Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1116/10 #1Usnesení ÚS ze dne 15.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkRozhodnutí
neplatnost
konkurzní podstata/správce
akcionář
Valná hromada
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1116.10.1
Datum podání16.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 14 odst.1 písm.a, § 19

513/1991 Sb., § 190


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1116/10 ze dne 15. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Prefy Pardubice, a. s., se sídlem v Pardubicích, U Prefy 579, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2010 č. j. 14 Cmo 253/2008-435, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, zaručených čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, jakož i s odkazem na porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a z připojeného spisového materiálu, stěžovatelka se spolu se dvěma odvolanými členy představenstva společnosti PREFA MAJETKOVÁ, a. s., domáhala žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře v působnosti valné hromady vedlejšího účastníka (PREFA MAJETKOVÁ, a. s.), kterým byli odvoláni členové představenstva společnosti PREFA MAJETKOVÁ, a. s., a jmenováni jiní. Uvedené rozhodnutí jediného akcionáře v působnosti valné hromady učinil dne 22. 2. 2001 Ing. Jiří Syrový jako tehdejší správce konkurzní podstaty společnosti RASTRA AG-CZ, a. s., jenž sepsal do konkurzní podstaty úpadce RASTRA AG-CZ, a. s., 172.570 ks akcií na jméno o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč společnosti PREFA MAJETKOVÁ, a. s. Ing. Syrový učinil toto rozhodnutí vycházeje z ustanovení § 190 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. z.), podle něhož má-li společnost jenom jednoho akcionáře, nekoná se valná hromada a její působnost vykonává jediný akcionář, a maje za to, že předmětné akcie byly převedeny z úpadce na stěžovatelku na základě neúčinné smlouvy ze dne 13. 3. 2000. Jediným akcionářem společnosti PREFA MAJETKOVÁ, a. s., tak byla společnost RASTRA AG-CZ, a. s., které byl stěžovatelkou poskytnut vklad společnosti PREFA MAJETKOVÁ, a. s. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 12. 2007 č. j. 37 Cm 110/2001-325 předmětnou žalobu zamítl a ke stěžovatelkou podanému odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2010 č. j. 14 Cmo 253/2008-435 rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové potvrdil.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že od počátku soudního sporu tvrdí, že akcie společnosti PREFA MAJETKOVÁ, a. s., nemohly být zahrnuty do konkurzní podstaty úpadce RASTRA AG-CZ, a. s., neboť do konkurzní podstaty byly sepsány neoprávněně. Akcie v době sepsání do konkurzní podstaty úpadce ještě nebyly emitovány, nikdy nebyly ve vlastnictví úpadce a správce konkurzní podstaty je nikdy neměl fyzicky v držení. Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy zcela opomenuly zásadu ius ex iniuria non oritur (právo nevzniká z bezpráví), pokud hájily právo správce konkurzní podstaty, který jednal v rozporu s principem legality. Správce konkurzní podstaty mohl pouze sepsat právo na vydání akcií do soupisu konkurzní podstaty dle § 19 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"), s poznámkou, vyzvat emitenta k jejich vydání a s tímto právem dále nijak nenakládat.

4. Stěžovatelka je dále toho názoru, že soudy zcela opomenuly fakt, že pokud správce konkurzní podstaty sice akcie do majetkové podstaty zapíše, ale nikoho nevyzve, aby mu je do konkurzní podstaty vydal, nemůže vykonávat práva akcionáře a tím méně pak činit rozhodnutí nahrazující rozhodnutí valné hromady ve smyslu ustanovení § 190 obch. z. Taktéž podle názoru stěžovatelky nemůže obstát názor nalézacího soudu o neživotnosti výroku, kterého se stěžovatelka domáhá, a jeho argumentace tím, že po dobu sporu se věci samy vyřešily. Není totiž vinou účastníků, že žaloba podaná příslušnému soudu v roce 2001 byla odvolacím soudem rozhodována až v roce 2009. Přestože předmětné rozhodnutí správce konkurzní podstaty nebylo zapsáno do obchodního rejstříku, nebylo nikým zrušeno, a jedinou právní možností zrušení takovéhoto rozhodnutí je v současné žalobě soudní určení neplatnosti uvedeného rozhodnutí správce konkurzní podstaty, a to i s ohledem na případné jiné právní nároky. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil.

II.

5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 37 Cm 110/2001 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové.

6. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že námitky stěžovatelky směřují proti věcnému posouzení, přičemž z obsahu stížnosti není ani zřejmé, zda stěžovatelka vyčerpala ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Má za to, že soud postupoval v souladu s procesními předpisy, a že svůj meritorní závěr dostatečně odůvodnil, včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu. Podanou ústavní stížnost proto nepovažuje za důvodnou.

7. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření odkazuje zcela na odůvodnění svého rozsudku ze dne 10. 12. 2007 ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2010 č. j. 14 Cmo 253/2008-435.

8. Shora uvedená vyjádření Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí.

III.

9. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v zásadě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, jíž uplatňovala již v průběhu řízení před obecnými soudy, a s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů.

10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní či zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu].

11. Podstatou ústavní stížnosti je požadavek stěžovatelky, aby Ústavní soud přehodnotil závěry obecných soudů, které přiznávají předmětnému rozhodnutí správce konkurzní podstaty legitimitu a neshledaly, že by správce postupoval v působnosti valné hromady neoprávněně. Ústavní soud ve vztahu k tomuto požadavku stěžovatelky konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Stěžovatelkou napadené rozhodnutí Vrchního soudu vychází ve své argumentaci z oprávnění správce konkurzní podstaty nakládat ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu o vyrovnání s majetkem konkurzní podstaty a opírá se ve svých závěrech o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je správce konkurzní podstaty ode dne, kdy sepíše akcie do konkurzní podstaty, oprávněn a povinen vykonávat veškerá akcionářská práva spojená se sepsanými akciemi, včetně práva vykonávat působnost valné hromady ve smyslu § 190 odst. 1 obch. z., a to bez ohledu na důvod soupisu těchto akcií (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 29 Odo 1347/2006). K tomu Ústavní soud připomíná, že je to právě Nejvyšší soud, kterému ve smyslu ustanovení § 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Pokud měla stěžovatelka pochybnosti o tom, zda uvedený právní názor Nejvyššího soudu uplatnil vrchní soud v její věci důvodně, mohla tuto námitku uplatnit podáním dovolání tak, jak to vrchní soud uvedl v poučení o možnosti uplatnění opravného prostředku v závěru jeho rozhodnutí. Stěžovatelka tuto možnost ponechala nevyužitu a Ústavní soud v právním závěru vrchního soudu, učiněném na základě zmíněné judikatury Nejvyššího soudu, nespatřuje známky nepřípustné svévole.

12. Smyslem a účelem zákona o konkurzu a vyrovnání je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Konkurzu přitom podléhá především majetek (konkurzní podstata), který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkurzu, a to také majetek jiných osob. Dokud není příslušnost akcií ke konkurzní podstatě konečným způsobem vyřešena (§ 19 odst. 1, odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání), nesmí správce činit takové úkony, v jejichž důsledku by tyto akcie nemohl vydat osobě, která se úspěšně domohla jejich vyloučení ze soupisu konkurzní podstaty, a to ve "stavu", v jakém je sepsal. Akcionář, jehož akcie byly v konkurzu vedeném podle zákona o konkurzu a vyrovnání sepsány do konkurzní podstaty, je ve smyslu § 19 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání do uplynutí lhůty k podání vylučovací žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o této žalobě věcně legitimován k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí, přijatých správcem konkurzní podstaty jako jediným akcionářem v působnosti valné hromady, čehož stěžovatelka využila a podala vylučovací žalobu. Do doby právní moci rozhodnutí o vyloučení akcií byla správci konkurzní podstaty usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 2001 (č. l. 44) uložena povinnost zdržet se výkonu práv akcionáře a do vyřešení této otázky Krajský soud v Hradci Králové zamítl návrh změn v obchodním rejstříku (č. l. 71, 132). Ve vztahu k posuzované věci je proto Ústavní soud toho názoru, že možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovatelce poskytnuta. K zásahu do práva na poskytnutí soudní ochrany (a v konečném důsledku k porušení práva na spravedlivý proces), jehož porušení se stěžovatelka dovolává, dojde především tehdy, pokud by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u soudu, popř. by tento bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním názorem vrchního soudu neztotožňuje, neznamená sama o sobě upření práva na spravedlivý proces nebo práva na soudní ochranu. Ze shora uvedeného rovněž vyplývá, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nemohlo dojít ani k zásahu do práva stěžovatelky vlastnit a užívat majetek, k čemuž ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti ani žádnou ústavně relevantní argumentaci neuvádí.

13. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatelky, že v soudním sporu nelze ani podpůrně argumentovat v soudním rozhodnutí způsobem, že po dobu sporu se již věci samy vyřešily nebo odůvodňovat rozhodnutí již nastalou neživotností výroku. Zároveň však Ústavní soud připomíná, že se s touto nepřípadnou argumentací nalézacího soudu vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku již Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, když konstatoval, že závěr, jímž soud prvního stupně odůvodnil zamítnutí návrhu, je poněkud zjednodušující a mohl by mít místo až při úvaze o aplikaci § 131 odst. 3 obch. z. (č.l. 438).

14. Pokud stěžovatelka namítá porušení čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, pak Ústavní soud připomíná, že Všeobecná deklarace lidských práv není mezinárodní úmluvou ve smyslu čl. 10 Ústavy, nýbrž pouze deklarací vyhlášenou Valným shromážděním Organizace spojených národů, která nebyla ratifikována, ani vyhlášena jako součást právního řádu České republiky a není proto právně závazná.

15. K tvrzenému porušení čl. 90 Ústavy a čl. 4 Listiny Ústavní soud uvádí, že tato ustanovení v podstatě garantují obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.

16. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru