud shledal, že jimi v žalobě označený pozemek není možné převést, měl je vyzvat podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř., aby (především z nabídky žalované) označili jiné vhodné pozemky způsobilé k vykrytí uplatněného restitučního nároku.

33. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci okresní soud a krajský soud žalobu zamítly pro nemožnost převedení pozemku označeného stěžovateli, aniž by v takovém případě zjišťovaly, zda by stěžovatelé souhlasili s uspokojením svého nároku vydáním jiných pozemků, a aniž by případně v součinnosti s jednou či druhou stranou umožnily nalezení takových jiných reálně existujících pozemků. Nejvyšší soud však v napadeném usnesení dospěl k závěru, že v takovém případě nebylo třeba vyzývat stěžovatele k označení jiného vhodného pozemku (k důvodům, které Nejvyšší soud vedly k tomu závěru, srov. rekapitulaci shora v bodě 4.)

34. Ústavní soud poznamenává, že v minulosti byl v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu popsán i jiný procesní postup soudů ve věcech převodů náhradních pozemků oprávněným osobám podle zákona o půdě. V rozsudku ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. 28 Cdo 2650/2006 Nejvyšší soud uvedl: "Za základní rozhodnutí považuje dovolací soud známý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001 [...]. V něm dovolací soud vyslovil, že právo podle § 11 odst. 2 zákona o půdě je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno podle § 1 - 3 o. s. ř. a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Soud však musí disponovat skutkovými zjištěními umožňujícímu mu rozhodnout o povinnosti žalovaného náhradní pozemek poskytnout. K tomu je mj. třeba znát i seznam pozemků, které s ohledem na výsledek přípravného řízení je možno oprávněné osobě nabídnout. Dovolací soud shledává tento rozsudek stále aktuálním, a to i po účinnosti nového ustanovení § 11a zákona o půdě. [...] Pokud totiž oprávněná osoba požaduje uspokojení svého práva na náhradní pozemek, které žalovaný může plnit vícero způsoby, jde o řízení o určitém způsobu vypořádání ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. Podstatou uplatněného návrhu je nárok na převod náhradního pozemku, soud však není vázán žalobním petitem, podle něhož má být převeden konkrétní pozemek. Soud může podle uvedeného ustanovení překročit návrh účastníků, protože z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Takto již dovolací soud dříve judikoval, s tím, že tento postup by byl nepoužitelný jen v případě, že by jej žalobce odmítl, tj. odmítl by jiné plnění, než převodem jím označených pozemků. Tak tomu v dané věci zřejmě není, protože žalobci sami projevili přání, aby soud uložil žalovanému předložit seznam pozemků vhodných k převodu. Bez toho by ostatně ani nebylo rozhodnutí soudu možné; jde o procesní postup soudu potřebný pro jeho rozhodnutí ve věci, kterým je pouze rozhodnutí o povinnosti převést konkrétní pozemky. Soudy tedy nepostupovaly správně podle § 153 odst. 2 o. s. ř., pokud nezjistily, zda žalobci souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu." (pozn.: zvýraznění doplněno Ústavním soudem). V rozsudku ze dne 10. 8. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2423/2008 Nejvyšší soud zmínil, že ukáže-li se v průběhu řízení, že oprávněnou osobou vybraný pozemek není k převodu způsobilý, lze žalobě vyhovět i převodem jiného (vhodného) pozemku za předpokladu, že s takovým plněním oprávněná osoba souhlasí. Nejvyšší soud i v řadě dalších rozhodnutích zopakoval závěr, že v situaci, kdy soudy dovodily nemožnost převodu v žalobě označeného pozemku k uspokojení práva na náhradní pozemek, porušily § 153 odst. 2 o. s. ř. tím, že nezjistily, zda žalobci souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 28 Cdo 1082/2008, ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4265/2007 či zmíněný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2423/2008). V usnesení ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. 28 Cdo 3648/2018 ve věci, kde soudy shledaly, že v žalobě označený pozemek nelze převést, dovolací soud zmínil, že soudy postupovaly správně, když vedly účastníky k tomu, aby byl restituční nárok žalobce uspokojen převodem jiných vhodných pozemků vlastněných žalovanou, neboť řízení o uspokojení nároku převodem náhradního pozemku oprávněné osobě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř.

35. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, jehož se stěžovatelé dovolávali již v řízení o odvolání a následně i o dovolání, je uvedeno, že "bylo namístě vést účastníky k tomu, aby byl restituční nárok žalobce uspokojen převodem jiných vhodných pozemků vlastněných žalovanou. Řízení o uspokojení nároku převodem náhradního pozemku oprávněné osobě je totiž řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. Nárok oprávněné osoby lze tudíž uspokojit vícero způsoby a soud v řízení není žalobním návrhem (petitem) vázán (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3250/2008). Soud prvního stupně měl tudíž vyzvat žalobce, aby (především z nabídky žalované) označil jiné vhodné pozemky způsobilé k vykrytí uplatněného restitučního nároku (§ 118a odst. 2 a 3 o. s. ř.)."

36. Nabízí-li se vícero možných výkladů právního předpisu, které respektují standardní výkladové metody, pak je, je-li to možné, třeba vybrat takový, který v co nejmenší míře zasahuje do základních práv či svobod. Jde-li o výklad procesních předpisů upravujících soudní řízení, pak je nezbytné důsledky možných výkladů posoudit zejména z hlediska naplnění práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Existují-li dvě možnosti procesního postupu, je třeba vždy zvolit řešení, které poskytuje ochranu právům účastníka řízení (nález ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2398/18, bod 57. odůvodnění). Takový postup však obecné soudy v posuzované věci nezvolily.

37. Podle Ústavního soudu je požadavek plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu, aby soud zjistil, zda žalobci souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu, schopen efektivněji naplnit právo žalobců na soudní ochranu. Uvedené platí pro situaci, kdy soud shledá, že žalobci mají nárok na převedení náhradního pozemku a že Státní pozemkový úřad byl liknavý s jeho uspokojením, přičemž žalobcům původně požadovaný pozemek nelze převést k uspokojení jejich nároku. Tímto způsobem se totiž lze vyhnout negativním důsledkům, jež se váží k postupu zvolenému obecnými soudy v posuzované věci (tj. zamítnutí žaloby pro nemožnost převodu původně požadovaného pozemku, aniž by zjišťovaly, zda žalobci souhlasí i s převodem jiných pozemků). Postup, který soudy zvolily v posuzované věci, nutí stěžovatele, hodlají-li dosáhnout uspokojení svého nároku prostřednictvím jiného pozemku, k podání nové žaloby, kde bude třeba znovu prokázat, že jsou oprávněnými osobami, že je vedlejší účastnice liknavá a znovu tak absolvovat řízení od začátku. Místo toho zjištění, zda by stěžovatelé souhlasili také s převodem i jiných pozemků, nabízí možnost, že by stěžovatelé ochrany svého práva mohli dosáhnout již v původním řízení, souhlasili-li by s převodem jiných pozemků. Jde o řešení méně zasahující právo na soudní ochranu, proto ho bylo třeba upřednostnit.

38. Ústavní soud nepominul, že po případném zjištění, že žalobci souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu, bude soud postaven před problém hledání jiného vhodného pozemku. Předpisy ústavního práva nepředepisují žádný konkrétní způsob, jak má soud v součinnosti s jednou či druhou stranou zjistit, zda se nabízí jiné vhodné pozemky a případně jaké to jsou. Ve výše zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu byly nicméně na úrovni běžného zákona zmíněny přinejmenším dva způsoby [jednak tím, že soud uloží vedlejší účastnici předložit seznam vhodných pozemků, o čemž se zmiňoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2650/2008 ve věci, kde tehdejší žalobci projevili přání, aby soud předložení tohoto seznamu uložil; případně tím, že žalobce vyzve, aby (především z nabídky žalované) sami označili jiné vhodné pozemky způsobilé k vykrytí uplatněného restitučního nároku, k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4048/2016]. Z ústavního hlediska nelze vyloučit, že soudy v součinnosti s jednou či druhou stranou identifikují jiné vhodné pozemky i jinými než právě zmíněnými způsoby.

39. Podle Ústavního soudu Nejvyšší soud neuvedl v posuzované věci přesvědčivou argumentaci, proč by identifikování jiných vhodných pozemků nebylo možno i k výzvě podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. určené stěžovatelům, aby označili jiné vhodné pozemky způsobilé k vykrytí uplatněného restitučního nároku. Nejvyšší soud toliko srozumitelně rozebral, že výzva podle § 118a o. s. ř. nebyla namístě k uvedení tvrzení či důkazů o převoditelnosti v žalobě původně označeného pozemku. Ústavní soud zdůrazňuje, že okolnost, že nebylo třeba vyzývat podle § 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení o převoditelnosti žalobou původně požadovaného pozemku, není totožná s tím, zda v řízení zazněly potřebná tvrzení, skutečnosti či důkazy k možnosti převodu jiných vhodných pozemků, resp. s otázkou, jak do řízení dostat informace o tom, které jiné vhodné pozemky by přicházely do úvahy k uspokojení nároku osoby oprávněné podle zákona o půdě. Nejvyšší soud sice nepochybil, když dospěl k závěru, že výzvy podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. nebylo třeba k převoditelnosti žalobou původně požadovaného pozemku. Pominul však jinou okolnost posuzované věci, a to že z hlediska ústavně konformního výkladu bylo třeba vyzvat stěžovatele, aby uvedeným postupem označili jiné vhodné pozemky, což ve svém usnesení sp. zn. 28 Cdo 4048/2016 považoval za nezbytný postup obecných soudů.

40. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření tvrdila, že soudní řízení protahuje postup, při němž poté, co je zjištěno, že v žalobě původně označený pozemek nelze vydat, oprávněné osoby označí jiný pozemek a v případě nemožnosti i jeho převodu se celý postup opakuje. To podle vedlejší účastnice vede i k navyšování nákladů řízení. Ústavní soud poznamenává, že popsanému riziku se může vedlejší účastnice pokusit čelit i vlastní procesní aktivitou, při níž sama aktivně soudu předloží soudu seznam pozemků, které jsou podle ní vhodné k uspokojení nároku oprávněných osob. Dospěje-li tak řízení do stavu, kdy se žalobců bude soud dotazovat, zda souhlasí také s převodem i jiných vhodných pozemků, nic jí nebrání, aby ve snaze minimalizovat náklady řízení sama aktivně předložila seznam pozemků, které považuje za vhodné k uspokojení vzneseného nároku, a to i za situace, kdy žalobci (ať k výzvě soudu či sami od sebe) označili jiný pozemek, který je podle jejich mínění vhodný k uspokojení jejich nároku.

41. V podmínkách posuzované věci lze uzavřít, že došlo k porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že okresní soud nezjistil, zda stěžovatelé souhlasí i s převodem jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu. V případě jejich souhlasu by pak bylo namístě, aby soud přikročil k některému z myslitelných způsobů identifikace vhodného pozemku. Volba konkrétního způsobu, jak v řízení identifikovat jiný vhodný pozemek může být ovlivněna řadou faktorů, jimiž mohou být např. zájem na hospodárnosti a rychlosti řízení, okolnosti věci, dosavadní postup účastníků apod. Z tohoto důvodu Ústavní soud nemíní obecným soudům předepisovat, jaký způsob mají zvolit, nabízí-li se jim více takových způsobů. Z pohledu ústavních předpisů tak má okresní soud široký prostor pro uvážení, jaký z možných způsobů zvolí, je však nutné, aby se pokusil identifikovat v součinnosti s jednou či druhou stranou jiný vhodný pozemek (viz usnesení sp. zn. 28 Cdo 4048/2016). Současně je třeba připustit, že poté, co soud vyvine přiměřené procesní úsilí k jeho identifikaci, ale ani to nepovede k určení vhodného pozemku, půjde o důvod k zamítnutí žaloby.

42. Krajský soud a Nejvyšší soud pak porušily právo stěžovatelů na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že dané pochybení okresního soudu neodstranily, ačkoli jim to odvolací a posléze dovolací námitky umožňovaly.

V. C. Námitky k náhradě nákladů řízení

43. Okresní soud a krajský soud rozhodly o povinnosti stěžovatelů zaplatit náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici a městu Železná Ruda. K tomuto rozhodnutí o nákladech řízení stěžovatelé uplatnili v ústavní stížnosti námitky. Ústavní soud se jimi však nezabýval, neboť byly dány důvody, aby zrušil rozsudky okresního soudu a krajského soudu ve výrocích o věci samé. Pro závislost nákladových výroků na výroku o věci samé pak pozbylo významu, aby se Ústavní soud zabýval důvody, o které se opíraly nákladové výroky.

VI. Závěr

44. Námitky stěžovatelů, že se okresní soud a krajský soud odmítly zabývat možností převodu části požadovaného pozemku, Ústavní soud neshledal důvodnými (část V. A.).

45. Porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) však Ústavní soud shledal v tom, že obecné soudy nedostály své povinnosti vyzvat stěžovatele k označení jiných vhodných pozemků způsobilých k vykrytí uplatněného restitučního nároku (část V. B.). Okresní soud porušil právo stěžovatelů na řádně vedené soudní řízení tím, že v situaci, kdy shledal, že žalobou původně požadovaný pozemek nelze pro zákonnou překážku převést, nezjistil, zda k uspokojení svého nároku stěžovatelé souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků, a projevili-li by stěžovatelé takový souhlas, nezvolil postup v součinnosti s jednou či druhou stranou s cílem nalézt jiné vhodné pozemky. Krajský soud a Nejvyšší soud porušily právo stěžovatelů na soudní ochranu tím, že dané pochybení okresního soudu nenapravily. V napadeném usnesení Nejvyššího soudu přitom neobstál z hlediska ústavnosti ani jeden z důvodů, o které své rozhodnutí opřel. Proto Ústavní soud nemohl přisvědčit jeho závěru, že stěžovatelé uplatnili nezpůsobilý dovolací důvod v podobě jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (část V. B. 1.), ani se samotným závěry Nejvyššího soudu, které k postupu nižších soudů uvedl (část V. B. 3.).

46. Námitkami směřujícími proti rozhodnutím o náhradě nákladů řízení se Ústavní soud nezabýval, jelikož k porušení základních práv došlo již rozhodnutími okresního soudu a krajského soudu o meritu věci (část V. C.).

47. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadená rozhodnutí zrušil. Rozhodl tak bez nařízení ústního jednání, neboť má za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. září 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru