Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 111/06Nález ÚS ze dne 16.05.2006Povinnost soudu rozhodnout o výši nájemného z bytu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkpoučení
Poučovací povinnost
vlastnické právo/omezení
Nájem
legitimace/pasivní
vlastnické právo/obsah
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 102/41 SbNU 303
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.111.06
Datum vyhlášení21.06.2006
Datum podání06.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 696

99/1963 Sb., § 5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 111/06 ze dne 16. 5. 2006

N 102/41 SbNU 303

Povinnost soudu rozhodnout o výši nájemného z bytu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 16. května 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. J. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. 11. 2005 č. j. 23 Co 282/2005-72 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 9. 2004 č. j. 7 C 205/2003-48, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatele jako pronajímatele na zaplacení peněžité částky z titulu dlužného nájemného.

I. Postupem nerespektujícím čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod bylo rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. 11. 2005 č. j. 23 Co 282/2005-72 a rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 9. 2004 č. j. 7 C 205/2003-48 porušeno základní právo stěžovatele vlastnit majetek, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. 11. 2005 č. j. 23 Co 282/2005-72 a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 9. 2004 č. j. 7 C 205/2003-48 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 a v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 4 odst. 4, v čl. 11 odst. 1 a 4, v čl. 36 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Napadenými rozhodnutími obecné soudy shodně rozhodly o zamítnutí žaloby stěžovatele a jeho manželky, kterou se tito domáhali, aby jim vedlejší účastník zaplatil 61 200 Kč. Tuto částku stěžovatel žaloval z titulu dlužného nájemného. Za situace, kdy vedlejší účastník odmítl se stěžovatelem a jeho manželkou jako pronajímateli uzavřít dohodu o výši obvyklého nájemného a tzv. regulované nájemné, které platí, nepokrývá ani jejich oprávněné náklady, rozhodli se stěžovatel a jeho manželka obrátit na soud.

Soud prvního stupně žalobu zamítl za použití argumentace vycházející z § 2 odst. 2 občanského zákoníku. Podle něj žádný ze subjektů občanskoprávních vztahů nemůže určovat právní postavení druhého subjektu, např. mu uložit povinnosti. Subjektům těchto vztahů zbývá jen dohoda. Jestliže v daném případě nebyla uzavřena a předpis, který by upravoval podmínky pro jednostranné zvýšení nájemného ze strany pronajímatele nebyl vydán, nemůže soud rozhodnout jinak, než žalobu zamítnout.

K odvolání žalobců byl rozsudek prvoinstančního soudu potvrzen. Odvolací soud se ztotožnil s názorem okresního soudu ohledně smluvní svobody a rovnosti, na kterých je založen vztah mezi subjekty občanského práva. Dále provedl rozbor stávající právní úpravy v oblasti regulace nájemného. Rozbor uzavřel názorem, že ačkoliv je současný stav protiústavní, je pouze v kompetenci moci výkonné zavést do českého právního řádu ústavně konformní regulaci nájemného. Odvolací soud vyjádřil názor, že z dosavadní judikatury Ústavního soudu nevyplývá přímo povinnost obecných soudů řešit protiústavní stav nastolený nečinností zákonodárce. Přitom upozornil, že za situace, která nastala v tomto případě, je namístě uvažovat o odpovědnosti státu, neboť protiústavní stav tu existuje v důsledku nečinnosti státu. Je to tedy stát, kdo má za takový stav nést odpovědnost a případně poskytnou náhradu.

Ústavní stížnost je opřena o tvrzení, že narazí-li soudce na absenci zákonné normy upravující daný problém, má při svém rozhodování vycházet z norem nejvyšší právní síly, citována je Ústava, Listina či Úmluva. Podle názoru stěžovatele má soud v případě tzv. mezery v právním řádu možnost a povinnost právo dotvářet. Stěžovatel se odvolává na judikaturu Ústavního soudu, neboť dle jeho názoru je v ní formulována alternativa, že nedojde-li k dohodě mezi nájemcem a pronajímatelem, bude o výši nájemného rozhodovat soud. Řešení, ke kterému se přiklonily oba soudy, nazval stěžovatel alibistickým. Stěžovatel dále cituje nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 611/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34), o nějž rovněž opírá svůj názor, že obecné soudy měly jeho žalobě vyhovět.

Stěžovatel upozorňuje i na to, že byl porušen princip rovnosti účastníků, neboť právům nájemce je poskytována neúměrně větší ochrana než právům pronajímatele. Není přitom cílem pronajímatele nájemci ukládat povinnosti, nýbrž dosáhnout toho, aby regulace nevyústila až do neústavních rozměrů, kdy zamezuje byť i jen návratnosti nutně vynaložených nákladů. V této souvislosti používá stěžovatel další odkaz na judikát Ústavního soudu, tentokrát sp. zn. IV. ÚS 524/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 138). Stěžovatel pokračuje námitkou, že jestliže je třeba vlastnickému právu všech vlastníků poskytnout stejnou ochranu, nelze po něm spravedlivě požadovat, aby dotoval bydlení nájemce, vedlejšího účastníka. Na závěr uvádí, že soudy porušily jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu, když mu odmítly možnost, aby se domáhal svého práva.

V zaslaném vyjádření krajský soud uvedl, že setrvává na svém rozhodnutí včetně použité argumentace. Označuje své řešení za proporční a vyvážené. Odpovědnost přesunuje na stát a otevírá tak pronajímateli možnost obrany jeho práv, když je zároveň zachována i určitá ochrana nájemce. Soud odmítá stěžovatelovo tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces a argumentuje, že stěžovatel k ochraně svých práv zvolil nesprávný procesní způsob. Krajský soud se vypořádává i s judikaturou Ústavního soudu, zaujímá však odlišný názor na optimální řešení situace. Dovozuje, že vydávání rozhodnutí o zvýšení nájemného obecnými soudy není efektivním řešením a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Okresní soud pouze odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí a dále se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ani vedlejší účastník (v původním řízení žalovaný) se k ústavní stížnosti nevyjadřoval.

Druhá vedlejší účastnice, Ing. E. J., se svého postavení v řízení o ústavní stížnosti vzdala.

V souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.

II.

K protiústavnosti stavu, kdy je nedostatky v právní úpravě a absencí kroků k jejich odstranění fakticky konzervováno regulované nájemné, jež v mnoha případech znamená disproporcionální omezení vlastnického práva, se Ústavní soud obšírně vyjadřoval naposled v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.). Není tedy sporu o tom, že může nastat situace, kdy je porušováno základní právo pronajímatele vlastnit majetek na základě jednání nájemce. Jednání, které je sice v souladu se stávající zákonnou úpravou institutu nájmu bytu, avšak přesto zakládá porušení základního práva. Zároveň Ústavní soud formuloval povinnost obecných soudů řešit tento protiústavní stav a poskytnout ochranu základním právům účastníků řízení. Za takové situace vyvstává otázka pasivní legitimace. Na jedné straně je tu stát, který vznik protiústavního stavu umožnil, ale přímo pronajímatele nepoškozuje, na druhé straně nájemce, který vykonává svá práva v souladu se zákonem, avšak je to on, kdo svým jednáním vyvolává zásah do základních práv pronajímatele.

Tuto otázku by účastníkům řízení měly pomoci řešit obecné soudy, vedeny respektem k jejich základnímu právu domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu. Tato myšlenka se promítla i do rozhodování Ústavního soudu ve věcech stížností konkrétních pronajímatelů. Na tomto místě lze uvést nálezy sp. zn. I. ÚS 489/05 a sp. zn. I. ÚS 717/05, který se týkal shodného stěžovatele jako v tomto případě, nebo sp. zn. IV. ÚS 611/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41 nález č. 80, svazek 40 nález č. 64 a svazek 40 nález č. 34). Prakticky shodná situace jako v této ústavní stížnosti je řešena konkrétně v prvním ze jmenovaných nálezů. I zde stěžovatel u obecných soudů žaloval na zaplacení peněžité částky z titulu dlužného nájemného. Soudy přitom podobně jako v tomto případě žalobu zamítly s odkazem na neexistenci právního předpisu, který by zvýšení nájemného upravoval. Ústavní soud tento postup vyhodnotil jako porušení stěžovatelových základních práv. V odůvodnění se uvádí:

"Ústavnísoud si je vědom, že jde o sociálně nepochybně citlivou záležitost, při neexistenci státem podporovaného "sociálního bydlení", která má své kořeny hluboko v éře totalitního systému a podrobně k této problematice zaujal stanovisko v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (na jehož odůvodnění odkazuje - viz www.concourt.cz). V tomto nálezu Ústavní soud poprvé ve svém dlouholetém úsilí o odstranění závadného stavu v oblasti nájemného poukázal ve výrokové části I svého rozhodnutí na přímou odpovědnost státu - Parlamentu za protiústavní stav v oblasti regulovaného nájemného a na to navazující nosnou myšlenku, podle níž obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci. Přitom je nutno se vyvarovat libovůle a rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. Není přípustné, aby soud odmítl rozhodnutí z důvodu mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona; takový případ by byl odmítnutím spravedlnosti - denegatio iustitiae. K tomuto závěru Ústavní soud dodává, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Vzhledem k mimořádnosti tohoto postupu, založeného výrokem I nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, musí dát soud účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu i možnosti uzavřít smír. V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 občanského soudního řádu."

Čtvrtý senát Ústavníhosoudu nemá důvodu se v daném případě od citovaného odůvodnění odchylovat, neboť vychází z většinového názoru pléna Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05.

Zároveň je třeba připomenout, že Ústavnísoud již v předchozích nálezech zdůraznil především odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Nebude-li tedy důvodný nárok pronajímatelů v plné míře uspokojen, otevírá se jim cesta uplatnění požadavku na náhradu škody vůči státu.

S ohledem na shora uvedené Ústavnísoud ústavní stížnosti podle 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a napadený rozsudek Okresního soudu v Pardubicích podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru