Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1151/14 #1Usnesení ÚS ze dne 25.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účast... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Pracovní poměr
pracovní smlouva
neplatnost
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.1151.14.1
Datum podání26.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 52 písm.f

412/2005 Sb.

6/2002 Sb., § 174a

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1151/14 ze dne 25. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti PhDr. Martiny Roučkové, zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Daliborova 648/10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2011 č. j. 62 Co 165/2011-120 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2014 č. j. 21 Cdo 2955/2012-165, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. března 2014, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a současně požádala o přednostní projednání věci (§ 39 zákona o Ústavním soudu).

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 23 C 103/2009 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatelka (jako žalobkyně) se žalobou ze dne 30. března 2009 domáhala proti České republice - Ministerstvu zahraničních věcí (jako žalované) určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Obvodní soud rozsudkem ze dne 29. listopadu 2010 č. j. 23 C 103/2009-86 ve výroku I. žalobě vyhověl a určil, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelce dopisem ze dne 22. prosince 2008 je neplatná. Ve výroku II. potom uložil žalované povinnost zaplati stěžovatelce náklady řízení ve výši 13 600 Kč. Na základě odvolání podaného žalovanou Městský soud v Praze, rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 21 960 Kč a povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 1 000 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, dovolání zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že mezi účastníky již od roku 2003 panoval ve vztahu stav nejistoty, zda pracovní poměr trvá, a to s ohledem na dvě předchozí výpovědi dané stěžovatelce. Zatímco - souhrnně řečeno, žalovaná vycházela z přesvědčení, že pracovní poměr skončil, a vzhledem k tomu nepřidělovala stěžovatelce práci (nereagovala proto na požadavek na potvrzení žádosti o vydání osvědčení NBÚ ze dne 25. února 2007), stěžovatelka setrvávala na opačném názoru včetně toho, že druhem práce, která jí má být přidělována, je rovněž práce "designované ředitelky Českého centra v Madridu". Po vyslovení neplatnosti výpovědi dané stěžovatelce dopisem ze dne 10. října 2006, a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze zde 17. června 2008 č. j. 17 Co 129/2008-54, již nebylo pochybností o tom, že žalovaná je povinna přidělovat stěžovatelce práci podle pracovní smlouvy tak, jak byla ujednána v době působení stěžovatelky "na pozici diplomat zastupitelského úřadu s místem výkonu práce v Madridu", a že druh práce - ředitelka Českého centra v Madridu, jehož se stěžovatelka dovolává, z její pracovní smlouvy nevyplývá. Stěžovatelce tehdy - objektivně vzato - již ničeho nebránilo, aby požádala žalovanou o potvrzení žádosti o vydání osvědčení NBÚ ve vztahu k dříve sjednanému druhu práce, a věcí žalované by bylo, aby na tuto žádost příslušným způsobem reagovala; nebylo již věcí stěžovatelky předjímat další řešení situace vzniklé u žalované "obnovením" jejího pracovního poměru. Odvolací soud podle názoru dovolacího soudu správně vymezil okolnosti významné pro posouzení věci z hlediska možného výkonu práva v rozporu s dobrými mravy a jeho závěr, že "uplatněný výpovědní důvod ve smyslu § 52 písm. f) zákoníku práce je naplněn a výpověď je platná" je správný.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadená rozhodnutí jsou extrémně nespravedlivá, s prvky libovůle a přepjatého formalismu, stojí co do právního posouzení v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a ignorují kogentní právní normy. Právní formu, jakou soudy rozhodly o ingerenci státu do jejího práva na svobodnou volbu povolání, vnímá stěžovatelka jako nástroj odcizení, frustraci ze ztráty právní jistoty a výraz neúcty soudu k občanu a člověku, neboť byly zcela narušeny ústavněprávní kautely nejen proporcionality, ale i běžně očekávané racionality. Podle tvrzení stěžovatelky, byly v posuzované věci splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání a k tomu výpověď z pracovního poměru byla podepsána osobou, kterou k podpisu výpovědi ke dni jejího podání kogentní vnitřní předpis žalované, pracovní řád, nezmocnil. Stěžovatelka dále poukázala na extrémní nesoulad skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, na zneužití práva ve věci rozhodujícími soudy a porušení zákazu diskriminace a rovnosti v důstojnosti a právech ve spojení s právem na svobodnou volbu povolání, porušení rovnosti šancí v přístupu k povolání, zničení profesionální kariéry, sofistikované ospravedlňování zřejmé nespravedlnosti a porušení čl. 2, 3 a 4 Listiny. Stěžovatelka má za to, že postup žalované byl nezákonný, neboť po ní byla požadována nesplnitelná podmínka předložení osvědčení NBÚ ihned na vyzvání žalované, která však její vydání znemožnila. Stěžovatelka rovněž napadla rozhodnutí odvolacího soudu v nákladovém výroku s tím, že odvolací soud se nezabýval otázkou potřebnosti uplatňování nákladů advokátem žalované v soudním řízení, ani své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Závěrem stěžovatelka zmínila i skutečnost, že dovolací řízení probíhalo téměř dva roky. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. I. ÚS 1011/12, I. ÚS 643/04, III. ÚS 606/2004, IV. ÚS 2427/12, Pl. ÚS 33/97, Pl. ÚS 21/96,Pl. ÚS 19/98, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, Pl. ÚS 34/09, II. ÚS 3168/09, Pl. ÚS 11/08, I. ÚS 199/11, II. ÚS 1648/10, I. ÚS 2929/07,IV. ÚS 1145/11 a I. ÚS 1011/12.

Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus.

Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že jak odvolací, tak i dovolací soud se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Oba soudy podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pak znovu opakuje námitky, na které již bylo reagováno dovolacím soudem (kupř. podpis na výpovědi oprávněnou osobou, posouzení, zda stěžovatelka splňovala předpoklady či požadavky pro řádný výkon práce podle pracovní smlouvy či tvrzené zneužití výkonu práva žalovanou). Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Lze konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s rozhodnutími obecných soudů a nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu.

K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud po zvážení konkrétních okolností projednávané věci, za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v soudním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, vyložených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

K námitkám stěžovatelky týkajícím se údajného splnění zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro uznání a dále rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení ve vztahu potřebnosti uplatňování nákladů advokátem žalované v soudním řízení, Ústavní soud z obsahu soudního spisu, zejména z dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu, založeném v soudním spisu pod číslem listu 125 až 130, ověřil, že stěžovatelka námitku co do splnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání a co do nákladového výroku v průběhu dovolacího řízení neuplatnila a vznesla ji až v ústavní stížnosti. K tomu Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelce nic nebránilo námitku v dovolacím řízení uplatnit. Pokud tak neučinila, ač měla k takovému postupu příležitost, a tento argument používá až v ústavní stížnosti, jde o novum. Ústavní soud přitom opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 863/09, I. ÚS 2545/08 a II. ÚS 1132/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Je přiléhavé dodat, že čl. 6 Úmluvy sice zaručuje právo na spravedlivé projednání záležitosti, neobsahuje však žádná pravidla ohledně přijatelnosti důkazů či způsobu jejich hodnocení, která jsou tedy v první řadě upravena vnitrostátním právem a náležejí do působnosti vnitrostátních soudů [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pešková proti České republice ze dne 26. listopadu 2009, stížnost č. 22186/03, bod. 54).

Ústavní soud se nemohl ani ztotožnit s námitkami stěžovatelky, že došlo k porušení zákazu diskriminace či bylo porušeno její právo na rovnost účastníků v řízení. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku Stratis Andreadis a Řecká rafinérie Stran proti Řecku ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 13427/87:46) upřesnil ve své judikatuře požadavek rovnosti zbraní ve smyslu spravedlivé rovnováhy mezi stranami. V rozepřích a protichůdných soukromých zájmech tato rovnost znamená, že každé straně musí být poskytnuta přiměřená možnost svou věc presentovat - za podmínek, které ji neuvedou do podstatně nevýhodného postavení vůči jejímu protivníkovi (srov. Listina základních práv a svobod, Komentář, Wagnerová, Šimíček, Langášek, Pospíšil a kolektiv, Wolters Kluwer, 2012, str. 785). V kontextu s konkrétními okolnostmi daného případu, za situace, kdy stěžovatelka byla v průběhu řízení před obecnými soudy zastoupena kvalifikovaným advokátem, nelze než dovodit, že stěžovatelce v uplatnění jejích procesních práv bráněno nebylo.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že k odstranění průtahů v řízení - aniž zkoumal, zda v předmětné věci u Nejvyššího soudu k průtahům v řízení skutečně došlo - slouží především právní úprava obsažená v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení (dále jen "návrh na určení lhůty"). Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v této věci podala stížnost k předsedkyni Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 27. ledna 2014. Za situace, kdy Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání dne 15. ledna 2014, se tak stalo až po vydání rozsudku Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná, že ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být - již nebo ještě - postižen. Průtahy v řízení není proto možno v rámci ústavněprávního přezkumu efektivně vytýkat, jestliže řízení již skončilo a nemohou být nadále aktuální, pokud ovšem stěžovatel neprokáže, že právě průtahy měly vliv na ústavnost samotných rozhodnutí, jejichž zrušení se domáhá. Stěžovatelka však v tomto smyslu žádnou konkrétní argumentaci nevznesla.

Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají. Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Proto napadená rozhodnutí nelze považovat za učiněná v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka odkazuje.

Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (podle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 25. června 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru