Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1112/20 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.1112.20.1
Datum podání16.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 236


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1112/20 ze dne 11. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Romana Minarika, zastoupeného Mgr. Tomášem Nachtigallem, advokátem, sídlem Pravdova 1077, 342 01 Sušice, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2020, č. j. 14 Cmo 153/2018-1434, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodních společností 1) Zentiva, k. s., sídlem U kabelovny 130, Praha 10 - Dolní Měcholupy, zastoupené Mgr. Luďkem Chvostou, advokátem, sídlem White & Case, s. r. o., Na Příkopě 14, Praha 1 - Nové Město, a 2) Sanofi Foreign Participations B.V., sídlem Paasheuvelweg 25, Amsterdam, Nizozemské království, zastoupené Mgr. Augustinem Kohoutkem, advokátem, sídlem Tyršův dům, Újezd 450/40, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí v části, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně.

2. Ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 16 Cm 207/2005, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že stěžovatel se jako menšinový akcionář společnosti Zentiva, a. s. (nyní Zentiva, k. s.), držící 10 kmenových akcií znějících na majitele, domáhal přezkoumání přiměřenosti výše protiplnění za jednu akcii v nominální hodnotě 1 000 Kč. Po rozhodnutí o přechodu všech účastnických cenných papírů této společnosti na hlavního akcionáře Zentiva N. V. (nyní Sanofi Foreign Participations B.V.), valná hromada společnosti Zentiva, a. s., určila protiplnění za jednu akcii částkou 8 555,12 Kč, které bylo vyplaceno. Městský soud po provedeném dokazování neshledal poskytnuté protiplnění za přiměřené a návrhu vyhověl tak, že rozsudkem ze dne 29. l. 2018 č. j. 16 Cm 207/2055-1371 zavázal žalované 1) a 2) povinností společně a nerozdílně zaplatit 57 559 Kč s příslušenstvím (aniž by uvedl, komu má být plněno), přičemž současně určil výši přiměřeného protiplnění za jednu akcii o jmenovité hodnotě 1 000 Kč částkou 14 311 Kč (výrok I.), oběma žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 414 558,50 Kč (výrok II.) a žalobci vrátil nespotřebovanou část zálohy složené na znalecký posudek ve výši 14 237 Kč (výrok III.). Proti rozhodnutí městského soudu ve výrocích I. a II. se všichni účastníci odvolali.

3. Vrchní soud potvrdil skutková zjištění městského soudu jako správná, korigoval však částku, kterou městský soud určil jako výši přiměřeného protiplnění, neboť ji s ohledem na složitost věci a rozsah znaleckých posudků považoval spíše za matematickou chybu. Vrchní soud se neztotožnil se solidárním závazkem společnosti a hlavního akcionáře, neboť povinnost k zaplacení stíhá toliko hlavního akcionáře, a upravil i výši zákonného úroku z prodlení. Shora označeným usnesením proto rozsudek městského soudu ve výroku I. změnil tak, že výši přiměřeného protiplnění za jednu akcii společnosti Zentiva, a. s., o jmenovité hodnotě 1 000 Kč určil částkou 14 729 Kč (výrok I. a) a rozhodl, že společnost Sanofi Foreign Participations B.V. je povinna zaplatit stěžovateli 61 738,80 Kč s vyčísleným úrokem z prodlení (výrok I.b). O nákladech řízení před městským soudem vrchní soud rozhodl tak, že zavázal obě společnosti povinností zaplatit stěžovateli na nákladech řízení vynaložených na znalečné každá částku 45 254,33 Kč. Náhradu nákladů řízení vynaložených za soudní poplatky a právní zastoupení stěžovateli vrchní soud stěžovateli nepřiznal (výrok II.), což odůvodnil použitím § 150 o. s. ř. Konstatoval, že "okolnosti daného případu, jež se z obsahu spisu podávají, postupu dle § 150 o. s. ř. nasvědčují (jednání navrhovatele nebylo úplně standardní, zejména pokud šlo o komunikaci týkající se možnosti zvážení narovnání)". Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vrchní soud žádnému z účastníků nepřiznal (výrok III.), neboť obrana všech odvolatelů byla úspěšná pouze v nepatrné části, v podstatě byl jejich úspěch srovnatelný.

4. Usnesení vrchního soudu napadl vedlejší účastník ad 2) dovoláním, o němž dosud nebylo rozhodnuto.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel shrnul skutkový základ a výsledky řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že vyúčtoval náklady ve výši 482 440 Kč, ve věci samé byl úspěšný, neboť výše protiplnění byla soudem navýšena o 72 %, a přesto mu vrchní soud náhradu nákladů řízení vynaložených za soudní poplatky a právní zastoupení nepřiznal. Odůvodnění jeho rozhodnutí stěžovatel považoval za poněkud zmatečné, neboť vrchní soud nejprve konstatoval, že v daném typu řízení nelze poměřovat úspěch a neúspěch, následně však vytkl stěžovateli, že jeho představy, se kterými dané řízení vyvolal, byly nadnesené, nicméně uzavřel, že bylo-li návrhu vyhověno, náležela by stěžovateli podle výsledku řízení náhrada nákladů v plném rozsahu. Poté překvapivě otevřel otázku aplikace § 150 o. s. ř. a zcela obecně a neurčitě stěžovateli vytkl nestandardní jednání při komunikaci stran o zvážení možnosti narovnání, což mělo odůvodnit krácení refundace nákladů řízení v řádu statisíců Kč.

6. Stěžovatel označil odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu za neurčité a zcela nedostatečné, soudu vytkl, že vycházel toliko z tvrzení žalované strany, nikoliv z objektivně zjištěného stavu, a navíc, nebyly-li tyto otázky otevřeny ani na ústním jednání před vrchním soudem, v jehož závěru soud meritorně rozhodl, neměl žádný prostor reagovat na soudem uvažovanou možnost užití moderačního práva. Stěžovatel opřel svoji argumentaci o nálezovou judikaturu Ústavního soudu kladoucí důraz na poskytnutí efektivní soudní ochrany a požadující, aby soudní rozhodnutí byla prosta stop libovůle, obsahovala řádné odůvodnění a respektovala právo účastníka řízení k účinnému uplatnění případných tvrzení či důkazních návrhů, které by mohly ovlivnit rozhodnutí soudu o eventuálním uplatnění moderačního práva.

7. Ústavní soud vyzval účastníka řízení a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

8. Vrchní soud ve vyjádření ze dne 28. 5. 2020 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, bude-li shledáno, že je přípustná. Připomněl specifika řízení o návrhu na přezkoumání přiměřenosti protiplnění a v poměrech projednávané věci stran nákladů řízení uvedl, že okolnosti daného případu nasvědčovaly aplikaci § 150 o. s. ř., avšak toliko v částečném rozsahu, který se promítl do ústavní stížností napadeného výroku II. V podobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že od závěrů zde vyslovených nemá důvod se odchýlit a na tam užité argumentaci setrvává.

9. Při vyžádání spisu městského soudu Ústavní soud umožnil, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil i soud prvního stupně. Předsedkyně senátu městského soudu ve vyjádření ze dne 27. 5. 2020 uvedla, že jí věc byla přidělena na základě změny rozvrhu práce ve stadiu, kdy se spis nacházel s odvoláním na vrchním soudu. Věcně v této věci nerozhodovala, a proto se k námitkám stěžovatele nemůže relevantně vyjádřit. Upozornila, že ve věci samé bylo podáno dovolání, o kterém Nejvyšší soud dosud nerozhodl, což Ústavní soud sám dotazem ověřil.

10. Vedlejší účastník ad 1) ve vyjádření ze dne 10. 6. 2020 uvedl, že ústavní stížnost je předčasná, a tudíž nepřípustná, neboť ve věci samé podal vedlejší účastník ad 2) dovolání. Pokud Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změní či zruší, dotkne se to i výroku o náhradě nákladů řízení. Lze tedy mít za to, že věc je stále řešena obecným soudem a zásah Ústavního soudu by byl předčasný. Vzhledem k předčasnosti ústavní stížnosti se vedlejší účastník vyjádřil k námitkám stěžovatele pouze stručně a pro případ, že by Ústavní soud ústavní stížnost věcně přezkoumával, navrhl, aby ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

11. Vedlejší účastník ad 2) ve vyjádření ze dne 16. 6. 2020 označil ústavní stížnost jednak za nepřípustnou s poukazem na usnesení sp. zn. II. ÚS 2075/18 a Sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., a jednak za zjevně neopodstatněnou, neboť náhradově nákladový výrok není způsobilý porušit základní práva stěžovatele, navíc k takovém porušení ani nedošlo. Vedlejší účastník ad 2) stručně shrnul skutkový stav a průběh řízení před soudy obou stupňů, a vyjádřil přesvědčení, že věc byla nesprávně právně posouzena. K námitkám stěžovatele uvedl, že podle jeho názoru vrchní soud aplikoval § 150 o. s. ř. v souladu se zákony, ústavním pořádkem a judikaturou, když při zvážení všech konkrétních okolností věci zohlednil ty, které měly skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a své rozhodnutí též řádně odůvodnil.

12. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení stěžovateli, který v replice ze dne 9. 7. 2020 v reakci na vyjádření vrchního soudu plně odkázal na argumentaci v ústavní stížnosti. K tvrzení o předčasném podání ústavní stížnosti a též na výslovný dotaz Ústavního soudu uvedl, že dovolání do věci samé nepodal, neboť s výrokem ve věci samé se smířil a proti náhradově nákladovým výrokům není dovolání přípustné. Skutečnost, že dovolání podal vedlejší účastník ad 2) nepředstavuje pro stěžovatele ničeho, neboť obsah dovolání ovlivnit nemohl a podáním dovolání plně disponuje jiný účastník řízení. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutím Ústavního soudu o ústavní stížnosti nebude nijak zasaženo do kompetence dovolacího soudu, neboť Ústavní soud bude řešit toliko otázku nákladového výroku II. a Nejvyšší soud otázku meritorního výroku I., s návrhem na přerušení řízení do skončení řízení o dovolání vedlejšího účastníka ad 2) stěžovatel nesouhlasil, neboť jde o taktiku neustálého oddalování rozhodnutí, kdy nelze vůbec předjímat, jak a kdy bude o dovolání rozhodnuto. Vyjádřil přesvědčení, že o ústavní stížnosti lze rozhodnout i na podkladě výtek procesního charakteru.

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.

14. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).

15. Ústavní stížnost proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení považuje Ústavní soud za předčasně podanou, a tudíž nepřípustnou, tehdy, podá-li (týž) účastník řízení souběžně s ústavní stížností i dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Za této situace Ústavní soud považuje oddělení meritorního a nákladového výroku za nelogické a neefektivní, neboť by při posuzování nákladů řízení nemohl pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení, když právě od této úspěšnosti v meritu věci se zásadně odvíjí otázka nákladů řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2075/18 ze dne 15. 11. 2018 a další).

16. V posuzované věci stěžovatel dovolání do věci samé nepodal, neboť rozhodnutí vrchního soudu respektoval, a vzhledem k tomu, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neměl již k dispozici žádný procesní prostředek, kterým by se mohl proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně bránit. Přípustnost jeho ústavní stížnosti však vylučuje skutečnost, že dovolání podal vedlejší účastník ad 2) a v době jejího podání (a rozhodnutí o ní) ještě nebylo skončeno řízení o dovolání proti výroku ve věci samé. Nelze přehlédnout, že pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, mohl by nejen zrušit nebo změnit rozsudek městského soudu ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorický výrok o nákladech řízení (§ 243e o. s. ř.). Tím by otevřel prostor k tomu, aby se vrchní soud opětovně zabýval i náklady za řízení před soudem prvního stupně a aby v rámci rozhodování o nich přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelem v ústavní stížnosti. Pokud by tedy Ústavní soud přezkoumal výrok rozhodnutí vrchního soudu o nákladech řízení ještě před tím, než bude ze strany Nejvyššího soudu rozhodnuto o dovolání proti výroku ve věci samé, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, mohl předjímat i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. například usnesení sp. zn. II. ÚS 1700/18 ze dne 18. 2. 2019, usnesení sp. zn. II. ÚS 1033/19 ze dne 10. 4. 2019, usnesení sp. zn. II. ÚS 870/19 ze dne 24. 4. 2019 a další).

17. Závěr, že ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předtím, než Nejvyšší soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, lze plně vztáhnout i na situaci, kdy dovolání do věci samé podá (jiný) účastník řízení, jehož zájem na výsledku řízení ve věci samé je v kolizi se zájmem stěžovatele. Odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost.

18. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, protože podle výsledku dovolacího řízení bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby případně zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, bude-li jí napaden výhradně nákladový výrok. Není totiž přijatelné, aby (zjednodušeně řečeno) prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou jako "opožděnou".

19. Z tohoto pohledu tak není relevantní námitka stěžovatele, že s mimořádným opravným prostředkem nedisponuje, neboť i když Nejvyšší soud dovolání meritorně, resp. quasimeritorně neposoudí, stěžovateli stále zůstává zachována možnost obrátit se na Ústavní soud, avšak - jak shora uvedeno - až po skončení dovolacího řízení.

20. Lze jen dodat, že odkaz vedlejšího účastníka ad 2) na Sdělení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2003 č. 32/2003 Sb. nebyl relevantní, neboť závaznost předmětného Sdělení již byla překonána v důsledku koncepční změny dovolacího řízení, provedené zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Podle nové právní úpravy není tzv. zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, jako tomu bylo podle úpravy účinné do 21. 12. 2012, nadále podmínkou a otázka dies a quo, k níž se vázalo předmětné Sdělení, již není v rozhodovací praxi Ústavního soudu sporná.

21. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2020

Milada Tomková v. r.

soudkyně zpravodajka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru