Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1143/14 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkinsolvence/řízení
insolvence/majetková podstata
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1143.14.1
Datum podání25.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 402, § 405, § 406


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1143/14 ze dne 30. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Josefa Solnaře a Heleny Solnařové, zastoupených Mgr. Ninou Bachroňovou, advokátkou se sídlem Moskevská 3336, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014 č. j. KSUL 71 INS 15185/2012, 29 NSČR 91/2013-B-35, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013 č. j. KSUL 71 INS 15185/2012, 2 VSPH 143/2013-B-20 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2012 č. j. KSUL 71 INS 15185/2012-B-7, KSUL 71 INS 15193/2012-B-3, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí civilních soudů, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé zároveň s podáním ústavní stížnosti spojili návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

II.

Krajský soud v Ústí nad Labem v insolvenční věci navrhovatelů (dlužníků; dále jen "stěžovatelů") o schválení způsobu oddlužení napadeným usnesením schválil jejich oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (výrok I.) a označil majetek, který ke dni vydání usnesení náležel do majetkové podstaty (výrok II. a III.). Insolvenční soud vyšel z toho, že dne 6. 12. 2012 proběhlo první přezkumné jednání a schůze věřitelů, která jednomyslně schválila způsob oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Insolvenční soud proto - s odkazem na § 395 odst. 1 písm. b), § 398 odst. 2, § 406 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") - na tomto základě uzavřel, že zvolenou formu oddlužení platně odsouhlasila schůze věřitelů a že je důvodný předpoklad uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů z více jak 30 %. Krajský soud v odůvodnění současně poukázal, že při tomto způsobu oddlužení do majetkové podstaty nenáleží majetek, který stěžovatelé nabyli v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení. Soud konečně v poučení mimo jiné uvedl, že odvolání může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení nebo věřitel, jehož námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona insolvenční soud nevyhověl (§ 406 odst. 4 insolvenčního zákona).

Vrchní soud v Praze napadeným usnesením rozhodl o odvolání stěžovatelů tak, že usnesení krajského soudu v bodech I. II. a III. výroku potvrdil. Vrchní soud v prvé řadě zdůraznil, že napadené usnesení - i přes to, že odvolání podali stěžovatelé a nikoliv v poučení krajského soudu uvedení věřitelé - přezkoumal, neboť v souzené věci se jedná o situaci, kdy soud toto oddlužení schválil ve formě zpeněžení majetkové podstaty (a nikoliv stěžovateli navrhovanou formou splátkového kalendáře). Odvolací soud tento krok odůvodnil tím, že v případě, kdy by rozhodnutím o schválení oddlužení mohla být dlužníkovi způsobena určitá újma, kterou by bylo možno reparovat v odvolacím řízení, je odvolání proti tomuto rozhodnutí přípustné. Odvolací soud proto napadené usnesení a řízení, které mu předcházelo, přezkoumal. Vrchní soud konstatoval, že krajský soud nepochybil, když respektoval usnesení schůze věřitelů, neboť nenastaly žádné okolnosti, na jejichž základě by insolvenční soud měl korigovat rozhodnutí věřitelů a schválit oddlužení formou splátkového kalendáře.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2014 č. j. KSUL 71 INS 15185/2012, 29 NSČR 91/2013-B-35 napadené usnesení Vrchního soudu v Praze změnil tak, že odvolání stěžovatelů proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem odmítl.

Nejvyšší soud v odůvodnění nejprve podrobně uvedl důvody, pro které schůze věřitelů platně rozhodla o způsobu oddlužení podle § 402 odst. 3 insolvenčního zákona, a také to, že rozhodnutí o způsobu oddlužení (volba, který ze zákonem předvídaných způsobů oddlužení bude uplatněn) je plně v rukou věřitelů. Dovolací soud tím současně připomněl vlastní judikaturu (usnesení sp. zn. 29 NSČR 35/2013), podle níž podáním návrhu na povolení oddlužení dlužník (stěžovatelé) dává najevo, že souhlasí s oddlužením jedním ze dvou zákonem stanovených způsobů, o čemž rozhodují věřitelé a (teprve) nepřijmou-li rozhodnutí, pak insolvenční soud (§ 402 odst. 5 a § 406 odst. 1 insolvenčního zákona).

Skutečnost, že stěžovatelé upřednostňují oddlužení plněním splátkového kalendáře před oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, které zvolili věřitelé (resp. insolvenční soud), jejich právo podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nezakládá. Insolvenční soud tedy není oprávněn rozhodnutí schůze věřitelů o způsobech oddlužení měnit a případně posuzuje pouze to, zda v průběhu řízení nevyšly najevo skutečnosti, které by jinak činily oddlužení nepřípustným (§ 405 odst. 1 insolvenčního zákona). Dovolací soud zdůraznil, že neshledá-li soud důvod k neschválení oddlužení, rozhodne podle § 406 insolvenčního zákona o schválení oddlužení, o němž rozhodla schůze věřitelů. Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož by snad byl insolvenční soud oprávněn korigovat rozhodnutí věřitelů a schválit oddlužení jinou formou, tedy správné není. Jednoznačnou dikci § 406 odst. 4 insolvenčního zákona, jež dlužníku právo podat odvolání v dané situaci nedává, takovým způsobem (ohrožujícím též princip právní jistoty) obcházet nelze.

Nejvyšší soud konečně (a to opět s připomenutím judikátu sp. zn. 29 NSČR 35/2013) zdůraznil, že odvolací soud nesprávně posoudil subjektivní legitimaci stěžovatelů napadnout odvoláním usnesení soudu prvního stupně o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Odvolací soud tím, že odvolání stěžovatelů podle § 218 písm. b) o. s. ř. neodmítl a namísto toho je věcně projednal, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud proto za situace, kdy dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo, dovoláním napadené rozhodnutí podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil tak, že odvolání stěžovatelů proti usnesení insolvenčního soudu z výše uvedeného důvodu odmítl.

III.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti připomněli skutkový stav a dosavadní průběh řízení. Porušení práva na spravedlivý proces spatřují v tom, že odvolací i dovolací soud vyvracely stanoviska soudů nižších [a navíc, že odvolací soud rozhodoval o výroku (č. III.) soudu prvního stupně, proti němuž podle poučení soudu prvního stupně nebylo odvolání přípustné], dále v tom, že došlo k opomenutí důkazu, který stěžovatelé v průběhu řízení soudům sdělovali (tj. přijetí kompletního dědictví po synovi). Stěžovatelé mají za to, že v řízení existuje nepoměr mezi skutkovými zjištěními a soudy vyvozenými právními závěry, zejména s ohledem na jejich majetkovou a sociální situaci.

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí především krajského soudu a dovolacího soudu, z nichž zřetelně plynou důvody jejich rozhodnutí. V usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem je stručně podán přehledný sled procesních kroků a argumentů, jejichž základ vychází z obsahu spisu, z jednotlivých jednání a zpráv, jež vedly k volbě odpovídající formy oddlužení. Ústavní soud v této souvislosti současně, a to vzhledem ke stěžovateli uváděnému opomenutí důkazu, připomíná insolvenčním soudem zdůrazněné tvrzení o tom, že při volbě způsobu oddlužení do majetkové podstaty (již) nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení.

Stejně tak Ústavní soud nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatelů vztahující se k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten jasně poukázal na zjištění učiněná civilními soudy prvního i druhého stupně (která ani v případě vrchního soudu) neměl důvod zpochybnit. Přitom zřetelně vysvětlil, proč byla chybně posouzena legitimace k podání odvolání, kteroužto vadu odstranil změnou rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud v této souvislosti považuje za důležité připomenout nejen zmiňovanou judikaturu (především usnesení sp. zn. 29 NSČR 35/2013), ale také skutečnost, že úsudek, podle kterého dlužník není osobou oprávněnou k podání odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, který vychází z jednoznačné dikce § 406 odst. 4 insolvenčního zákona, je "úsudkem triviálním".

S přihlédnutím k tomuto procesnímu stavu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním civilních soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor a nejde ani o postup svévolný. Především Krajský soud v Ústí nad Labem a Nejvyšší soud srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěrům vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.

Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které ve věci učinily především Krajský soud v Ústí nad Labem a Nejvyšší soud, nelze samu tuto skutečnost podle ustálené judikatury Ústavního soudu považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí jako návrh akcesorický sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru