Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 110/98Nález ÚS ze dne 09.10.2000Povinnost všech soudů ve věci rozhodujících přihlédnout k provedené opravě chyb v psaní

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 144/20 SbNU 39
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.110.98
Datum vyhlášení02.11.2000
Datum podání12.03.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 104 odst.1, § 164


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 110/98 ze dne 9. 10. 2000

N 144/20 SbNU 39

Povinnost všech soudů ve věci rozhodujících přihlédnout k provedené opravě chyb v psaní

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti I,

a.s., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1997,

č.j. 53 Co 303/97-99, za účasti Městského soudu v Praze jako

účastníka řízení a MUDr. R. M., jako vedlejšího účastníka, a to se

souhlasem účastníků bez nařízení ústního jednání, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1997, č.j.

53 Co 303/97-99 se zrušuje.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 3. 1998 se

stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení

Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1997, č.j. 53 Co

303/97-99, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro

Prahu 6 ze dne 17. 9. 1997, č.j. 5 C 274/96-78, jímž bylo podle

§ 104 odst. 1 o.s.ř. zastaveno řízení, v němž se stěžovatelka

domáhala zaplacení 934.500,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud,

obdobně jako soud prvého stupně, dospěl k závěru, že ten, kdo byl

označen jako žalovaný, nebyl způsobilý být účastníkem řízení,

jelikož "dr. Rami Mahmud", který byl uveden v žalobě, není

subjektem totožným s "MUDr. Rashidem Mahmoodem", jehož žalobce

označil v průběhu řízení.

Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka

dovolání, a to současně s ústavní stížností, přičemž takto:

postupovala z opatrnosti, ve snaze zachovat lhůtu k podání ústavní

stížnosti pro případ, že dovolání bude jako nepřípustné odmítnuto,

k čemuž došlo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2000,

č.j. 20 Cdo 1224/98-116.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena její

ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České

republiky ("Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod ("Úmluva"). Porušení spatřuje v tom, že

obecné soudy, v rozporu s obvyklou soudní praxí, judikaturou

i některými nálezy Ústavního soudu, neumožnily upřesnit nesprávné

označení účastníka řízení, které vzniklo zcela zjevně a bez

jakýchkoliv pochybností pouze proto, že žalobce neměl dostatek

údajů o osobě žalovaného. Ze soudního spisu zcela zjevně vyplývá,

že nesprávné označení bylo způsobeno větším počtem možností

transkripce příjmení, záměnou křestního jména s označením

obchodního jména a záměnou sídla podnikání s adresou bydliště. Od

počátku řízení však bylo zřejmé, že označením dr. Rami Mahmud má

na mysli MUDr. Rashida Mahmooda, aiz úkonů vedlejšího účastníka

vyplývá, že on sám na sebe žalobu vztáhl.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného

usnesení.

Vedlejší účastník MUDr. Rashid Mahmood ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost neobsahuje

argumenty, z nichž by bylo možné dovodit namítaný zásad do ústavně

zaručených práv stěžovatelky. Vyslovil názor, že to byla právě

stěžovatelka, která svým postupem, který nebyl v souladu

s postupem stanoveným občanským soudním řádem a předpokládaným

článkem 36 odst. 1 Listiny, fakticky neumožnila obecným soudům

rozhodnout jinak, než podle ustanovení § 103 a § 104 odst. 1

o.s.ř., tedy než aby řízení zastavily. Postup stěžovatelky

v řízení před obecnými soudy byl poznamenán chybami a vadami. Při

obvyklé pečlivosti (pozornost při čtení písemných dokumentů

vyměněných mezi účastníky v době probíhajícího řízení) by

k soudem prvého stupně i odvolacím soudem zjištěným vadám nedošlo

a stěžovatelka mohla, ještě před uplynutím promlčecí lhůty, podat

novou žalobu bez oběma soudy konstatované vady. Samotná žaloba

podaná dne 17. 2. 1993 směřovala proti osobě neexistující, tj. ve

smyslu § 19 o.s.ř. proti osobě, která nemůže být účastníkem

řízení. U nesprávného označení žalovaného stěžovatelka setrvala

fakticky až do 28. 7. 1997, kdy ve svém vyjádření právně

relevantním způsobem navrhla změnu v označení žalovaného. Soud

prvého stupně však návrh na upřesnění spolu s právním zdůvodněním

neakceptoval, neboť by podle jeho názoru šlo fakticky o záměnu

účastníků v rozporu se smyslem § 92 odst. 2 o.s.ř. Je toho názoru,

že to byla právě stěžovatelka, která nedodržela stanovený postup

(o.s.ř.) při uplatnění žalobního návrhu. Z uvedených důvodů

navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud vyčkal výsledku dovolacího řízení a seznámil se

s obsahem rozhodnutí dovolacího soudu. Dále si vyžádal spis

Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 5 C 274/96, a poté, co se

seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl

k závěru, že ústavní stížnost a návrhům s ní spojeným je třeba

vyhovět, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se

zastavením občanského soudního řízení. Z ústavněprávního hlediska

pak jde především o posouzení otázky, zda toto zastavení řízení,

údajně pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení týkající se

označení žalovaného, za daných okolností konkrétního případu

představuje zásah do ústavně zaručeného práva zakotveného v čl.

36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, když tvrzení stěžovatelky

o porušení čl. 90 Ústavy považuje Ústavní soud za nepřípadné,

neboť z uvedeného článku nelze dovodit subjektivní veřejné právo

stěžovatelky.

Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka ve

svém vyjádření ze dne 21. 2. 1994 (č.l. 23) k odvolání žalovaného

mj. uvedla: "Žalovaný je osobou, která pochází z území, ve kterém

se hovoří arabsky. Transkripce jeho jména do latiny proto může být

různá a žalovaný také různou transkripci používá. V některých

případech používá transkripci anglickou, tedy místo písmena "u"

používá písmena "oo". Domnívá-li se žalovaný, že v daném případě

dochází k nesprávnému označení jeho jména, nechť je tato závada

považována jako chyba v psaní a nechť je jako taková i opravena."

Na základě sdělení Obvodního úřadu Městské části Praha 6 (č.l.

34) pak předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 9. 6.

1995 v záhlaví rozsudku ze dne 2. 11. 1993, č.j. 4 C 96/93-13

provedla opravu jména, příjmení a bydliště žalovaného. Z č.l. 34

a 35 pak vyplývá, že předsedkyně senátu požádala právní zástupce

žalobce a žalovaného, stejně jako žalovaného samotného o vrácení

rozsudku k provedení opravy. Protože rozsudky nebyly vráceny,

opravené rozsudky obvodní soud zaslal žalobci, jeho právnímu

zástupci a žalovanému, jak vyplývá z č.l. 37 a násl.

Z uvedeného tudíž nelze dovodit, než že Obvodní soud pro

Prahu 5 nesprávné označení žalovaného považoval za zřejmou

nesprávnost ve smyslu § 164 o.s.ř., jež se netýká výroku

rozhodnutí, a tuto nesprávnost opravil dne 9. 6. 1995. Byla-li

takto vada rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 11.

1993 odstraněna, byly obecné soudy, tj. Obvodní soud pro Prahu 6,

kterému byla věc posléze postoupena při vydání nového

prvostupňového rozhodnutí i Městský soud v Praze jako soud

odvolací, povinny k této skutečnosti přihlédnout. Pokud takto:

neučinily, a řízení pravomocně zastavily, porušily základní právo

stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1

Listiny.

Ostatně i ze závěru odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR

o odmítnutí dovolání ze dne 30. 3. 2000 vyplývá, že dovolací soud

přisvědčil tomu, že právní závěry odvolacího soudu co do

identifikace žalovaného vyznívají zřejmě nesprávně. Jinak řečeno,

Nejvyšší soud ČR neodmítl dovolání proto, že by sdílel závěry

odvolacího soudu, ale jen proto, že neshledal žádný z důvodů

přípustnosti dovolání.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1

a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti zcela vyhověl, když

shledal, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo

porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky zakotvené v čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. 10. 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru