Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1102/15 #1Usnesení ÚS ze dne 09.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS České Budějovice
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
Svědek
mzda
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1102.15.1
Datum podání14.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 41 odst.1 písm.a, § 265 odst.1

99/1963 Sb., § 118b, § 132, § 241a odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1102/15 ze dne 9. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Jiřího Jecha, právně zastoupeného advokátem Mgr. Janem Koptišem, Široká 432/11, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. 12 C 92/2012, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. 19 Co 1015/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4803/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 14. 4. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel se svou žalobou došlou soudu dne 19. 9. 2012 domáhal na žalovaném zaplacení částky 18.086,20 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnil tím, že je u žalovaného zaměstnán na základě pracovní smlouvy na dobu neurčitou jako řidič MHD. Dopisem vedoucího provozu trolejové dopravy žalovaného byl stěžovatel vyzván, aby se podrobil odbornému psychologickému vyšetření. Výsledkem toho postupu byla psychologická zpráva ze dne 31. 8. 2011, podle níž nebyl stěžovatel po stránce psychické způsobilý k výkonu práce řidiče. Tato zpráva byla podkladem pro vydání lékařského posudku o mimořádné lékařské prohlídce o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel ze dne 6. 9. 2011, na základě něhož žalovaný dle ustanovení § 41 odst. 1 písm. a) zákoníku práce dnem 14. 9. 2011 převedl stěžovatele na jinou práci. Stěžovatel tak v období od 14. 9. 2011 do 29. 2. 2012 vykonával práci dělníka v dopravě, přičemž dosahoval nižší mzdy než na původní pozici řidiče. Dne 22. 2. 2012 vydal Krajský úřad pod č. j. KÚJCK 37334/2011 OSVZ/23 rozhodnutí, jenž předmětný lékařský posudek k žádosti žalobce o jeho přezkum zrušil a věc vrátil zdravotnickému zařízení k vydání nového lékařského posudku na základě doplňujícího vyšetření. Na základě lékařského posudku ze dne 28. 2. 2012 byl stěžovatel uznán zdravotně způsobilým k výkonu práce řidiče MHD a na základě sdělení žalovaného ze dne 29. 2. 2012 byl převeden zpět s účinností k 1. 3. 2012 na pozici řidiče MHD.

Stěžovateli byl žalovaným uhrazen částečně nedoplatek mzdy ve výši rozdílu průměrného výdělku dosahovaného před převedením na jinou práci, a to za období od 14. 9. 2011 do 29. 2. 2012 v celkové výši 50.042,- Kč. Nicméně stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal ještě částky 1.500,- Kč za psychologické vyšetření, 8.812,- Kč na ušlé mzdě z titulu přesčasů, částky 825,- Kč za nemožnost získat příplatek za prodej jízdenek, částky 677,- Kč, jež byla neoprávněně stržena v souvislosti s převedením na jinou práci a částky 1518,20 Kč za neuhrazení příplatku za práci ve svátek.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem příslušný okresní soud žalobu stěžovatele zamítl, a to výrokem I. co do částky 16.568,- Kč a výrokem II. co do částky 1.518,20,- Kč. Výrokem III. byla stěžovateli uložena povinnost uhradit žalovanému náklady řízení. K odvolání stěžovatele příslušný krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil co do výroku I. a III. a odvolání žalobce do výroku II. odmítl. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatel má za to, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily jím tvrzené skutečnosti. Zejména pak náhrady cestovních nákladů za cestu do práce a zpět, neboť v období převedení na jinou práci konal práci v časech mimo svozové a rozvozové časy. Nikde v rozpisech žalovaného nebylo uvedeno, že se svozy a rozvozy týkají i jiných zaměstnanců než řidičů. Jiné rozpisy svozů a odvozů neexistovaly, což potvrdil též svědek Kučera, obdobně též svědek Kohout. Z toho stěžovatel dovozuje, že jeho nárok na cestovní výlohy je důvodný. Výdaj 1.500,- Kč za psychologické vyšetření u doktora Nesnídala považuje stěžovatel rovněž za důvodný. Ušlá mzda ve výši 8.812,- Kč je jednoznačně v příčinné souvislosti s převedením stěžovatele na jinou práci, když jako dělník nemohl pracovat přesčas. Za důvodnou považuje stěžovatel i žalobu pro další menší částky, které mu nebyly žalovaným vyplaceny.

Stěžovatel je přesvědčen, že kromě neprovedení navržených důkazů odvolací soud zvolil neadekvátní přístup při aplikaci právní úpravy vztahující se k dané problematice. Za prioritní považuje stěžovatel posouzení toho, zda jím vznesení nároky na vyplacení části ušlé mzdy, nákladů na jízdné vlastním automobilem a na psychologické vyšetření, vznikly v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním žalovaného a zda lze danou situaci podřadit pod ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce, podle něhož zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Odvolací soud se zabýval touto otázkou pouze co do částky 1.500,- Kč, u níž dovodil, že není vynaložena v příčinné souvislosti s převedením na jinou práci. Stejný závěr pak byl přijat i v souvislosti s prodejem jízdenek.

V případě napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR se pak podle stěžovatele zcela jednoznačně jedná o nerespektování jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť pokud Nejvyšší soud dovodil, že v dovolacím řízení nelze pro uvedené nedostatky pokračovat, měl zástupce stěžovatele vyzvat k jejich odstranění. Stěžovatel tak měl být jako účastník občanského soudního řízení řádně poučen, jak má být dovolání doplněno a měla mu k tomu být poskytnuta přiměřená lhůta.

Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantována čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 90 a 95 Ústavy ČR.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

K námitkám stěžovatele nutno uvést, že se jimi zabývaly již obecné soudy a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry v zásadě přehodnocovat. Pokud stěžovatel uvádí, že obecné soudy neprovedly ve věci relevantní důkazy, tak neuvádí které. Je nepochybné, že postup zaměstnavatele se stěžovatele dotknul, nicméně svůj nesprávný postup se snažil kompenzovat doplacením ušlé mzdy. Poukazuje-li stěžovatel, že byl zkrácen na svých právech, protože nemohl navýšit svůj příjem o přesčasy, nelze přehlédnout, že výkon přesčasu v rámci výkonu zaměstnání není v zásadě povinný, zaměstnavatel je může nařídit jen z vážných provozních důvodů, a to výjimečně. I v případě, že by nedošlo u stěžovatele k převedení na jinou práci, není postaveno na jisto, že by tento přesčasové práce skutečně odpracoval, protože u zaměstnavatele nemusela vzniknout potřeba jejich provedení a i kdyby tato potřeba vznikla, není zřejmé, že by to byl právě stěžovatel, kdo by přesčasové práce vykonal. Navíc, obecné soudy poukázaly na skutečnost, že ušlá mzda byla stěžovateli vyplácena do výše průměrného výdělku, v němž byla zahrnuta práce přesčas i podílová odměna za prodej jízdenek MHD.

Co se týče dalších stěžovatelem nárokovaných částek, tak tyto ani ve svém souhrnu nedosahují částky bagatelní. To znamená, že i kdyby obecné soudy v souvislosti s jejich nepřiznáním stěžovateli pochybily, neznamená to bez dalšího zásah do jeho základních práv a svobod. Stran nákladů na zpracování znaleckého posudku lze dát stěžovateli zapravdu v tom smyslu, že bez převedení na jinou práci by si jej zpracovat zřejmě nenechal, nicméně krajský soud ve svém odůvodnění příhodně uvedl, že tento posudek nebyl podkladem pro zrušení napadeného lékařského posudku. Jinými slovy řečeno, i kdyby si stěžovatel tento posudek zpracovat nenechal, vadný lékařský posudek by byl zrušen. Z uvedeného plyne, že provedený znalecký posudek nebyl nezbytným důkazem pro prokázání nesprávného postupu zaměstnavatele. Dovedeno k závěrům ad absurdum, by si účastníci řízení mohli nechávat zpracovávat celou řadu posudků, jejichž proplacení by požadovali bez ohledu na důvod úspěchu ve věci.

Vznáší-li stěžovatel námitky proti usnesení Nejvyššího soudu, nutno uvést, že tento v napadeném rozhodnutí uvedl dva důvody, pro které přistoupil k odmítnutí dovolání. První spočíval v tom, že nebyly vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání (stěžovatel nevylíčil, proč považuje dovolání za přípustné) a druhý, že stěžovatel uplatnil jiný dovolací důvod, než stanoví § 241a odst. 1 o. s. ř. Pokud stěžovatel ve svém dovolání, a z ústavní stížnosti nic jiného nevyplývá, brojil toliko proti skutkovým zjištěním obecných soudů, případně pokud nesouhlasil s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, nelze dospět k závěru, že takto podaný návrh bylo lze zhojit výzvou k odstranění vad. Za tohoto stavu věci nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že stěžovateli nezaslal výzvu k odstranění vad.

Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykovanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). To se však v předmětném případě nestalo.

Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru