Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1148/13 #1Nález ÚS ze dne 05.02.2014Posouzení relevantních důvodů pro obnovu řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
MINISTERSTVO / MINISTR - financí - Česká republika
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
odůvodnění
interpretace
úvěr
Obnova řízení
pohledávka/postoupení
PoznámkaPo nálezu sp. zn. IV. ÚS 1148/13 ze dne 5. 2. 2014 následuje usnesení sp. zn. IV. ÚS 3022/125 ze dne 28. 6. 2015;
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 14/72 SbNU 189
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.1148.13.1
Datum vyhlášení04.03.2014
Datum podání07.04.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 228 odst.1 písm.a, § 241a odst.2 písm.b, § 241a odst.3, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nevypořádaly s tím, zda existují relevantní důvody pro obnovu řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř, a námitky stěžovatelky formalisticky odmítly s odkazem na dřívější judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jedná se o rozhodnutí, které je nepřezkoumatelné, a tudíž v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky společnosti FAMKO, s. r. o., zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 5. 2. 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 č. j. 32 Cdo 3422/2012-185 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2012 č. j. 1 Cmo 189/2008-168 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Obecné soudy rozhodly, že stěžovatelka vystupující v řízení na straně žalovaného má zaplatit pohledávku z úvěrové smlouvy ze dne 28. 6. 1990 uzavřené mezi žalovaným a Komerční bankou. V odlišném řízení ve věci pohledávky předložila stěžovatelka v prosinci 2005 úvěrovou smlouvu z 29. 12. 1990, na jejímž základě soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva ze dne 28. 6. 1990 zanikla splněním dne 8. 1. 1991. Stěžovatelka požádala o obnovu původního řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Krajský soud obnovu řízení povolil, avšak vrchní soud zamítl a Nejvyšší soud jeho usnesení zrušil a věc vrátil. Dále vrchní soud potvrdil povolení obnovy krajským soudem, avšak Nejvyšší soud usnesení vrchního soudu opětovně zrušil a věc vrátil, přičemž zdůraznil, že později přijaté rozhodnutí v jiné právní věci není samo o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení. Nakonec vrchní soud změnil usnesení krajského soudu a návrh na obnovu řízení zamítl a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka nesouhlasila s výkladem obecných soudů, že předmětné rozhodnutí je rozhodnutím v jiné právní věci, a není tudíž důvodem pro povolení obnovy řízení.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud upozornil, že měřítkem důvodnosti při posuzování obnovy řízení není věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda existují relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly. Nutnost řádného odůvodnění soudních rozhodnutí je přitom považována za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí.

Ústavní soud v projednávané věci zjistil, že obecné soudy se v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí dostatečně nevypořádaly s tím, zda rozsudek krajského soudu předložený v návrhu na obnovu řízení je rozhodnutím týkajícím se totožné právní věci a naplňuje tak podmínku přípustnosti návrhu na obnovu řízení. Obecné soudy pouze odkázaly na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 111/98 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 269/2008 a zopakovaly, že později přijaté rozhodnutí v jiné právní věci není samo o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení. V tomto ohledu nebylo z napadených rozhodnutí zřejmé, jakými úvahami se soudy při svém rozhodování řídily, takže rozhodnutí byla nepřezkoumatelná.

Ústavní soud uzavřel, že napadená rozhodnutí obecných soudů se pro nedostatek řádného odůvodnění a formalistický odkaz na dřívější judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu dostala do extrémního rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Michaela Židlická. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 1148/13 ze dne 5. 2. 2014

N 14/72 SbNU 189

Posouzení relevantních důvodů pro obnovu řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 5. února 2014 sp. zn. IV. ÚS 1148/13 ve věci ústavní stížnosti FAMKO, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Preslova 2, zastoupené Mgr. Zbyňkem Vančurou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Čechyňská 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 č. j. 32 Cdo 3422/2012-185, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2012 č. j. 1 Cmo 189/2008-168, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na obnovu řízení, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejší účastnice řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 č. j. 32 Cdo 3422/2012-185 a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2012 č. j. 1 Cmo 189/2008-168 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 č. j. 32 Cdo 3422/2012-185 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2012 č. j. 1 Cmo 189/2008-168 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i porušení čl. 1 Ústavy zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatelka se žalobou na obnovu řízení domáhala povolení obnovy řízení vedeného pod sp. zn. 13/14 Cm 147/2000 u Krajského soudu v Brně a dále obnovy odvolacího řízení vedeného u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 Cmo 190/2002. Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 4. 12. 2007 č. j. 19 Cm 216/2006-52, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. 9. 2008 č. j. 19 Cm 216/2006-94, obnovu řízení sp. zn. 13/14 Cm 147/2000 vedeného u Krajského soudu v Brně povolil. K odvolání vedlejší účastnice Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 2. 2009 č. j. 1 Cmo 189/2008-102 změnil napadená usnesení tak, že návrh na obnovu řízení zamítl. Na základě dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2010 č. j. 32 Cdo 2586/2009-134 napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a vyslovil závazný právní názor, že soud je vázán uplatněným důvodem obnovy řízení. Vrchní soud v Olomouci následně usnesením ze dne 30. 3. 2011 č. j. 1 Cmo 189/2008-143 usnesení Krajského soudu v Brně, kterým krajský soud povolil obnovu řízení, potvrdil. Potvrzující usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadla vedlejší účastnice dovoláním. Usnesením ze dne 27. 9. 2011 č. j. 32 Cdo 2434/2011-157 Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci opětovně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, přičemž vyslovil závazný právní názor, že uplatněným důvodem obnovy řízení je rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006 č. j. 20 Cm 454/95-265 a stěžovatelkou podaná žaloba na obnovu řízení tak byla podána včas. Podle názoru Nejvyššího soudu se ale Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací nezabýval posouzením, zda předmětný rozsudek Krajského soudu v Brně je ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") důvodem, pro který lze obnovu řízení povolit. Současně Nejvyšší soud zdůraznil, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil závěr, že později přijaté rozhodnutí v jiné právní věci není samo o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení. Vrchní soud v Olomouci, jsa vázán tímto právním názorem Nejvyššího soudu, návazně usnesením ze dne 14. 3. 2012 č. j. 1 Cmo 189/2008-168 změnil usnesení Krajského soudu v Brně ve znění doplňujícího usnesení tím způsobem, že návrh na obnovu řízení zamítl. Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 1. 2013 č. j. 32 Cdo 3422/2012-185 zamítl.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh původního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13/14 Cm 147/2000, které je předmětem jejího návrhu na obnovu řízení. Vedlejší účastnice v tomto řízení uplatnila žalobní návrh na zaplacení částky 1 512 918,85 Kč s příslušenstvím stěžovatelkou. Soud prvního stupně podanou žalobu rozsudkem ze dne 25. 3. 2002 zamítl s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že by tvrzený závazek přešel na stěžovatelku, nebo že by stěžovatelka takový závazek převzala. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací však rozsudkem ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 4 Cmo 190/2002 dospěl k opačnému závěru a stěžovatelku zavázal k zaplacení nárokované částky s příslušenstvím, a to z důvodu údajného nesplacení části úvěru dle úvěrové smlouvy ze dne 28. 6. 1990 uzavřené mezi ČSAO Brno, s. p., a Komerční bankou. Následně došlo k privatizaci dlužníka s tím, že celkový úvěr (závazek dlužníka) měl být rozdělen na jednotlivé nástupce. Ve vztahu ke stěžovatelce se to však nestalo a pohledávka z úvěru byla předmětem několika po sobě jdoucích postoupení. V prosinci roku 2005 převzala stěžovatelka od bývalého statutárního zástupce svého předchůdce úvěrovou smlouvu z 29. 12. 1990 a tuto předložila jako listinný důkaz v dalším řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 454/95, kde stěžovatelka vystupovala rovněž na straně žalovaného. Na straně žalobce sice vystupoval jiný subjekt než vedlejší účastnice, avšak pouze proto, že vedlejší účastnice postoupila část pohledávek z úvěrové smlouvy ze dne 28. 6. 1990 na jiný subjekt - na společnost Matco, s. r. o. Krajský soud v Brně po provedeném dokazování, zejména s ohledem na nově získanou úvěrovou smlouvu ze dne 29. 12. 1990, dospěl k závěru, že úvěrová smlouva ze dne 28. 6. 1990 zanikla splněním již dne 8. 1. 1991, a to výnosem střednědobého úvěru na zásoby. Nemohlo tedy dojít k postoupení pohledávky ze smlouvy ze dne 28. 6. 1990 z původního věřitele na předchůdce vedlejší účastnice, a tedy ani následně na vedlejší účastnici. Z těchto důvodů Krajský soud v Brně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 28. 6. 2006 č. j. 20 Cm 454/95-265, který byl stěžovatelce doručen dne 19. 9. 2006, a stěžovatelka ho tak bez své viny nemohla použít v původním řízení před soudem prvního stupně, přičemž toto rozhodnutí Krajského soudu v Brně pro ni může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, u níž žádá o obnovu řízení [§ 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], a je proto důvodem obnovy řízení. Stěžovatelka tak v řízení, u něhož žádá o povolení obnovy řízení, plnila vůči vedlejší účastnici fakticky bez právního důvodu.

4. Základní námitkou vznášenou stěžovatelkou vůči napadeným rozhodnutím obecných soudů je její přesvědčení o nesprávné interpretaci a aplikaci ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. obecnými soudy, které rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006 č. j. 20 Cm 454/95-265 nepovažují za rozhodnutí způsobilé založit důvod obnovy řízení. U uvedeného rozhodnutí podle stěžovatelky ale nejde o rozhodnutí "samo o sobě v jiné právní věci", jak argumentují obecné soudy. Předmětným rozhodnutím bylo prokázáno, že vedlejší účastnice uplatňovala v řízení, u něhož stěžovatelka navrhuje obnovu řízení, neexistující pohledávku a přitom nárok uplatněný vedlejší účastnicí zanikl splněním již v roce 1991. Daným výkladem ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. obecnými soudy a následným zamítnutím jejího návrhu na obnovu řízení je tak stěžovatelce vzata možnost nárokovat vydání bezdůvodného obohacení po vedlejší účastnici. Dle názoru stěžovatelky se u daného rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, jímž argumentovala v návrhu na obnovu řízení, jedná o totožnou právní věc, a je tak namístě závěr, že se tedy nejedná o jinou právní věc, jak uvádí v odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy. Napadená rozhodnutí tak podle názoru stěžovatelky vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Obecné soudy tak zcela pominuly skutečný stav věci i princip obecné spravedlnosti, a tím rozhodly v rozporu se zásadou spravedlivého procesu. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka dále vytýká, že za shodné skutkové i důkazní situace rozhodovaly odlišně, aiv tom stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, porušení principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí, jakož i porušení práva na soudní ochranu. S ohledem na shora uvedená tvrzení stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 19 Cm 216/2006.

6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a spisového materiálu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná.

7. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud opakovaně judikuje, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je primárně záležitostí obecných soudů. Způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce jsou případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo v důsledku uplatnění toliko jedné z možných interpretačních alternativ, která však neobstojí z hlediska ústavní konformity a souladu s principy spravedlnosti na rozdíl od interpretační alternativy jiné.

8. Základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. V extrémním rozporu s principy spravedlnosti je také přepjatě formalistická interpretace zákona.

9. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčina námitka, že jí v návrhu na obnovu řízení předložený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006 č. j. 20 Cm 454/95-265 v řízení, ve kterém vystupovala jak stěžovatelka, tak fakticky i vedlejší účastnice, je rozhodnutím týkajícím se totožné právní věci, a naplňuje tak podmínku přípustnosti návrhu na obnovu řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Stěžovatelka proto v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s výkladovým závěrem obecných soudů, že u uvedeného rozhodnutí jde o rozhodnutí v jiné právní věci, které tak není samo o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení.

10. Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné - a žalobci příznivější - rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno. Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti tedy není věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde jsou relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelkou předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly.

11. Ústavní soud v dané věci spatřuje primární pochybení obecných soudů v tom, že se v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecné soudy dostatečným způsobem nevypořádaly s námitkou stěžovatelky, že rozsudek Krajského soudu v Brně, uplatněný stěžovatelkou v návrhu na obnovu řízení, se týká samotného předmětu sporu, u něhož je navrhována obnova řízení, a nejde tak o rozhodnutí v jiné právní věci. Rozhodnutí obecných soudů je tedy v této části nepřezkoumatelné. Ve své bohaté judikatuře týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud opakovaně vyjadřoval k nutnosti řádného odůvodnění soudních rozhodnutí, které je považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování [srov. např. nálezy ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287), ze dne 19. 10. 2004 sp. zn. I. ÚS 588/03 (N 147/35 SbNU 71), ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267), ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 1481/08 (N 220/51 SbNU 725), všechny dostupné též na http://nalus.usoud.cz].

12. Nezávislost rozhodování obecnýchsoudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy, kdy jedním z těchto principů je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit. Naplnění tohoto principu řádného a spravedlivého procesu však v projednávané věci absentuje, neboť odůvodnění Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu je ve vztahu k argumentaci stěžovatelky zcela nedostatečné. Pokud se totiž obecný soud vypořádá s námitkou účastníka řízení tak, že pouze odkáže na jiné soudní rozhodnutí s tím, že tato argumentace stěžovatelky zde již byla vyřešena jako irelevantní, nelze mít takový postup za souladný se zákonnými požadavky kladenými na obsah odůvodnění, kdy v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, jenž má právo na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Z odkazu na soudní rozhodnutí, ze kterého navíc nevyplývá, zda a z jakých důvodů se s ním odkazující soud ztotožnil, není totiž zřejmé, jakými úvahami se soud při svém rozhodování řídil a z jakých předpokladů vycházel.

13. To platí tím více za situace, kdy v dané věci Krajskýsoud v Brně svým usnesením ze dne 4. 12. 2007 obnovu řízení sp. zn. 13/14 Cm 147/2000 povolil a Vrchní soud v Olomouci jeho rozhodnutí v pořadí svým druhým rozhodnutím potvrdil. V pořadí třetím rozhodnutím, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, pak Vrchní soud v Olomouci návrh na obnovu řízení zamítl a následně dovolání stěžovatelky zamítl i Nejvyšší soud. Oba obecné soudy přitom ve svých zamítavých rozhodnutích pouze odkázaly na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 111/98 (U 40/11 SbNU 315) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 29 Cdo 269/2008 a toliko zopakovaly, že později přijaté rozhodnutí v jiné právní věci není samo o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení. Ústavní soud nemíní zpochybňovat zmíněnou ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na kterou oba obecné soudy odkázaly a s níž se Ústavní soud ztotožňuje. Odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů však postrádá argumentaci k učinění závěru, zda jde o rozhodnutí v jiné nebo téže právní věci.

14. Lze tedy uzavřít, že napadená rozhodnutí obecnýchsoudů se pro nedostatek řádného odůvodnění učiněných právních závěrů a formalistickým odkazem na dřívější judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu dostala do extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci bylo zasaženo do práv stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces, jež jsou garantována čl. 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na tento závěr Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 č. j. 32 Cdo 3422/2012-185 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2012 č. j. 1 Cmo 189/2008-168 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

15. Ústavnísoud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisového materiálu. Nekonání ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru