Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1145/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
satisfakce/zadostiučinění
odškodnění
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1145.15.1
Datum podání17.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1145/15 ze dne 26. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1597/2014-70, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 53 Co 243/13 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 27 C 8/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými nebylo v plném rozsahu vyhověno jeho žalobě, jíž se domáhal zaplacení 98 000 Kč s příslušenstvím, a to jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, který spočíval v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. l Cm 42/2005 (stěžovateli bylo přiznáno 36 000 Kč s přísl.). Stěžovatel požaduje rovněž zrušení uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se skutkovými i právními závěry soudů. Je přesvědčen, že došlo k špatnému výpočtu přiznané částky, přičemž nebyl důvod pro její krácení. Soudy rovněž měly nesprávně posoudit otázku významu věci pro stěžovatele jako poškozeného.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

Podstatou této ústavní stížnosti je právě pouze polemika stěžovatele se závěry civilních soudů, kdy se stěžovatel domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.

Stěžovatel napadá rozhodnutí o výši přiznaného zadostiučinění podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), nárokovaného nedůvodnou délkou soudního řízení. Jak vyplývá z výše uvedeného i konstantní judikatury týkající se dané problematiky, Ústavnímu soudu přísluší pouze posoudit, zda soudy vycházely z pravidel plynoucích z ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily (srov. sp. zn. I. ÚS 59/15, I. ÚS 573/15, I. ÚS 805/15). Do samotného hodnocení konkrétních okolností případu civilními soudy z pohledu daných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. O takový případ však v projednávané věci právě nejde.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Napadená rozhodnutí byla řádně a logicky odůvodněna a jako ústavně konformní je Ústavní soud nemá důvod jakkoli zpochybňovat. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud uvádí, že je-li rozhodnuto o nepřípustnosti dovolání, Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby takovéto rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, a to např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. O takovou situaci však v nyní projednávaném případě nejde, neboť v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu jsou naopak podrobně a zřetelně vylíčeny důvody, proč bylo dovolání shledáno nepřípustným.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá (srov. obdobná rozhodnutí ve věci stěžovatele např. sp. zn. II. ÚS 1243/15 a I. ÚS 573/15).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru