Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 113/05Nález ÚS ze dne 07.09.2005Zajištění náhradního bytu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkVýkon rozhodnutí
vlastnické právo/ochrana
náhrada
Byt
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 172/38 SbNU 375
EcliECLI:CZ:US:2005:4.US.113.05
Datum vyhlášení16.09.2005
Datum podání02.03.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 712, § 712a

99/1963 Sb., § 343 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 113/05 ze dne 7. 9. 2005

N 172/38 SbNU 375

Zajištění náhradního bytu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 7. září 2005 sp. zn. IV. ÚS 113/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. H. F.-F. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. února 2004 sp. zn. 30 C 186/2001 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2004 sp. zn. 20 Co 472/2004, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení peněžité částky.

I. Postupem nerespektujícím čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a porušujícím právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 2. 2004 sp. zn. 30 C 186/2001 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2004 sp. zn. 20 Co 472/2004 porušeno základní právo stěžovatelky vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

III. Vedlejším účastníkům se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I.

Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") byl ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "obvodní soud"), jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejším účastníkům na zaplacení částky ve výši 16 885,34 Kč spolu s blíže specifikovaným příslušenstvím.

Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, předmětnou žalobou se proti vedlejším účastníkům domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které jim vzniklo tím, že bez právního důvodu užívali byt v domě, jehož je stěžovatelka vlastníkem, a za užívání tohoto bytu jí platili úhradu ve výši tzv. regulovaného nájemného z bytu II. kategorie, a to za dobu od ledna 1999 do prosince 2000.

Stěžovatelka dále rozvedla, že vedlejší účastníci byli nájemci bytu o velikosti 2+1, I. kategorie, v domě č. p. 1742 v Praze 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 3. 1994 sp. zn. 27 C 502/92 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 1994 sp. zn. 29 Co 282/94, který nabyl právní moci dne 14. 10. 1994, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu tohoto bytu, kterou stěžovatelka udělila vedlejším účastníkům. Dne 21. 2. 1995 podala stěžovatelka návrh na výkon rozhodnutí, který byl nařízen rozhodnutím ze dne 9. 8. 1996 sp. zn. E 278/95. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 3. 1998 bylo nařízeno provedení výkonu rozhodnutí, toto rozhodnutí však bylo usnesením Městského soudu v Praze zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 1. 2001 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2001 bylo nařízeno provedení výkonu rozhodnutí vyklizením vedlejších účastníků z předmětného bytu do náhradního bytu Silurská 5, Praha 5.

Podle rozsudku skončil nájemní poměr vedlejších účastníků k předmětnému bytu dne 1. 2. 1995, stěžovatelka poté zajistila vedlejším účastníkům náhradní byt, na jehož zajištění bylo podle rozhodnutí vázáno vyklizení bytu. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastníci tento náhradní byt nepřijali, podala stěžovatelka návrh na výkon rozhodnutí. V rámci řízení o výkonu rozhodnutí předložila dne 18. 9. 1997 nájemní smlouvu na náhradní byt ve prospěch vedlejších účastníků a listiny prokazující oprávnění takto s náhradním bytem nakládat.

Vzhledem k tomu, že vedlejší účastníci užívali předmětný byt i po uplynutí pariční lhůty bez právního titulu, domáhala se stěžovatelka vydání bezdůvodného obohacení. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 2. 2002 žalobě částečně vyhověl a částečně ji zamítl pro námitku promlčení, kterou vedlejší účastníci vznesli. Toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením odvolacího soudu ze dne 7. 11. 2002, v němž odvolací soud konstatoval, že vedlejším účastníkům nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení za dobu, která byla předmětem žaloby, když byt užívali nikoliv bez právního důvodu, ale podle ustanovení § 712a občanského zákoníku, neboť podle názoru odvolacího soudu soud rozhodující v exekučním řízení nařídil provedení exekuce až svým rozhodnutím ze dne 8. 6. 2001 a právní moci nabylo toto rozhodnutí až dne 30. 11. 2001. Odvolací soud přitom konstatoval, že stěžovatelka po rozhodnou dobu neprokázala zajištění bytové náhrady, když první výpis z katastru nemovitostí, z něhož vyplývá stěžovatelčino vlastnické právo, je datován dne 30. 4. 2001. Odvolací soud podle stěžovatelky uložil soudu první instance zabývat se výší nájemného z předmětného bytu v rozhodné době. Odvolací soud pak podle stěžovatelky konstatoval, že se v řízení domáhala dlužného nájemného, ačkoliv svůj nárok označovala jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

Soud prvního stupně v novém řízení stěžovatelku vyzval k doplnění žaloby. Přestože žalobu doplnila, soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že neunesla důkazní břemeno. Městský soud v Praze pak v napadeném rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně žalobu nesprávně zamítl pro neunesení důkazního břemene; s odkazem na své předchozí rozhodnutí však uzavřel, že vedlejší účastníci po předmětnou dobu neužívali byt bez právního důvodu, ale podle § 712a občanského zákoníku, a že tedy nárok stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení není dán. Rozsudek soudu prvního stupně proto ve věci samé potvrdil.

Stěžovatelka se domnívá, že rozhodnutím, které učinil Městský soud v Praze již dne 7. 11. 2002 a které převzal do nyní napadeného rozhodnutí, bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a stěžovatelčino vlastnické právo garantované čl. 11 Listiny. Podle stěžovatelky se porušení těchto práv dopustil Městský soud v Praze v důsledku nesprávného právního výkladu občanského zákoníku. Podle stěžovatelky se § 712a občanského zákoníku vztahuje pouze na dobu mezi skončením nájemního vztahu a posledním dnem lhůty k vyklizení. Stěžovatelka tvrdí, že zajistila vedlejším účastníkům přiměřený náhradní byt již v roce 1995 a vedlejší účastníci tento byt odmítli. Stěžovatelce proto nezbylo než se domáhat jejich vyklizení a přestěhování do tohoto náhradního bytu v rámci vykonávacího řízení, přičemž v rámci tohoto řízení bylo shledáno, že tento byt je odpovídající bytovou náhradou. Tento byt byl proto přiměřenou bytovou náhradou od počátku, tedy bez ohledu na to, kdy vydal soud rozhodující v exekučním řízení rozhodnutí o provedení exekuce, tedy dokonce i před tím, než stěžovatelka podala návrh na výkon rozhodnutí dne 18. 9. 1997. Městský soud však podle stěžovatelky zastává názor, že vedlejším účastníkům běžela lhůta k vyklizení předmětného bytu až od 8. 6. 2001, kdy bylo vydáno rozhodnutí o nařízení provedení výkonu rozhodnutí.

Povinnost vedlejších účastníků k vyklizení předmětného bytu nevzešla podle stěžovatelky z exekučního řízení, nýbrž jim byla uložena v řízení nalézacím a vedlejší účastníci byli povinni předmětný byt vyklidit do 15 dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu. I kdyby podle stěžovatelky byla argumentace městského soudu správná, dopustil se pochybení v hodnocení důkazů, když dovodil, že první výpis z katastru nemovitostí, který prokazuje stěžovatelčino vlastnické právo k náhradnímu bytu, je datován dnem 30. 4. 2001. Stěžovatelka tvrdí, že již v září 1997 založila do exekučního spisu výpis z 3. 9. 1997, na jehož základě Obvodní soud pro Prahu 1 nařídil provedení výkonu rozhodnutí.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Na základě výzvy Ústavního soudu reagovali na podanou ústavní stížnost účastníci a vedlejší účastníci řízení.

Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Podle obvodního soudu stěžovatelka žádala nejen částku představující čisté nájemné, ale též nedoplatky za zálohované služby, které stěžovatelka nebyla schopna přesně specifikovat a zejména doložit své tvrzení řádným vyúčtováním zálohovaných služeb dle příslušných vyhlášek. Soud stěžovatelku vyzval při ústním jednání dne 2. 4. 2003 k doložení této specifikace, stěžovatelka však ani přes tuto výzvu důkazní prostředky neoznačila.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že obsah stížnosti tvoří pouze polemika se skutkovými a právními závěry soudu a nesouhlas s právním názorem vyjádřeným v napadeném rozhodnutí. Městský soud v Praze vyjádřil přesvědčení, že nedošlo k žádnému zásahu do ústavou zaručených práv a svobod stěžovatelky. Stěžovatelka podle městského soudu pak ani konkrétně nevymezuje, jakým způsobem mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Její námitky směřují proti právním závěrům odvolacího soudu, k nimž je podrobně argumentováno v napadeném rozsudku. Nesouhlas s právním posouzením věci však není důvodem k ústavní stížnosti. Ze stížnosti pak není rovněž zřejmé, v jaké konkrétní skutečnosti spatřuje stěžovatelka porušení vlastnického práva v řízení, jehož předmětem bylo zaplacení peněžité částky. Ochrana vlastnického práva podle čl. 11 Listiny totiž podle městského soudu dopadá na vlastnické právo již existující a nikoliv pouze v soudním sporu tvrzené. Polemika stěžovatelky s aplikací práva tak nemá ústavněprávní rozměr a účelem stížnosti je podle Městského soudu v Praze dosáhnout přezkoumání skutkových a právních závěrů obecných soudů Ústavním soudem jako další instancí. Městský soud v Praze proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta nebo zamítnuta.

Vedlejší účastníci řízení ve svém vyjádření poukázali na skutečnost, že stěžovatelka se žalobou ze dne 27. 12. 2000 domáhala původně částky 22 771,30 Kč s tvrzením, že se jedná o rozdíl mezi nájemným za I. kategorii, kterou jí správně vedlejší účastníci měli platit, a II. kategorií, kterou jí skutečně platí. Přestože skutková tvrzení zůstala totožná, stěžovatelka ve svém podání ze dne 7. 1. 2002 tento nárok označila za bezdůvodné obohacení. Vedlejší účastníci uvedli, že se ztotožňují s názorem, který zaujaly soudy obou stupňů, totiž že v daném případě se jednalo o spor o výši náhrady za užívání předmětného bytu, jehož podstatou bylo správné určení výše nájmu. Na základě provedeného dokazování pak měly obecné soudy za prokázané, že nejdříve k datu 8. 6. 2001 stěžovatelka neprokázala zajištění bytové náhrady.

Vedlejší účastníci pak odkázali na dřívější judikaturu Ústavního soudu, podle níž není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva" a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel, které v rámci jednoduchého práva působí jako regulativní ideje. V daném případě bylo podle vedlejších účastníků prokázáno, že stěžovatelka nezajistila v rozhodné době náhradní byt, a proto nemůže tvrdit, že bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces. V daném případě pak podle vedlejších účastníků nelze tvrdit, že by závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

S ohledem na to navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nedůvodnou a vedlejším účastníkům přiznal náhradu nákladů řízení.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti rovněž vyžádal spisy Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 186/2001 a sp. zn. E 278/95.

II.

Ústavní soud si v souladu s § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná.

III.

Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokráte konstatoval, že není primárně povolán k přezkumu aplikace a interpretace "jednoduchého" práva, jeho úkolem není přezkum zákonnosti, nýbrž ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jde-li o otázky výkladu norem jednoduchého práva, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů tehdy, pokud interpretace jednoduchého práva současně porušuje základní práva a svobody jednotlivce. Základní práva a svobody totiž, podle již ustálené judikatury Ústavního soudu, vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

Jedná-li se o otázky skutkové, tedy o otázky zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů, Ústavní soud již také opakovaně judikoval, že tyto otázky jsou sférou, do níž Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze ve výjimečných případech, zejména tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s učiněnými právními závěry nebo pokud je rozhodnutí soudu, vystavěné na takovém hodnocení důkazů, zjevně nespravedlivé [srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34), sp. zn. III. ÚS 166/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 79), sp. zn. II. ÚS 182/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 130), sp. zn. IV. ÚS 570/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 91)]. Zcela specifickou kategorií je pak otázka tzv. opomenutých důkazů, kdy obecný soud při svém hodnocení nepřihlédne k určitému důkazu nebo určitý důkaz vůbec neprovede, aniž by takový postup odůvodnil (např. irelevantností či nadbytečností důkazu).

Na základě takto vymezeného rozsahu přezkumné činnosti Ústavního soudu se Ústavní soud v daném případě zabýval jak tím, zda výklad § 712a občanského zákoníku a jeho aplikace na situaci stěžovatelky nezaložily porušení stěžovatelčiných základních práv, tak tím, zda hodnocení důkazů provedené obecnými soudy nevybočilo z ústavně konformního rámce. To z důvodu, že napadená rozhodnutí bezprostředně vycházela z právního názoru traktovaného Městským soudem v Praze ze dne 7. 11. 2002. Po prostudování odůvodnění tohoto rozhodnutí Ústavní soud totiž dospěl k závěru, že z něj nejsou jednoznačně seznatelné důvody, jež odvolací soud vedly ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. není zcela zřejmé, zda odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišné právní interpretace § 712a občanského zákoníku nebo na základě odlišného hodnocení skutkových zjištění.

Jak totiž Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 zjistil, soud prvního stupně nejprve rozsudkem ze dne 27. 2. 2002 stěžovatelčině návrhu vyhověl, když z předložených důkazů dovodil, že stěžovatelka zajistila vedlejším účastníkům přiměřený náhradní byt nejpozději dne 18. 9. 1997, dne 19. 9. 1997 počala běžet vedlejším účastníkům lhůta k vyklizení bytu a nejpozději dne 5. 11. 1997 měli vedlejší účastníci byt vyklidit. Z toho soud prvního stupně vyvodil, že po tomto datu užívali vedlejší účastníci byt bez právního důvodu, čímž získali na úkor stěžovatelky bezdůvodné obohacení. Soud prvního stupně pak v této souvislosti vyložil § 712a občanského zákoníku tak, že tato norma dopadá pouze na období mezi skončením nájemního vztahu a posledním dnem lhůty určené k vyklizení bytu, kdy je nájemce povinen platit za užívání bytu nájemné ve výši stanovené příslušnou vyhláškou (vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu).

Odvolací soud v rozhodnutí, kterým zrušil rozsudek soudu prvního stupně, uvedl, že z exekučního spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. E 278/95 vyplývá, že ke dni 31. 12 1998 stěžovatelka neprokázala zajištění odpovídající bytové náhrady, a proto vedlejším účastníkům v té době ani nezačala běžet lhůta k vyklizení bytu. Odvolací soud dále konstatoval, že v exekučním spisu je založen první výpis z katastru nemovitostí, který prokazuje vlastnické právo stěžovatelky k náhradnímu bytu a který je datován až dnem 30. 4. 2001. Odvolací soud z těchto skutečností proto dovodil, že stěžovatelka prokázala zajištění bytové náhrady až ke dni 8. 6. 2001, kdy Obvodní soud pro Prahu 1 "měl dostatek podkladů pro rozhodnutí o nařízení provedení výkonu" a vydal ve věci usnesení, které bylo potvrzeno dne 30. 11. 2001 odvolacím soudem. Z těchto skutečností odvolací soud dovodil, že lhůta k vyklizení bytu začala vedlejším účastníkům běžet dne 8. 6. 2001. Do tohoto okamžiku se podle Městského soudu v Praze vztah mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky řídil § 712a občanského zákoníku, kdy nájemci byli mimo jiné vázáni povinností platit stěžovatelce nájemné odpovídající v rozhodné době (leden 1999 až prosinec 2000) vyhlášce č. 176/1993 Sb.

Soud prvního stupně v novém řízení stěžovatelku vyzval k doplnění skutkových tvrzení o specifikaci plnění ze strany vedlejších účastníků, a to s ohledem na znění vyhlášky č. 176/1993 Sb. (č. l. 69). Stěžovatelka ve svém vyjádření specifikovala platby a společně s tím uvedla, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že k zajištění bytové náhrady došlo až k okamžiku rozhodnutí soudu o provedení exekuce, když relevantní doklady týkající se oprávnění s bytem disponovat předložila stěžovatelka exekučnímu soudu spolu s návrhem na provedení výkonu rozhodnutí dne 16. 9. 1997. Soud prvního stupně následně napadeným rozhodnutím žalobu stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že nesplnila povinnost doplnit skutková tvrzení a neunesla důkazní břemeno. Odvolací soud pak zamítavý výrok napadeným rozsudkem potvrdil. Odvolací soud na jednu stranu - na rozdíl od soudu prvního stupně - dovodil, že stěžovatelka unesla důkazní břemeno stran soudem vyžadované specifikace plnění, na druhou stranu to však podle odvolacího soudu nic nemění na zamítnutí žaloby, neboť vedlejší účastníci byli povinni stěžovatelce platit nájemné za byt druhé kategorie, nikoliv za byt první kategorie, jak požadovala stěžovatelka.

IV.

Mezi typické součásti vlastnického práva, jež v celém svém komplexu požívá ústavněprávní ochrany podle čl. 11 Listiny, náleží oprávnění vlastníka s věcí právně disponovat (ius disponendi), věc užívat (ius utendi) a požívat její plody (ius fruendi). Je-li jakákoliv část vlastnického práva omezována, je třeba z hlediska naplnění ústavně garantované ochrany vlastnického práva zkoumat, zda je toto omezení ještě ústavně konformní, či se již jedná o nepřípustné porušení vlastnického práva. Přitom podmínkou ústavní konformity je, že toto omezení je stanoveno zákonem, sleduje legitimní cíl a zachovává vztah proporcionality.

Podle čl. 4 odst. 4 Listiny lze ustanovení o mezích základních práv používat jen za podmínky šetření jejich podstaty a smyslu a bez toho, že by byla zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Z tohoto úhlu pohledu je třeba nahlížet ústavní konformitu celého institutu bytových náhrad podle § 712 a násl. občanského zákoníku, jež ukládají vlastníku bytu povinnost po ukončení nájemního vztahu výpovědí poskytnout nájemci zákonem specifikovanou bytovou náhradu. Toto ustanovení omezuje vlastníka s bytem právně disponovat a užívat jej do okamžiku, než nájemci zajistí přiměřenou bytovou náhradu odpovídající podmínkám stanoveným v ustanoveních § 712 občanského zákoníku. Do okamžiku, než vlastník bytu zajistí nájemci odpovídající náhradu, není nájemce povinen se z bytu vystěhovat (§ 712 odst. 6 občanského zákoníku) a vlastník bytu musí podle zákona omezení vlastnického práva strpět, a to i přesto, že nájemní vztah platně skončil (výpovědí s přivolením soudu). Obsah vztahu v období mezi ukončením nájmu bytu a dnem určeným k vyklizení bytu bývalým nájemcem konkretizoval zákonodárce v § 712a občanského zákoníku, a to novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 267/1994 Sb. s účinností od 1. 1. 1995, když stanovil, že pronajímatel a bývalý nájemce mají práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím § 687 až 699 občanského zákoníku a přiměřeně § 700 až 702 odst. 1 občanského zákoníku.

Jinak řečeno, z ústavněprávního hlediska představují tato zákonná ustanovení omezení vlastnického práva vlastníka bytu, přičemž účelem tohoto omezení je zjevně ochrana práva na bydlení. Jak již ovšem Ústavní soud v minulosti konstatoval, právo na bydlení sice explicitně zakotvuje Evropská sociální charta, avšak při kolizi tohoto práva s právy jinými je takové střety nutné poměřovat principy spravedlivé rovnováhy a proporcionality [srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93; vyhlášen pod č. 231/2000 Sb.)]. Z hlediska ústavněprávního je třeba sledovat, zda omezení vlastnického práva ještě splňuje požadavek proporcionality. Ústavní soud již také při posuzování střetu vlastnického práva s právem na bydlení, které je svou povahou právem sociálním, uvedl, že je nutno přihlížet právě ke specifickému rysu sociálních práv, jenž často vede k řazení sociálních práv do oblasti ústavního soft law, na rozdíl od klasických práv základních (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 8/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 112).

Při výkladu a aplikaci těchto zákonných ustanovení, jež omezují vlastnické právo vlastníka bytu, je proto třeba sledovat, zda je ještě vůbec splněn požadavek proporcionality a zda výkladem těchto ustanovení obecný soud šetřil podstaty a smyslu vlastnického práva, popřípadě zda nedal průchod takovému výkladu, jež by aproboval jednání zneužívající omezení vlastnického práva [srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 437/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 110, str. 3)].

V projednávaném případě se stěžovatelka před obecnými soudy domáhala vůči vedlejším účastníkům vydání bezdůvodného obohacení, jež vedlejší účastníci měli získat na úkor stěžovatelky tak, že i přes poskytnutí náhradního bytu odmítli byt, k němuž skončilo jejich nájemní právo výpovědí, vyklidit. Podle Ústavního soudu nelze připustit výklad, podle kterého až do okamžiku přijetí rozhodnutí exekučního soudu o provedení výkonu rozhodnutí dopadá na vztah mezi bývalým pronajímatelem a nájemcem § 712a občanského zákoníku, tj. že do tohoto okamžiku je bývalý nájemce povinen pronajímateli platit nájemné stanovené vyhláškou č. 176/1993 Sb., tedy tzv. regulované nájemné. Takový extenzivní výklad již ani nesleduje ochranu práva na bydlení, nýbrž chrání bydlení "za vlastníkem dotovanou cenu", což je úvaha silně vykračující z rozumného výkladu práva na bydlení. Takový výklad podle Ústavního soudu nešetří podstatu a smysl ochrany vlastnického práva a ve svém důsledku představuje zcela neproporcionální omezení, ba dokonce vyvrácení vlastnického práva, které je nepřípustně omezováno už za trvání nájemního vztahu samotnou povahou a formou regulace výše nájemného, jak Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval [srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93; vyhlášen pod č. 231/2000 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 8/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 142; vyhlášen pod č. 528/2002 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 41; vyhlášen pod č. 84/2003 Sb.)].

Jak bylo již shora uvedeno, podle § 712 odst. 6 občanského zákoníku není nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj pronajímatel nezajistí odpovídající bytovou náhradu. Pro případ exekuce pak podle § 343 odst. 1 o. s. ř. platí, že soud nařídí výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí. Z toho však nelze dovozovat, že přiměřená bytová náhrada byla bývalému nájemci poskytnuta až ke dni rozhodnutí exekučního soudu o provedení výkonu rozhodnutí, neboť v něm soud toliko deklaruje, že zajištěná bytová náhrada odpovídá (resp. od počátku, kdy byla nabídnuta, odpovídala) podmínkám stanoveným v § 712 občanského zákoníku. Datum vydání rozhodnutí však nemůže být určujícím pro stanovení okamžiku, od kterého bývalý pronajímatel zajistil nájemcům přiměřenou bytovou náhradu, když je to sám pronajímatel, který se domáhá soudního výkonu rozhodnutí poté, kdy zajistil odpovídající bytovou náhradu a bývalý nájemce přesto odmítne dobrovolně byt vyklidit. Vlastníku bytu pak nelze klást k tíži celkovou dobu exekučního řízení, v němž soud zkoumá, zda zajištěná náhrada odpovídá podmínkám § 712 občanského zákoníku. Jinak řečeno, § 712a občanského zákoníku je třeba vykládat tak, že dopadá na vztah mezi bývalým pronajímatelem a nájemcem pouze do okamžiku, než bývalý pronajímatel zajistí nájemci bytovou náhradu. Je pak věcí důkazního řízení před obecnými soudy, aby vlastník bytu prokázal, k jakému okamžiku bytovou náhradu zajistil.

Od tohoto okamžiku užívá bývalý nájemce byt bez právního titulu, přičemž tento vztah se již neřídí § 712a občanského zákoníku. Po tomto okamžiku vzniká vlastníku bytu nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše by měla odpovídat výši obvyklého nájemného v daném místě a čase. Obecnými soudy provedený výklad, nerespektující meze stanovené v čl. 4 odst. 4 Listiny, představuje neproporcionální omezení vlastnického práva vlastníka bytu, a je tedy v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud dále dospěl k závěru, že obecné soudy v daném případě pochybily rovněž co do nerespektování ústavního rámce volného hodnocení důkazů. Zcela totiž přehlédly tvrzení stěžovatelky o tom, že doložila své oprávnění disponovat s bytovou náhradou minimálně ke dni 16. 9. 1997 (č. l. 75). K tomuto datu stěžovatelka podala návrh na provedení výkonu rozhodnutí, jehož přílohou měly být doklady prokazující oprávnění stěžovatelky s bytovou náhradou disponovat. S tímto argumentem stěžovatelky se obecné soudy ve svém hodnocení vůbec nevypořádaly, když naopak z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze se podává, že podle obecného soudu byl první výpis z katastru nemovitostí dokládající vlastnické právo stěžovatelky datován dnem 30. 4. 2001, a ani v dalších ústavní stížností napadených rozhodnutích se obecné soudy s tímto tvrzením nevypořádaly. K tomu Ústavní soud poznamenává, že výpis z katastru nemovitostí je sice veřejnou listinou dokládající existenci vlastnického práva k nemovitosti, datum jeho vydání však není rozhodující pro posouzení okamžiku nabytí vlastnického práva k nemovitosti.

Především však při posuzování přiměřenosti bytové náhrady není vůbec relevantní vlastnické právo k bytu, nýbrž podstatná je skutečnost, zda bývalý pronajímatel je oprávněn se zajištěnou bytovou náhradou disponovat způsobem, který umožňuje přenechat byt do užívání bývalým nájemcům. Jak Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. E 278/95 zjistil, stěžovatelka prokazovala oprávnění s bytem daným způsobem disponovat nikoliv jako výlučný vlastník předmětné bytové jednotky, nýbrž jako podílová spoluvlastnice bytového domu, která byla na základě protokolu o předání a převzetí bytu ze dne 17. 12. 1992 oprávněna předmětný byt užívat.

Obecnésoudy tedy pochybily, pokud při hodnocení důkazů vycházely ze zjištění, kdy stěžovatelka v exekučním řízení naposledy předložila výpis z katastru nemovitostí, a nezabývaly se tím, od jakého okamžiku byla stěžovatelka skutečně oprávněna s bytem disponovat tak, aby jej mohla nechat vedlejším účastníkům do užívání. Vzhledem k tomu obecné soudy porušily rovněž i právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavnísoud považuje za nutné na závěr, toliko ve formě obiter dictum, uvést, že způsob, jakým se obecné soudy vypořádávaly s návrhem stěžovatelky v průběhu celého řízení, považuje za naprosto zmatečný a skandální, porušující základní práva stěžovatelky nejen ve shora uvedených závěrech, jež tvoří nosné důvody zrušení napadených rozhodnutí.

S ohledem na shora uvedené Ústavnísoud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Pokud jde o návrh vedlejších účastníků na přiznání náhrady nákladů řízení, Ústavnísoud konstatuje, že v daném případě nebylo - zejména s ohledem na výsledek řízení - shledáno naplnění podmínek pro přiznání náhrady nákladů podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru