Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 111/05Usnesení ÚS ze dne 04.05.2005

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:2005:4.US.111.05
Datum podání01.03.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 111/05 ze dne 4. 5. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 4. 5. 2005 soudcem zpravodajem JUDr. Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky K. K., zastoupené JUDr. Hanou Havránkovou, advokátkou se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, Dolní 504, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2005, č. j. 3 As 25/2004-56, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2003, č. j. 22 Ca 379/2003-22, a rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu Vsetín ze dne 1. 7. 1996, č. j. PÚ 2594-2/93-201 (586/93), takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 1. 3. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), jimiž byl odmítnut návrh na přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu Vsetín (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 1. 7. 1996, č. j. PÚ 2594-2/93-201 (586/93). Stěžovatelka se rovněž dožadovala zrušení uvedeného rozhodnutí pozemkového úřadu, neboť se domnívala, že bylo věcně nesprávné.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zrekapitulovala předchozí průběh jednotlivých řízení, v němž nejprve pozemkový úřad svým rozhodnutím ze dne 3. 3. 1995, č. j. 13/2594/93-201 (586/93), neuznal nárok stěžovatelky na vydání části pozemku p. č. 1002/36. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem krajského soudu ze dne 2. 11. 1995, sp. zn. 22 Ca 215/95, přičemž i následné rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 8. 2. 1996, č. j. 13/2594/93-201 (586/93), bylo Ministerstvem zemědělství - ústředním pozemkovým úřadem (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím ze dne 14. 5. 1996, č. j. 773/96-3152, zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání.

Pozemkový úřad potřetí rozhodl dne 1. 7. 1996, když určil, že stěžovatelka není vlastníkem předmětného pozemku. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opravný prostředek ke krajskému soudu, ten jej ale usnesením ze dne 31. 7. 1997, č. j. 22 Ca 429/96-19, odmítl pro nedoplnění podání ve stanovené lhůtě. Řízení, v němž se stěžovatelka domáhala přezkumu tohoto usnesení, bylo rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 1998, č. j. 22 Ca 429/96-19, zastaveno. Stěžovatelka dala dne 18. 4. 2001 ministerstvu podnět k přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu mimo odvolací řízení.

Dne 27. 1. 2003 napadla stěžovatelka nezákonnost rozhodnutí pozemkového úřadu u Nejvyššího správního soudu, jenž věc postoupil krajskému soudu. Krajský soud usnesením ze dne 23. 10. 2003, č. j. 22 Ca 379/2003-22, návrh odmítl jako nepřípustný, když poukázal na skutečnost, že se v případě rozhodnutí o vlastnictví podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), jedná o právní věc vyplývající z občanskoprávních vztahů a tedy podléhající režimu páté části zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").

Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, jež byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta rozsudkem ze dne 19. 1. 2005, č. j. 3 As 25/2004-56. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, když konstatoval, že nová právní úprava, dle níž jsou k projednání věcí, vyplývajících z občanskoprávních vztahů, příslušné obecné soudy podle páté části občanského soudního řádu, zaručuje právům stěžovatelky vyšší míru ochrany, než jaké by se jí dostalo v řízení dle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

Stěžovatelka se s výše uvedenými rozhodnutími neztotožnila a označila je za nezákonná. Stěžovatelka dále poukázala na nesprávné hodnocení důkazů pozemkovým úřadem a rovněž vyjádřila své přesvědčení, že vyčerpala veškeré procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejího práva poskytoval. Z tohoto důvodu se obrátila na Ústavní soud s žádostí, aby tento napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu obecných soudů, jimž není instančně nadřízen. Ústavnímu soudu proto bez dalšího nepřísluší v rámci řízení o ústavní stížnosti posuzovat výklad práva provedený obecnými soudy. Pouze bylo-li takovým výkladem současně neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je přitom její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Pod pojmem "procesní prostředky k ochraně práva" (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) je tedy nutno rozumět nejen opravné prostředky, ale rovněž všechny ostatní prostředky, jež jsou způsobilé ochranu práv stěžovatelů v příslušných řízeních zajistit. Jestliže stěžovatelce zůstal zachován procesní prostředek, jehož prostřednictvím se mohla domáhat ochrany svých práv u nestranného a nezávislého soudu, je s ohledem na subsidiární povahu ústavní stížnosti třeba, aby Ústavní soud na vyčerpání takového prostředku trval.

Ústavní soud shledal, že krajský soud a Nejvyšší správní soud odkázaly stěžovatelku s jejími nároky na řízení podle části páté občanského soudního řádu s odůvodněním, že tak budou lépe chráněna její subjektivní práva. Stěžovatelka poté podala svou ústavní stížnost, a to aniž by se pokusila procesní prostředek, na něž soudy odkázaly, využít. Ústavní soud tedy na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplnila podmínku obsaženou v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy že nevyčerpala veškeré procesní prostředky, jež jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval.

Pokud jde o správnost právního názoru krajského, resp. Nejvyššího správního soudu, že přezkum rozhodnutí o nárocích, vyplývajících ze zákona o půdě, je podřízen režimu páté části občanského soudního řádu, Ústavní soud se touto otázkou v minulosti již několikrát zabýval (usnesení sp. zn. I. ÚS 10/94 ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 59/04 ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 150/04 ze dne 1. 7. 2004, a sp. zn. II. ÚS 6/04 ze dne 30. 11. 2004). Přitom dovodil, že by překračoval svoji kompetenci, jestliže by si osvojoval právo rozhodovat o rozdělení agendy správního soudnictví na základě povahy vztahů, jež jsou předmětem sporů. Je především věcí samotných soudů, aby nalezly hranici oddělující veřejnoprávní vztahy od vztahů soukromoprávních.

Podle současné úpravy soudního řízení správního a občanského soudního řízení je k řešení případných kompetenčních sporů povolán zvláštní senát ustavený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Ústavní soud z důvodů uvedených výše zastává názor, že je třeba důsledně trvat na tom, aby případné spory soudů o pravomoc byly řešeny nejprve postupem podle tohoto zákona. Teprve pokud by byla postupem podle zmíněného zákona porušena ústavně zaručená práva jednotlivce, mohl by zasáhnout i Ústavní soud prostřednictvím rozhodnutí o ústavní stížnosti. Tento předpoklad však v případě ústavní stížnosti stěžovatelky dán nebyl.

Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. 5. 2005

JUDr. Michaela Židlická

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru