Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 114/06Usnesení ÚS ze dne 20.04.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
Výkon rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.114.06
Datum podání06.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 89, § 87

99/1963 Sb., § 268, § 271


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 114/06 ze dne 20. 4. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 114/06

Ústavní soud rozhodl dne 20. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. Romana Vytejčka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 4, se sídlem v Praze 3, Táboritská 1000/23, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem, Advokátní kancelář v Benešově, Hráského 406, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30.9.2005, sp. zn. 11 Co 803/2005, a proti výroku III. usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 5.8.2005, č.j. 17 Nc 2142/2002-16, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena zásada rovnosti vyjádřená v čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným usnesením Okresního soudu v Sokolově byla zastavena exekuce proti povinné Z. V., přičemž povinné bylo výrokem III. usnesení uloženo zaplatit stěžovateli - soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 16.028,20 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení. Okresní soud postupoval podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť podle zjištění exekutora dosavadní průběh exekuce ukazoval, že výtěžek, kterého by bylo dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů.

Odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně tak, že přiznal stěžovateli na nákladech řízení částku ve výši 16.598,20 Kč (okresní soud přiznal stěžovateli částku ve výši 16.028,20 Kč), avšak povinnost tyto náklady uhradit ponechal na povinné. Odvolací soud uvedl, že ustanovení § 89 exekučního řádu je obdobou ustanovení § 271 o. s. ř., umožňující soudu při zastavení výkonu uložit i oprávněnému náhradu nákladů podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu došlo. Skutečnost, že výtěžek, kterého by bylo možno dosáhnou, by nepostačil ani ke krytí nákladů exekuce, nelze klást k tíži oprávněného. Uložení povinnosti náhrady nákladů řízení oprávněnému nemůže být odůvodněno jen tím, že povinný momentálně nemá majetek, z něhož lze pohledávku uspokojit.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací soud výrok soudu prvního stupně potvrdil, ačkoliv uvádí, že jej mění. Stěžovatel považuje postavení soudce a exekutora za rovnocenné, neboť jsou oba ze zákona nezávislí a jejich postavení je vyjádřeno stejným způsobem. Soudce i exekutor nemůže bez závažného důvodu odmítnout věc, jejímž provedením byl pověřen. Zákon svěřuje soudnímu exekutorovi výkon moci soudní ve stanoveném rozsahu, se stejnými atributy, s jakými je vykonávána soudci. Z toho stěžovatel dovozuje, že je nutné vytvořit exekutorům stejné materiální podmínky jako soudcům. Pokud soud rozhodne tak, že v exekuci, která je zastavena pro nemajetnost povinného, je povinný povinen zaplatit náklady exekuce, je zřejmé, že celé náklady exekuce nese exekutor ze svého. Napadené rozhodnutí tedy ve svém důsledku odporuje ustanovení čl. 1 odst. 1 Listiny, neboť stát jedné skupině osob vykonávajících veřejnou moc (soudcům) garantuje vyplacení odměny ze jejich práci, a to bez ohledu na její výsledek, přičemž soudnímu exekutorovi za tutéž práci při výkonu veřejné moci žádnou přiměřenou garanci na vyplacení odměny nedává.

Ústavní soud přezkoumal skutkovou a právní stránku věci, a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se obdobnými případy, jako je případ stěžovatelův, již ve své předchozí rozhodovací praxi zabýval. Exekutor je Ústavním soudem pojímán jako podnikatel (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04, nepublikováno, III. ÚS 118/05, www.judikatura.cz), jehož podnikání s sebou nese rysy výkonu veřejnoprávní funkce (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 158/05, II. ÚS 294/05, IV. ÚS 331/05, III. ÚS 42/06, nepublikováno). Ústavní soud neshledal důvod, proč by se měl od tohoto svého názoru odchýlit.

Z výše uvedeného usnesení sp. zn. III ÚS 42/06 vyplývá, že "Potřebu založit procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem zákon pro situaci zastavení exekuce reflektuje výslovně v § 89 exekučního řádu, podle kterého dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. Zákon však tu zjevně nečiní nic jiného, než doplňuje § 271 o.s.ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení § 87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kriteria, obsažená v ustanovení § 271 o.s.ř. (§ 52 odst. 1 exekučního řádu); subsidiární použití občanského soudního řádu je i zde nutností."

Dle názoru Ústavního soudu nelze akceptovat stěžovatelovu námitku rovnocenného postavení soudu a exekutora při výkonu exekuce, neboť jde o výklad silně extenzivní, přehlížející zásadní odlišnosti mezi oběma funkcemi. Exekutor je na výsledku exekuce materiálně zainteresován a i při provádění exekuce prostřednictvím soudního exekutora jsou zásadní rozhodnutí týkající se exekučního řízení ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu. Skutečnost, že zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád, přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, nezakládá rovné postavení soudce a exekutora.

Obecné soudy správně vycházely při svém rozhodování o náhradě nákladů exekuce z výše uvedených kritérií spočívajících v posouzení procesního (ne)zavinění oprávněného (přesněji z toho, z jakého důvodu k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí došlo) a Ústavní soud v jejich rozhodování neshledává vykročení z ústavně konformního rámce.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2006

Miloslav Výborný

zastupujícípředseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru