Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1114/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Liberec
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříktrest odnětí svobody/podmíněné propuštění
zasedání/veřejné
Hlavní líčení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1114.15.1
Datum podání14.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 216, § 331

40/2009 Sb., § 88 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1114/15 ze dne 12. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti O. Z., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, zastoupeného Mgr. Evou Neradilovou, advokátkou se sídlem Velkomoravská 1, 695 01 Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 31 To 55/2015-65 ze dne 28. 1. 2015 a usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 6 PP 134/2014-40 ze dne 8. 1. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Liberci podle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (a contrario) zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody uložených rozsudky soudů specifikovanými v nyní napadených rozhodnutích. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, již Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v záhlaví citovaným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodnou zamítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že měl právo závěrečné řeči dle § 216 tr. ř., kterého využil, ale během přednesu byl opakovaně přerušen předsedou senátu, ačkoliv pro takový postup soudu nebyly splněny podmínky dle § 216 odst. 4 téhož předpisu. Stěžovatel je přesvědčen, že tento nezákonný postup soudu musí být patrný ze zvukového záznamu, který byl o jednání soudu pořízen, případně může být prokázán svědeckými výpověďmi osob přítomných u jednání, tj. vychovatele z věznice Liberec pana Leinera a kaplanky Mgr. Renáty Váchové. V důsledku opakovaného přerušení tak byl dle svých slov zkrácen na svých zákonných právech, neboť neměl dostatečný prostor sdělit soudu všechny podle něj podstatné skutečnosti. Krajský soud se touto jeho stížnostní námitkou vůbec nezabýval. Stěžovatel dále namítl, že soudy v napadených rozhodnutích poukazují na trestní minulost stěžovatele, ačkoliv zjistily, že bylo předloženo kladné stanovisko komise pro podmíněné propuštění ze dne 21. 7. 2014 i hodnocení z věznice za dobu výkonu trestu. Stěžovatel si je dle svých slov vědom toho, že byl v minulosti mnohokrát soudně trestán, ale tuto skutečnost dle jeho názoru již soudy zohlednily při ukládání trestů za trestné činy. Dle názoru stěžovatele záruku vedení řádného života do budoucna objektivně nelze poskytnout. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily návrh Římskokatolické farnosti - arciděkanství Liberec na jeho podmíněné propuštění, kdy tento dokument obsahuje také nabídku záruky za dovršení jeho nápravy. Stěžovateli je prý známo, že tato římskokatolická farnost záruku za dovršení nápravy odsouzeného nabízí velmi zřídka a pokud ji soud odmítl pro nepřesnou formulaci, mohl danou nejasnost odstranit doplněním dokazování v tomto směru, tedy např. výslechem R. D. Mgr. Radka Jurnečka, arciděkana a vikáře libereckého. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatele s hodnocením jeho žádosti obecnými soudy. V této spojitosti je však třeba připomenout, že z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)], což ostatně v posuzované věci zdůraznil též odvolací soud. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1845/09, sp. zn. III. ÚS 1280/08, sp. zn. III. ÚS 590/09, sp. zn. III. ÚS 338/10 aj., dostupná, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). Nejedná se tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Dokonce ani samotná absence takového institutu v právním řádu republiky by nutně nemusila být v rozporu s principy demokratického právního státu. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily; o relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát. Obecně pak nelze rezignovat na přikročení k přezkumu v tom smyslu, zda v příslušném řízení byly dodrženy principy spravedlivého procesu, garantované ustanoveními hlavy páté Listiny.

Podstatou úvah obecných soudů při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je především možnost učinit závěr o prokazatelném polepšení odsouzeného v důsledku chování a plnění povinností ve výkonu trestu, a o důvodnosti předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu na svobodě řádný život s minimalizací rizika jeho recidivy. Pokud bylo shledáno, že popsané podmínky nebyly ve věci stěžovatele splněny, je to záležitostí uvážení obecných soudů [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05 (N 7/37 SbNU 715), nebo ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. III. ÚS 284/01]. Ty vycházely především ze skutečnosti, že stěžovatel se v minulosti dopouštěl opakovaně trestné činnosti i po předchozím propuštění z výkonu jiných mu uložených trestů odnětí svobody, riziko recidivy tak u něj bylo se zřetelem k okolnostem případu zvýšeno. Krajský soud v tomto směru a dle názoru Ústavního soudu přiléhavě podotkl, že stěžovateli byla již několikrát dána šance, aby prokázal, že je schopen řádného života. Pokud mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody, tak vzhledem k další trestné činnosti spáchané ve zkušební době mu byl výkon trestu nařízen, přičemž ani hrozba trestu na něj neměla žádný účinek. K tomu dále stížnostní soud podotkl, že trestnou činnost páchal řadou dílčích skutků a co do rozsahu tato jeho trestná činnost postupně značně gradovala. Těmto úvahám nelze ničeho vytknout.

Podobnost s případem řešeným v nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405), na který se stěžovatel v ústavní stížnosti odvolává, je toliko zdánlivá. Především je třeba podotknout, že ve stěžovatelem citovaném nálezu se jednalo o situaci, kdy stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí v zásadě toliko zopakoval z odsuzujícího rozsudku, že společenská nebezpečnost jednání pachatele byla hodnocena jako vysoká, z čehož posléze dovodil, že po výkonu poloviny uloženého trestu nelze dospět k závěru, že je dána prognóza řádného vedení života odsouzeného na svobodě. V nyní posuzované věci je však situace jiná. Překážkou pro podmíněné propuštění stěžovatele na svobodu totiž nebyla toliko samotná povaha trestné činnosti, nýbrž její rozsah a gradace a především pak skutečnost, že stěžovatel se po předchozím propuštění z výkonu dřívějšího trestu dopustil další trestné činnosti, kdy předchozí tresty, včetně výchovných, nevedly k jeho nápravě, resp. minuly se svým výchovným účinkem. Takové "zohlednění trestní minulosti" nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je tak pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Ani rozhodování okresního soudu ve veřejném zasedání nevykazovalo protiústavní charakter. Právo stěžovatele na závěrečnou řeč dle § 216 tr. ř. se uplatní jen v hlavním líčení, ve veřejném zasedání konaném v rámci vykonávacího řízení dle § 331 a násl. se již neuplatní; dovodit je přitom nelze ani skrze ustanovení § 238. Ostatně, jak již Ústavní soud judikoval, "[o]dvolací soud neudělil v tomto veřejném zasedání stěžovateli poslední slovo a v této souvislosti je argumentováno ustanoveními § 216, § 217 a § 218 tr. ř., která však upravují postup soudu v hlavním líčení. Odvolací soud však v daném případě jednal v jiném stadiu řízení, a to ve veřejném zasedání, které je jako jiná forma jednání soudu upraveno v Hlavě XIV. trestního řádu, zatímco ustanovení upravující postup soudu v hlavním líčení jsou systematicky zařazena do Hlavy XIII. trestního řádu" (usnesení sp. zn. II. ÚS 218/02 ze dne 19. 8. 2002). "[Ř]ízení o odvolání se svou povahou a účelem v mnoha ohledech liší od řízení před soudem prvého stupně a zásady, jež plně ovládají hlavní líčení, se ve veřejném zasedání nemusí vždy uplatnit v plném rozsahu" (usnesení sp. zn. III. ÚS 787/14 ze dne 23. 10. 2014) aj. Uvedené lze přiměřeně aplikovat též (resp. tím spíše) na veřejné zasedání o podmíněném propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody.

Konečně nebylo možno přisvědčit ani námitce stran posouzení záruky ze strany Římskokatolické farnosti - arciděkanství Liberec, s níž se stížnostní soud patřičným způsobem vypořádal (str. 2 - 3), přičemž její vyhodnocení v porovnání s důvody, které oba soudy vedly k zamítnutí stěžovatelovy žádosti, nepředstavuje žádný exces, který by vybočil ze záruk spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a zcela se pohybují v rámci rozumné soudcovské úvahy.

Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 12. května 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru