Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 113/13 #1Nález ÚS ze dne 10.12.2014Doplnění rozsudku po nabytí právní moci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a ... více
Věcný rejstříkOdvolání
Náklady řízení
právní moc
lhůta/procesněprávní
Rozsudek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 224/75 SbNU 517
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.113.13.1
Datum vyhlášení13.01.2015
Datum podání09.01.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1, čl. 2 odst.2, čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 166


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecný soud rozhodne o uložení povinnosti jednotlivci nad rozsah stanovený zákonem, což může konkrétně spočívat např. v tom, že soud rozhodne bez návrhu o doplnění rozsudku podle § 166 občanského soudního řádu až poté, co tento nabyl právní moci, jedná se o nerespektování kogentní právní normy v rozporu s článkem 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; v případě, že je tímto způsobem uložena peněžitá povinnost, jedná se i o rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky společnosti ČIBE, a. s., zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 10. 12. 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 180/2012-644 ze dne 14. prosince 2012 pro rozpor s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Okresní soud vyhověl žalobě vedlejšího účastníka (žalobce) vůči žalované stěžovatelce a uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení; toto rozhodnutí doplnil dle § 166 o. s. ř. o výrok III., v němž zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů řízení ČR - okresního soudu (soudem vyplacené znalečné). K odvolání stěžovatelky krajský soud dne 24. října 2012 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Posléze krajský soud vydal ústavní stížností napadené usnesení, v němž s odkazem na ustanovení § 166 o. s. ř. doplnil dříve vydaný rozsudek ze dne 24. října 2012 o výrok IV. ve znění: "Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku III. potvrzuje." Podle stěžovatelky krajský soud překročil meze zákonného oprávnění v § 166 o. s. ř., když o doplnění rozsudku rozhodl až po jeho právní moci.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v projednávané věci odkázal na východiska uvedená v nálezu sp. zn. I. ÚS 672/03, z nichž plyne, že pokud orgán veřejné moci nerespektuje kogentní normu podústavního práva, poruší článek 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Jedná-li se o stanovení povinnosti peněžitého či nepeněžitého plnění, zasáhne orgán veřejné moci také do vlastnického práva jednotlivce garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.

V projednávané věci Ústavní soud uvedl, že krajský soud postupoval svévolně a v rozporu s kogentní normou, pokud rozhodl o doplnění svého rozsudku až poté, co tento nabyl právní moci. Doplnil, že krajským soudem aplikované ustanovení § 166 o. s. ř. umožňuje sice jakémukoliv soudu včetně odvolacího či dovolacího doplnit rozsudek a napravit pochybení, pokud opomněl rozhodnout o některé části předmětu řízení, nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, nicméně jen do doby než se rozhodnutí stane pravomocným (není však nutné, aby v této lhůtě doplňující rozhodnutí i doručil).

Ústavní soud dodal, že nelze připustit, aby měl stát výhodnější postavení v řízení než ostatní účastníci, kteří se mohou domáhat dodatečného rozhodnutí o povinnosti k úhradě nákladů řízení pouze ve lhůtách podle o. s. ř.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadené usnesení krajského soudu zrušil pro rozpor s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Tomáš Lichovník. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 113/13 ze dne 10. 12. 2014

N 224/75 SbNU 517

Doplnění rozsudku po nabytí právní moci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Vlasty Formánkové - ze dne 10. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 113/13 ve věci ústavní stížnosti ČIBE, a. s., se sídlem Dostihová 520, Slušovice, IČO 25570048, zastoupené JUDr. Františkem Novosadem, advokátem, se sídlem Smetanova 1101, Vsetín, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 180/2012-644 ze dne 14. prosince 2012, kterým byl doplněn jeho dříve vydaný pravomocný rozsudek o výrok týkající se nákladů za znalecký posudek, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako účastníka řízení a Ing. Stanislava Šefla, zastoupeného JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem, se sídlem Bělocerkevská 1037/38, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 180/2012-644 ze dne 14. prosince 2012 byla porušena základní práva stěžovatelky, garantovaná v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 180/2012-644 ze dne 14. prosince 2012 se ruší.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 9. ledna 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím stěžovatelka usilovala o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 180/2012-644 ze dne 14. prosince 2012, jímž soud s odkazem na ustanovení § 166 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") doplnil dříve vydaný rozsudek č. j. 59 Co 180/2012-613 ze dne 24. října 2012 o výrok IV ve znění: "Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku III potvrzuje." Dle mínění stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále též "krajský soud") překročil meze zákonného oprávnění ve smyslu ustanovení § 166 o. s. ř., resp. jednal přímo svévolně, když o doplnění rozsudku rozhodl bez návrhu až po jeho právní moci. Navíc takto rozhodl o nákladech znaleckého posudku, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nebyl vypracován v jejím zájmu a netýkal se sporné věci. V postupu krajského soudu tedy stěžovatelka spatřovala porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a současně překročení zásady legality uplatňování státní moci, vyplývající z čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny.

K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, který uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za správné. Dle jeho názoru nelze na tento případ aplikovat pravidla dle ustanovení § 166 o. s. ř., neboť doplňujícím rozhodnutím nebylo dodatečně rozhodováno o stanovení povinnosti hradit náklady státu, ale bylo toliko vypořádáváno odvolání žalovaného (stěžovatelky) proti výroku o jeho povinnosti hradit náklady řízení vzniklé státu, uložené mu již dříve rozhodnutím soudu prvního stupně č. j. 26 C 175/2006-575 ze dne 12. března 2012.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření rovněž označil napadené usnesení krajského soudu za správné s tím, že břemeno nákladů řízení dopadlo v plné šíři na tu stranu sporu, která nebyla úspěšná. Okolnosti vylučující tento předpoklad nebyly ani tvrzeny, natož shledány. K otázce oprávnění odvolacího soudu doplnit rozhodnutí vedlejší účastník poznamenal, že odvolání stěžovatelky směřovalo do všech výroků soudu prvního stupně, a proto bylo nutné, aby se odvolací soud vypořádal s celým zněním rozhodnutí. Pokud tak neučinil ve svém prvním rozhodnutí, nebylo možno považovat odvolací řízení za skončené. Odvolací soud přitom nijak neměnil ostatní napadené výroky, ale pouze dořešil odvolání stěžovatelky v té části, ve které opomněl rozhodnutí vynést. Vedlejší účastník se nadto nedomnívá, že by uložením povinnosti k náhradě nákladů neúspěšnému účastníkovi řízení vznikla jakákoli újma na jeho ústavně zaručených právech.

Stěžovatelka práva repliky nevyužila.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že srovnatelnou problematiku řešil již ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 672/03 ze dne 11. února 2004 (N 17/32 SbNU 163). V citovaném rozhodnutí Ústavní soud judikoval, že porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny se dopustí orgán veřejné moci tím, že uloží jednotlivci povinnost nad rozsah stanovený zákonem, ať už se jedná o situaci flagrantního nerespektování kogentní normy podústavního práva, či uplatnění extenzivního výkladu právní normy. Týká-li se stanovení povinnosti peněžitého či nepeněžitého plnění z majetku jednotlivce, zasáhne tak orgán veřejné moci také do vlastnického práva jednotlivce garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.

Výše naznačená východiska jsou významná pro hodnocení postupu a rozhodnutí krajského soudu i v nyní projednávané věci.

Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž se vedlejší účastník na postu žalobce domáhal vyslovení neúčinnosti v žalobě blíže specifikovaného právního úkonu. Rozsudkem č. j. 26 C 175/2006-554 ze dne 16. prosince 2011 Okresní soud ve Zlíně žalobě vyhověl (výrok I) a uložil žalované-stěžovatelce povinnost nahradit na nákladech řízení vedlejšímu účastníkovi částku 25 551 Kč (výrok II). Toto rozhodnutí následně Okresní soud ve Zlíně rozsudkem č. j. 26 C 175/2006-575 ze dne 12. března 2012 doplnil dle ustanovení § 166 o. s. ř. o výrok III, v němž zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů řízení České republiky - Okresního soudu ve Zlíně ve výši 18 242 Kč, představující soudem vyplacené znalečné. Proti oběma rozhodnutím podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem č. j. 59 Co 180/2012-613 ze dne 24. října 2012 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu), ve výroku II jej však změnil, a to tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 34 251 Kč (výrok II), a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 28. listopadu 2012. V reakci na přípis nalézacího soudu ze dne 12. prosince 2012, upozorňující jej na skutečnost, že dosud nebylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky proti doplňujícímu rozsudku na č. l. 575, vydal posléze krajský soud ústavní stížností napadené usnesení č. j. 59 Co 180/2012-644 ze dne 14. prosince 2012, jímž dle ustanovení § 166 o. s. ř. doplnil svůj rozsudek ze dne 24. října 2012 o výrok IV, ve kterém dodatečně potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu v jeho výroku III, tj. ve výroku o nákladech řízení vzniklých státu.

Krajskýmsoudem aplikované ustanovení § 166 o. s. ř. umožňuje jakémukoliv soudu, včetně odvolacího či dovolacího, doplnění rozsudku v případech, kdy soud opomněl rozhodnout o některé části předmětu řízení, nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti. Z iniciativy samotného soudu lze však rozhodnutí doplnit pouze do doby, než se stane pravomocným. Přede dnem právní moci musí soud rozhodnout o doplnění, není však nutné, aby i v této lhůtě doplňující rozhodnutí doručil.

Ve světle výše řečeného není tedy evidentně rozhodnutí krajskéhosoudu způsobilé obstát. Je naopak nutno přisvědčit námitkám stěžovatelky, že krajský soud postupoval svévolně a v rozporu s kogentní normou, pokud rozhodl o doplnění svého rozsudku až poté, kdy nabyl právní moci. V tomto směru Ústavní soud nesdílí názor krajského soudu o nemožnosti aplikace pravidel stanovených v § 166 o. s. ř., konkrétně časového rámce pro vydání doplňujícího rozhodnutí, na řízení o odvolání. Neexistuje zde racionální důvod, proč by mělo být pro účely užití ustanovení § 166 o. s. ř. rozlišováno mezi rozhodováním nalézacího soudu a odvolacího soudu. Projednání odvolání představuje předmět řízení před odvolacím soudem, a není-li o něm v plném rozsahu rozhodnuto, jedná se ze strany odvolacího soudu o nevyčerpání předmětu řízení, na což pamatuje právě ustanovení § 166 o. s. ř., které umožňuje pochybení napravit, ale jen ve lhůtě k tomu určené. Přiměřené užití § 166 o. s. ř. v odvolacím řízení dovozuje i odborná literatura. K tomu srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1682 s. Nelze rovněž připustit, aby měl stát, pokud jde o náhradu vynaložených nákladů v soudním řízení, výhodnější postavení než kterýkoliv z účastníků řízení, jenž se může domáhat dodatečného rozhodnutí o povinnosti k úhradě nákladů pouze ve lhůtách podle o. s. ř.

Souhrnně vyjádřeno, postupoval-li krajskýsoud v posuzované věci shora popsaným způsobem, porušil tím čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku zasáhl též do vlastnického práva stěžovatelky, garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ústavnísoud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 180/2012-644 ze dne 14. prosince 2012 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru