Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1106/16 #1Usnesení ÚS ze dne 18.10.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/ublížení na zdraví
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.1106.16.1
Datum podání05.04.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 278

40/2009 Sb., § 145


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1106/16 ze dne 18. 10. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň-Bory, zastoupeného Mgr. Jakubem Čermákem, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1178/2014, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 8 To 115/2013, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013 č. j. 56 T 2/2013-287, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 8 To 6/2016 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2015 č. j. 56 T 2/2013-417, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl ve stejné věci zamítnut jeho návrh na obnovu řízení. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel namítá, že trestní soudy v původním řízení nerespektovaly princip zakotvený v ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu, neboť nevzaly v potaz výsledky testů DNA a absenci sebemenší stopy po údajném boji mezi stěžovatelem a poškozeným. Stěžovatel zevrubně popisuje skutkové okolností svého případu a průběh původního řízení, přičemž poukazuje na z jeho pohledu problematické momenty, např. na absenci alkoholu v těle poškozeného či obsah usvědčujících znaleckých posudků. V souvislosti s řízením o obnově řízení stěžovatel namítá, že ze zdravotních důvodů nebyl v původním řízení schopen aktivně se účastnit na prováděné rekonstrukci. Podle jeho mínění nebyl soudu ani znalcům dostatečně znám zdravotní stav stěžovatele, který měl být zároveň novou skutečností ve smyslu § 278 trestního řádu.

Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.

V posuzovaném případě bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu, jímž rozhodl o dovolání stěžovatele jako posledním opravném prostředku, vydáno dne 18. 9. 2014. Ústavní stížnost stěžovatel podal dne 4. 4. 2016, přičemž v mezidobí proběhlo řízení o návrhu na obnovu řízení, který stěžovatel podal dne 7. 7. 2015. Ve vztahu k napadenému rozsudku Městského soudu v Praze, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 8 To 115/2013 a usnesení Nejvyššího soudu tedy musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný opožděně.

Ve vztahu k dalším napadeným rozhodnutím, kterými byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, Ústavní soud shledal splnění všech procesních podmínek přijatelnosti ústavní stížnosti, zvážil proto argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů, avšak dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů konkluzemi svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případech řízení o povolení obnovy tedy přísluší trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12).

Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Trestní soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 nebo I. ÚS 3022/11).

V posuzované věci tak Ústavní soud zvažoval předně to, zda rozhodnutí trestních soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§ 278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu.

O takovou situaci však v projednávaném případě nešlo. Převážná část námitek stěžovatele směřuje proti tomu, jak trestní soudy postupovaly a rozhodovaly v původním řízení. Ústavní soud musí zdůraznit, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu.

Trestní soudy v odůvodnění napadených usnesení přesvědčivě vysvětlily, že argumenty předkládané stěžovatelem nelze považovat za nové skutečnosti či důkazy. Tvrzení stěžovatele, že v původním řízení nebyl soudu ani znalcům dostatečně znám jeho zdravotní stav (konkrétně to, že trpí epilepsií), bylo spolehlivě vyvráceno, neboť stěžovatel tuto skutečnost znalcům sdělil, přičemž znalci dospěli k závěrům, že tato okolnost neměla žádný vliv na spáchanou trestnou činnost. Ve vztahu k rekonstrukci prováděné v původním řízení pak trestní soudy zdůraznily, že stěžovatel se jí i přes svůj zdravotní stav aktivně účastnil, podrobně a duchapřítomně reagoval na dotazy a uváděl vlastní tvrzení, což je jasně prokazováno protokolem a obrazovým záznamem z této rekonstrukce.

Závěry trestních soudů o tom, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, lze proto považovat za zcela racionální a dostatečně odůvodněné.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný po lhůtě a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru