Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1129/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1129.11.1
Datum podání15.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1129/11 ze dne 15. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 406/2010-74 ze dne 31. ledna 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 15. 4. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí obecného soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), zejména pak základní subjektivní právo na spravedlivý proces garantované mu zejména článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy, z něhož vyšlo i ústavní stížností napadené rozhodnutí městského soudu (jakožto soudu odvolacího, kterým tento soud rozhodnutí prvostupňového soudu zcela potvrdil), domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti částky přesahující 2 000.000,- Kč, jako náhrady škody. Ta měla stěžovateli vzniknout kvůli nesprávnému úřednímu postupu Krajského soudu v Praze, neboť tento soud v přiměřené lhůtě neučinil rozhodnutí o započtení zkušební doby, v důsledku čehož byl uveden nesprávný záznam o jejím skončení v rejstříku trestů stěžovatele, který přišel o zaměstnání pro ztrátu důvěry. Zaměstnavatel totiž podle tvrzení stěžovatele se stěžovatelem rozvázal pracovní poměr poté, kdy vyšel z nesprávné informace, že zkušební lhůta stěžovateli končí až 6. 6. 2010, ačkoliv měla skončit už 3. 3. 2008. Stěžovateli tak v důsledku této skutečnosti ušel příjem za období od 21. 10. 2006 do 10. 1. 2009. Obvodní soud pro Prahu 2 ovšem takovéto žalobní žádání stěžovatele zamítl s tím, že se stěžovateli nepodařilo prokázat splnění podmínek nutných pro založení odpovědnosti státu za škodu. Nad rámec této své podrobné argumentace doplnil, že má pochybnosti o platnosti pracovní smlouvy, na základě níž měl vzniknout pracovní poměr stěžovatele, v němž měl dosahovat jím proklamovaného příjmu. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil s tím, že vyzdvihl právě onu úvahu o neplatnosti pracovní smlouvy.

Stěžovatel v této souvislosti brojí proti argumentační linii městského soudu, když se domnívá, že samotná otázka doby, na kterou je pracovní smlouva uzavřena (tedy zda na dobu určitou nebo neurčitou, resp. neurčitost tohoto údaje), nemůže znamenat neplatnost celé pracovní smlouvy. Nadto stěžovatel městskému soudu vytýká, že ho nepředvolal k jednání konanému dne 31. 1. 2011. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že se o tomto jednání dozvěděl teprve 27. 1. 2011, a to díky příslušné internetové databázi.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.

Stěžovatel se ústavní stížností dovolává ochrany zejména svého základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadené rozhodnutí, i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud dodává ještě následující:

Co se týká prokázání odpovědnosti České republiky za škodu způsobenou stěžovateli, pak podle přesvědčení Ústavního soudu je nutné rozhodnutí odvolacího soudu vnímat v kontextu rozhodnutí prvostupňového; z jeho propracovaného odůvodnění je zřejmé, že stěžovateli se odpovědnost státu prokázat nepodařilo. Jak prvostupňový soud správně upozorňuje, pro naplnění odpovědnostního vztahu je nutné, aby mezi nezákonným rozhodnutím (či nesprávným úředním postupem) a tvrzenou škodou (nemajetkovou újmou) existovala příčinná souvislost - tu ovšem stěžovatel neprokázal, když nadto to byl podle prvostupňového soudu sám stěžovatel, který se na vzniku pro něj neblahé situace sám podílel (srov. strana 6 a 7 prvostupňového rozhodnutí).

K otázce předvolání k jednání odvolacího soudu pak Ústavní soud konstatuje, že z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 14 C 182/2009, č. l. 72, není skutečně zřejmé, že by byl stěžovatel k jednání předvolán. Nicméně k jednání před odvolacím soudem se stěžovatel dostavil i se svým právním zástupcem; na skutečnost, že nebyl předvolán k ústnímu jednání, nikterak neupozornil, nenamítal například časovou tíseň při přípravě na ústní jednání. Ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o tom, že díky případnému nepředvolání k ústnímu jednání ze strany soudu utrpěla újmu jeho základní práva nebo svobody. Za této situace pak takto námitka stěžovatele (tedy skutečnost, že nebyl předvolán k jednání) nedosahuje podle Ústavního soudu potřebné ústavněprávní relevance.

Ústavnímu soudu tedy s ohledem na právě uvedené nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. července 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru