Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 112/12 #1Usnesení ÚS ze dne 02.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
žaloba/na určení
Svědek
Dědictví
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.112.12.1
Datum podání11.01.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 175y, § 118a odst.1, § 118a odst.3, § 119a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 112/12 ze dne 2. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 1, Mezibranská 19, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. dubna 2008 č. j. 25 C 234/2006-40, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2009 č. j. 53 Co 439/2008-68 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011 č. j. 22 Cdo 3726/2009-86, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. ledna 2012, stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 25 C 234/2006 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že žalobci Ing. P. K. a Ing. P. K., synové stěžovatele, se vůči stěžovateli domáhali žalobou podanou dne 20. září 2006 určení, že částka ve výši 2 554 842,- Kč, která byla uložena na účtu vedeného Komerční bankou, a. s., spadala do BSM jejich rodičů, M. a P. K., a to ke dni úmrtí M. K., zemřelé dne X. X. XXXX. Obvodní soud žalobě vyhověl, k odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání. Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku napadeného ústavní stížností, kterým dovolání jako nedůvodné zamítl, konstatoval, že: "Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá v posouzení otázky, zda rozhodnutí soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vydané v rámci řízení o dědictví, zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté pro vypořádání majetku spadajícího do bezpodílového spoluvlastnictví, který v původním řízení nebyl znám a nebyl z tohoto důvodu projednán. Protože posouzení této otázky je pro rozhodnutí věci určující a dovolací soud ji ve všech souvislostech nevyřešil, je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí". Dovolací soud dovodil, že: "...žalobci na požadovaném určení mají naléhavý právní zájem, neboť takové rozhodnutí je podkladem pro dodatečné projednání dědictví ve smyslu ustanovení § 175x o. s. ř. ... Je zřejmé, že předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, resp. dědictví nemohou být konkrétní finanční prostředky, které se jejich uložením na účet staly vlastnictvím peněžního ústavu (čehož se ani žalobci výslovně nedomáhali), ale toliko pohledávka, která má základ právě v tom, že na účet vedený ve prospěch stěžovatele byly uloženy finanční prostředky tvořící bezpodílové spoluvlastnictví manželů".

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími. Zejména kritizoval skutečnost, že soud prvního stupně neuvěřil svědecké výpovědi M. B. a rozsudek vydaný tímto soudem proto považuje za rozhodnutí překvapivé. V této souvislosti stěžovatel tvrdil, že soud prvního stupně nesplnil vůči němu poučovací povinnost dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Stěžovatel rovněž namítal, že žalobci ve své žalobě ani v průběhu soudního řízení nic o naléhavém právním zájmu na své straně netvrdili ani nenavrhovali důkazy. Dále stěžovatel považuje posouzení otázky dovolacím soudem, že "do dědictví po zůstavitelce náleží vklad na účtu" za nesprávné a další pochybení dovolacího soudu spatřuje stěžovatel v tom, že tento soud akceptoval jako správný rozsudek městského soudu, ačkoliv jím byly ve výroku prvním změněny výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, týkající se nákladů řízení přesto, že odvolací soud nemůže sám ze své vůle změnit v neprospěch stěžovatele rozhodnutí o nákladech řízení. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydané pod sp. zn. I. ÚS 2014/10.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, vedou k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, neshledal. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a vydaná rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které vyvodily ve věci rozhodující a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Městský soud se přitom ztotožnil se závěry, které ve věci učinil soud prvního stupně, přičemž dovolací soud sice uvedl, že výrok nalézacích soudů ve věci samé není zcela výstižný, nelze ho však považovat za nesprávné posouzení či vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci s nutností zrušení napadeného rozhodnutí, jestliže ve všech ostatních ohledech rozhodnutí obstálo.

Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti pokoušel vést obranu svého zájmu v souvislosti se svědeckou výpovědí M. B. skrze tvrzení, že soud prvního stupně nesplnil svoji poučovací povinnost dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., nemohl tuto námitku Ústavní soud akceptovat, neboť stěžovatel ji neuplatnil ani ve svém odvolání (č. listu 47 až 49 soudního spisu), ani ve svém dovolání (č. listu 74 až 77 soudního spisu). Tzv. nova nejsou v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na princip subsidiarity, jímž je Ústavní soud vázán, zásadně přípustná a Ústavní soud se touto námitkou nemůže zabývat (srov. usnesení ze dne 13. září 2005 sp. zn. IV. ÚS 244/05 in http://nalus.usoud.cz). K tomu lze doplnit, že z Protokolu o jednání ze dne 31. března 2008 soudu prvního stupně (č. listu 37 soudního spisu) plyne, že účastníci řízení byli tímto soudem poučeni dle ustanovení § 119a o. s. ř.

Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy z dokazování vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněného základního práva.

Nelze se ztotožnit ani s námitkou stěžovatele, že žalobci v žalobě ani v průběhu řízení netvrdili naléhavý právní zájem na posouzení jejich věci. Pod č. listu 14 soudního spisu je založeno společné stanovisko žalobců k vyjádření stěžovatele ze dne 9. února 2007, ve kterém je uvedeno: "Oba žalobci uvádějí, že naléhavý právní zájem lze spatřit u obou žalobců, protože je ohroženo jejich právo na majetek, které vyplývá z dědictví po jejich zemřelé matce". K tomu lze navíc poznamenat, že dle soudní praxe absence popisu naléhavého právního zájmu na určovací žalobě není důvodem pro odmítnutí žaloby, neboť žalobní požadavek je i bez takového popisu zpravidla dostatečný k tomu, aby soud věděl, o čem má jednat.

K námitce stěžovatele v souvislosti se změnou nákladových výroků učiněných soudem prvního stupně, kterou provedl městský soud, je třeba stěžovatele odkázat na podrobné odůvodnění uvedené na str. 5 ve třetím odstavci rozsudku městského soudu, kde tento soud podrobně rozvedl, proč v této části rozsudek soudu prvního stupně změnil.

V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném rozhodnutí Ústavního soudu, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 2. února 2012

Vlasta Formánková v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru