Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 112/96Usnesení ÚS ze dne 25.09.1996

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.112.96
Datum podání19.04.1996

přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 112/96 ze dne 25. 9. 1996

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 112/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti L.K., zastoupené advokátem JUDr. J.B., proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 1995, č.j. 13 Co 208/95-147, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, a PhDr. J.M. a PhDr. R.M., zastoupených advokátem JUDr. J.H., jako vedlejších účastníků,

takto Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 1995, č.j. 13 Co 208/95-147, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 1994, č.j. 15 C 41/91-122. Rozhodnutím soudu I. stupně byl zamítnut návrh stěžovatelky, kterým se domáhala na vedlejších účastnících vydání a vyklizení konkrétně uvedené nemovitosti proti vydání částky Kč 250 000,-. Podle názoru stěžovatelky se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění, která učinil soud I. stupně na základě jím provedených důkazů, aniž by tyto důkazy sám opakoval, čímž porušil ustanovení § 213

1

IV. ÚS 112/96

občanského soudního řádu. V této souvislosti proto krajský soud nedostál povinnosti podle čl. 90 odst. 1 Ústavy České republiky, který ukládá soudům, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. V rámci tohoto nesprávného postupu stěžovatelka pak namítá porušení ustanovení § 132 o.s.ř., zejména pokud jde o hodnocení svědecké výpovědi JUDr. J.H. Tím, že krajský soud nerespektoval výše uvedené ustanovení, porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože nešlo z jeho strany o ochranu práva u nezávislého a nestranného soudu. Porušil rovněž čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod garantující "fair proces". Dále pak dochází stěžovatelka k závěru, že odvolací soud porušil čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Stěžovatelka rovněž namítá, že soudy obou stupňů svým rozhodováním porušily princip rovnosti, právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo s odkazem na čl. 1 Ústavy. Dále uvádí, že výsledek sporu pro ni představuje odmítnutí soudní ochrany jejích imateriálních práv a u vedlejších účastníků se stává výhodou v podobě ochrany nabytých práv s preferencí materiálního hlediska, které představuje nárůst cen nemovitostí.

Ústavní soud zaslal stejnopisy ústavní stížnosti k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejším účastníkům. Ve svém vyjádření předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně k námitkám ohledně porušení § 213 o.s.ř. uvádí, že stěžovatelka zaměňuje otázku odchylného hodnocení skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně od odlišných skutkových a právních závěrů, které oba soudy dovodily ze shodně zjištěného skutkového stavu věci, pokud jde o uzavření kupní smlouvy ohledně spoluvlastnického podílu sporných nemovitostí a kupní smlouvy, jejímž předmětem byly věci movité. Dále je ve vyjádření poukazováno na skutečnost, že stěžovatelka ve svých výtkách zmiňuje ty provedené důkazy, které svědčí v její prospěch, avšak zcela opomíjí jiné důkazy popírající její tvrzení. Soud je proto přesvědčen, že k namítaným porušením z jeho strany nedošlo, a proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Zcela na okraj, s poukazem na morální aspekt

2

IV. ÚS 112/96

stížnosti, pak poznamenává, že stěžovatelka se domáhá soudní ochrany až poté, kdy se nenaplnily její představy o soužití a vztazích s vedlejšími účastníky.

Vedlejší účastníci, manželé J. a R.M., prostřednictvím svého právního zástupce se k ústavní stížnosti vyjádřili v tom směru, že věc byla před soudem I. stupně zcela objasněna a výsledek celého sporu byl závislý již jen na zhodnocení provedeného dokazování a právním posouzení skutečností, které z něho vyplynuly. K námitce uvedené ve stížnosti ohledně vadného hodnocení jednotlivých důkazů pak uvádějí, že se jedná o polemiku a účelová tvrzení. Podle konstatování vedlejších účastníků se ve stížnosti poukazuje vesměs na citovou stránkou věci bez jakékoliv právní relevance. Závěrem proto navrhují, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 41/91, který si od tohoto soudu vyžádal.

Ústavní soud je při posuzování obsahu ústavní stížnosti především povinen respektovat, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Předpokladem výše uvedeného však zůstává, že obecné soudy ve své činnosti a rozhodnutích postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl v rámci dokazování řádně zjištěn, a to za účasti stran sporu a způsobem, který je stanoven příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Soud I. stupně vyslechl účastníky sporu a všechny jimi navržené svědky, ustanovil znalce z oboru odhadu cen nemovitostí k provedení revizního posudku, znalce z oboru

3

IV. ÚS 112/96

ekonomiky, cen a odhadů věcí movitých a posoudil i další předložené listinné důkazy. V rámci odvolacího řízení pak soud opětovně konstatoval spornou kupní smlouvu ze dne 15. 2. 1988 a dopisy mezi účastníky sporu a na základě toho dospěl k závěru

(na rozdíl od soudu I. stupně, který vyslovil absolutní neplatnost předmětné smlouvy), že žalobkyně žádným způsobem neprokázala opak písemného ujednání obsaženého v kupní smlouvě a neunesla tak důkazní břemeno.

Interpretaci procesních ustanovení, jejichž porušení je v ústavní stížnosti namítáno, je třeba hodnotit z pohledu čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod. Ústavní soud v tomto směru však neshledal, že by mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé byl extrémní nesoulad vybočující z mezí ústavnosti.

S ohledem na judikaturu Ústavního soudu je třeba připomenout ustanovení § 132 o.s.ř. obsahující zásadu volného hodnocení důkazů, která je vyjádřením principu nezávislosti soudu podle č1. 82 odst. 1 Ústavy. To, že po provedeném řízení soudy zamítly žalobu a zároveň byl vysloven právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti, která je v podstatě polemikou s učiněnými závěry obecných soudů, a to za použití argumentů vztahujících se k morální stránce vztahů mezi stěžovatelkou a

a vedlejšími účastníky.

Ústavní soud se konečně zabýval tím, zda napadená rozhodnutí byla vydána v procesu, který jako celek byl procesem spravedlivým, vedený nezávislým a nestranným soudem. Ani v tomto směru však žádné pochybení neshledal.

Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv uváděných stěžovatelkou. Na základě těchto skutečností rozhodl proto o ústavní

stížnosti tak, že ji jako

4

IV. ÚS 112/96

návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle š 43 odst. 1 písm. C) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 1996

JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj

5

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru