Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1132/10 #1Usnesení ÚS ze dne 07.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Praha
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkDokazování
kupní smlouva
žaloba/na určení
Restituce
Vlastnické právo
neplatnost
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.1132.10.1
Datum podání19.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37, § 588

87/1991 Sb., § 9 odst.1

99/1963 Sb., § 120, § 157 odst.2, § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1132/10 ze dne 7. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Karlovo nám. 18, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2007 č. j. 19 Co 294/2007-92 a rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. června 2008 č. j. 22 C 180/2005-123, Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2009 č. j. 19 Co 452/2008-172 a Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2010 č. j. 28 Cdo 4823/2009-209, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. dubna 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele soudy svým postupem v rozporu s procesními předpisy a judikaturou porušily rovnost práv účastníků řízení před soudem a právo na spravedlivý proces podle čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že žalobkyně N. V. a K. S. (dále jen "žalobkyně") se žalobou podanou dne 17. srpna 2005 domáhaly určení, že stěžovatel je vlastníkem nemovitostí, domu č. p. 642 se stavební parcelou parc. č. 2050 a parcelou parc. č. 2051 v k. ú. Nové Město. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. února 2007 č. j. 22 C 180/2005-66, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 30. dubna 2007 č. j. 22 C 180/2005-79 žalobu zamítl. Takto rozhodl o návrhu žalobkyň, které tvrdily, že jako závětní dědičky po Josefu Hartmannovi, původním vlastníku uvedených nemovitostí, se staly vlastnicemi těchto nemovitostí uplatněním restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. září 2001 sp. zn. 15 C 143/98. Nemovitosti byly v mezidobí, v době, než rozhodnutí o zastavení restitučního řízení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 11. srpna 1998 sp. zn. IV. ÚS 234/98 a navazujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 1998 č. j. 16 Co 389/98-69, zrušeno, převedeny na Družstvo nájemníků "Šťastný domov" (dále jen "družstvo nájemníků") kupní smlouvou ze dne 23. července 1998, na jejímž základě byl proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch družstva nájemníků. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 10. října 2007 č. j. 19 Co 294/2007-92 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém dalším rozsudku ze dne 24. června 2008 č. j. 22 C 180/2005-123 žalobě vyhověl. Městský soud v Praze jako soud odvolací pak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud podané dovolání zamítl rozsudkem ze dne 4. ledna 2010 č. j. 28 Cdo 4823/2009-209.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě poukázal na nesprávné rozhodnutí o naléhavém právním zájmu, tvrdil, že soudy všech stupňů se touto otázkou nezabývaly, stejně jako se nezabývaly ani aktivní legitimací žalobkyň. Stěžovatel rovněž poukázal na nedostatek pasivní legitimace na jeho straně. Pokud jde o věc samu, stěžovatel má za to, že nelze ztotožňovat restituční řízení a řízení o určení vlastnického práva a že soudy tedy nejsou v řízení o určení vlastnického práva vázány vydanými rozhodnutími ve sporech restitučních. Stěžovatel dále zpochybnil výklad ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. č. 87/1991 Sb. a § 37 a násl. občanského zákoníku, ohledně neplatnosti kupní smlouvy ze dne 23. července 1998, který ve věci rozhodující soudy učinily. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 78/06. Závěrem stěžovatel uvedl, že je zřejmé, že žalobkyním vznikla škoda, tuto škodu však měly možnost podle jeho názoru uplatnit u Ministerstva spravedlnosti.

Ústavní soud zjišťuje, že ve stejné věci podalo ústavní stížnost i družstvo nájemníků. V této ustavní stížnosti družstvo nájemníků vzneslo řadu námitek, zejména že soudy neprovedly jím navržený listinný důkaz závětí JUDr. J. H., a dále námitky shodné s námitkami stěžovatele, konkrétně že se soudy cítily být vázány výsledkem restitučního řízení, že ustanovení § 9 zákona č. 87/1991 Sb. bylo aplikováno a interpretováno ústavně nekonformním způsobem a rovněž byla zpochybněna i správnost právního posouzení otázky platnosti kupní smlouvy ze dne 23. července 1998. Třetí senát Ústavního soudu usnesením ze dne 30. června 2010 sp. zn. III. ÚS 1026/10 tuto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, přičemž vznesené námitky neshledal důvodné.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely a v jejich postojích neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Z obsahu ústavní stížnosti se zjišťuje, že stěžovatel toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry těchto soudů. Ve věci rozhodující soudy, zejména Nejvyšší soud neshledal vznesené námitky důvodné a stěžovateli s odkazem na příslušnou judikaturu vysvětlil, že "restituční nároky je třeba považovat za primární nároky, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů". Čtvrtý senát Ústavního soudu se rovněž zcela ztotožňuje se závěry třetího senátu Ústavního soudu uvedenými v usnesení ze dne 30. června 2010 sp. zn. III. ÚS 1026/10.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 78/06, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá.

Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou ani Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru