Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 110/21 #1Usnesení ÚS ze dne 23.02.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
Věcný rejstříkDokazování
satisfakce/zadostiučinění
Náklady řízení
Ochrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.110.21.1
Datum podání13.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 81, § 82

99/1963 Sb., § 142 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 110/21 ze dne 23. 2. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2020 č. j. 25 Cdo 4219/2019-423 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2019 č. j. 21 Co 22/2019-369, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Mgr. Jaroslava Kmenty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 10 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") rozhodl v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 132/2016 o stěžovatelem podané žalobě proti vedlejšímu účastníkovi, jíž se domáhal omluvy a finančního zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění. Důvodem bylo vydání knihy s názvem "X" vedlejším účastníkem, jejíž součástí měly být (na stránkách 145, 286 a 287) i nepravdivé a dehonestující informace o stěžovateli, který je v knize označován za organizátora závažné trestné činnosti. Rozsudkem ze dne 27. 7. 2018 č. j. 6 C 132/2016-319 okresní soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaslat stěžovateli omluvu, neboť obsah výroků uvedených v knize ve vztahu k osobě stěžovatele nebyl pravdivý a skutečnosti v něm uvedené se nezakládají na pravdě, dále zveřejnit omluvu v celostátním deníku podle volby vedlejšího účastníka v rozsahu 1/4 tiskové strany, zaplatit stěžovateli částku 20 000 Kč (ve zbytku byla žaloba zamítnuta) a náhradu nákladů řízení ve výši 40 318,23 Kč. Podle okresního soudu žádný z listinných provedených důkazů neprokázal pravdivost výroků vedlejšího účastníka, které vycházely jen z potvrzení toliko svědky. Při stanovení výše finančního zadostiučinění přihlédl okresní soud k tomu, že proti stěžovateli byla vedena velmi negativní mediální kampaň již v minulosti v souvislosti s jeho (dosud) nepravomocným odsouzením za trestnou činnost. V knize je stěžovatel uveden pouze jako osoba okrajová.

3. K odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že upravil výrok omluvy vyškrtnutím konstatování o nepravdivosti uvedených výroků, zamítl žalobu v části požadující zveřejnění omluvy v celostátním deníku, zamítl žalobu rovněž v části požadující finanční zadostiučinění ve výši 20 000 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění napadeného rozsudku se krajský soud ztotožnil s tím, že vedlejší účastník neprokázal pravdivost předmětných výroků. Svědci již nemohou vypovídat (byli zavražděni), spisy byly z větší části skartované a stěžovatel nebyl z žádného z tvrzených jednání ani obviněn, natož odsouzen (blíže bod 38 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Vyškrtnutí konstatování nepravdivosti z textu omluvy odůvodnil krajský soud jednak jeho nadbytečností a dále jeho neprokázaností. Zveřejnění v celostátním deníku není podle krajského soudu přiměřené; jednak předmětné výroky nebyly tímto způsobem zveřejněné, jednak vedlejší účastník nemůže takové zveřejnění provést v rozsahu stanoveném okresním soudem. Zároveň krajský soud (bod 41 odůvodnění rozsudku) neshledal důvody pro přiznání peněžní satisfakce, neboť stěžovatel je v celé knize zmiňován jen v několika málo odstavcích na třech stranách knihy a představuje tak (z hlediska čtenáře) bezvýznamnou postavu, které si čtenář ani nevšimne (ve filmovém zpracování se tato postava neobjevuje vůbec). Stěžovatel neprokázal, že by mu byla uvedenými výroky způsobena mimořádná újma, jak tvrdil (ztráta zaměstnání, ztížení postavení v trestním řízení). Podle krajského soudu nebyl ani jeden z účastníků procesně úspěšný, pročež žádný nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle jeho odůvodnění stěžovatel v dovolání neformuloval právní otázku, kterou měl odvolací soud posoudit nesprávně, resp. u níž se měl odchýlit od judikatury dovolacího soudu. K tomu Nejvyšší soud doplnil, že odvolací soud se nikterak nezpronevěřil závěrům formulovaným v dovolání citované judikatuře. Podle Nejvyššího soudu je zřejmé, že při stanovení přiměřeného zadostiučinění odvolací soud zvažoval intenzitu zásahu do pověsti a cti stěžovatele, přiměřenost učiněné omluvy a podmínky pro přiznání peněžního zadostiučinění.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že přiznání omluvy (navíc bez konstatování o nepravdivosti publikované informace) není dostatečným zadostiučiněním. Předmětná kniha byla veřejně dostupnou a "soukromá" omluva tedy nemůže být dostatečná. V tomto směru stěžovatel odkazuje na starší judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž má přiznané zadostiučinění plnit hlavně satisfakční funkci. Podobný závěr lze podle stěžovatele dovodit rovněž z nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09 a IV. ÚS 581/99. K dalšímu porušení jeho ústavních práv došlo podle stěžovatele rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, neboť soudy postupovaly v rozporu se závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 170/99.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

8. Přestože se stěžovatel pokouší své námitky prezentovat jako porušení základních práv a svobod, fakticky rozporuje pouze obecnými soudy provedené hodnocení důkazů o intenzitě zásahu do jeho osobnostních práv a z toho vyplývající závěry o (ne)přiměřenosti poskytnutého zadostiučinění ve formě omluvy. Soudy v daném případě shledaly zásah do stěžovatelových práv, přičemž logicky a srozumitelně zhodnotily a odůvodnily, jaké intenzity podle výsledků provedeného dokazování dosáhl tento zásah. Podle Ústavního soudu nelze dovodit, že by závěry obecných soudů vyjadřovaly jakoukoliv neúctu ke stěžovatelovým základním právům. Tím se (mimo jiné) tento případ významně odlišuje od nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1586/09 (N 43/64 SbNU 491), jehož závěrů se stěžovatel dovolává (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

9. Ve stěžovatelově případě nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi závěry obecných soudů a provedeným dokazováním. Stěžovatel především nebyl schopen prokázat základní žalobní tvrzení, která by přiznání peněžního zadostiučinění odůvodňovala (např. zmiňovanou ztrátu zaměstnání, zhoršení majetkového postavení nebo zhoršení vývoje trestního řízení v důsledku pronesení předmětných výroků).

10. Rovněž tak nelze přehlédnout závěr krajského soudu, který stěžovatel ostatně ani nikterak nezpochybňuje, že intenzita zásahu byla relativně mírná (např. v porovnání se zmíněným případem rozhodovaným Ústavním soudem), a to zejména pro: a) marginální roli stěžovatele ve vydaném díle, b) povaze zveřejněných informací, c) způsob práce autora, a konečně d) rovněž zhoršenou veřejnou pověst stěžovatele v důsledku jeho jiných veřejných aktivit (jak jsou blíže rozvedeny v odůvodnění rozsudku krajského soudu), když nebylo prokázáno, že by obsah předmětné knihy měl vliv na průběh trestního řízení, které bylo v té době proti němu vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem.

11. Posledně uvedená skutečnost nikoho neopravňuje ke zveřejňování nepravdivých informací, je však relevantní pří zkoumání míry zasažení osobnostní sféry stěžovatele, což zejména krajský soud učinil podrobně na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 2051/14 (N 23/76 SbNU 325) a testu difamačních tvrzení formulovaných v závěrech Benátské komise při Radě Evropy. Obecné soudy se rovněž zabývaly nutností veřejné omluvy, čímž se tento případ odlišuje od nálezu ze dne 31. 5. 2001 sp. zn. IV. ÚS 581/99 (N 83/22 SbNU 199). Logickým závěrům odvolacího soudu, o dosahu předmětných výroků a způsobu jejich zveřejnění, nelze v tomto směru nic vytknout, stejně jako způsobu, jakým vyložil rozdíly v právní úpravě poskytování náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (viz bod 4 odůvodnění rozsudku krajského soudu).

12. Stejný závěr platí pro napadené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř., přičemž tento závěr byl srozumitelně a logicky odůvodněn jak z hlediska požadavků na splnění předpokladů pro přípustnost dovolání, tak z hlediska námitek proti závěrům krajského soudu.

13. S ohledem na konkrétní okolnosti posuzované věci je odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339), v němž byl řešen případ, kdy obecný soud na jedné straně konstatoval, že bylo výrazně zasaženo do osobnostních práv žalobce, a na druhé straně mu bez bližšího odůvodnění nepřiznal náhradu nákladů řízení, nepřípadný, neboť v nyní posuzované věci soudy nerozhodovaly o náhradě nákladů mechanicky, bez komplexního zohlednění merita věci a konkrétních okolností (obdobně rovněž usnesení ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 601/19). Navíc se stěžovatelův případ od uvedeného nálezu odlišuje významně tím, že odvolací soud rozsudek nalézacího soudu nepotvrdil, nýbrž rozhodl významně v neprospěch stěžovatele. V tomto případě je zřejmé, že stěžovatel měl jen minimální úspěch ve věci, neboť se domohl "pouze" omluvy, bez uvedení, že by předmětné výroky byly nepravdivé, neprokázala se stěžovatelova tvrzení o dopadech do jeho osobního života a velká část nákladů jde na vrub stěžovatelově neúspěšné procesní aktivitě (kupř. odvolací řízení). Vzhledem k výše popsaným okolnostem daného případu proto Ústavní soud nespatřuje v tom, že žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, porušení ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení.

14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru