Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 11/99Usnesení ÚS ze dne 10.05.1999Nepravá zpětná působnost - odklad účinnosti nové úpravy pro vymezenou skupinu subjektů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 36/14 SbNU 339
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.11.99
Datum podání08.01.1999
Napadený akt

obecně závazná vyhláška obce/kraje

zákon

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 26 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

111/1994 Sb., § 8, § 21 odst.7, § 40a odst.1, § 41 odst.2

182/1993 Sb., § 43 odst.2 písm.a, § 43 odst.2 písm.b

187/1994 Sb., § 6 odst.4

367/1990 Sb., § 16


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 11/99 ze dne 10. 5. 1999

U 36/14 SbNU 339

Nepravá zpětná působnost - odklad účinnosti nové úpravy pro vymezenou skupinu subjektů

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti A. B., a A., spol. s r. o., zastoupených JUDr. J. U., advokátem, proti postupu Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy se sídlem v Praze 1, Řásnovka 8, a Magistrátu hlavního města Prahy, živnostenského odboru se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, při vydávání průkazů způsobilosti řidiče taxislužby, spojené s návrhem na zrušení části zákona č. 111/1994 Sb. a vyhlášky č. 187/1994 Sb., jakož i vyhlášky hl. města Prahy č. 23/1998 ze dne 9.7.1998, o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území hlavního města Prahy,

takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

Dne 8. 1. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, doplněná návrhem na vydání předběžného opatření ze dne 14. ledna 1999 a podáním ze dne 4. února 1999, kterou se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zakázal Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy (dále jen "dopravní úřad") a živnostenskému odboru (dále jen "živnostenský úřad"), pokračovat v porušování práva na svobodné podnikání zakotveného v čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") tím, že stěžovatelům je odpíráno provedení úkonů podle § 21 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (silniční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména vydání průkazů o způsobilosti řidiče taxislužby podle § 21 odst. 5 cit. zákona, a že jsou jim stanovovány podmínky pro provozování živnosti, které nejsou upraveny zákonem. Dále stěžovatelé požadovali zakázat jakékoliv aktivity uvedených orgánů veřejné správy, které jim brání v podnikání na základě koncese k provozování taxislužby a zrušit stanovisko dopravního úřadu obsažené v dopise stěžovateli A. B. ze dne 17. 12. 1998.

Spolu s ústavní stížností stěžovatelé podali návrh na zrušení specifikovaných ustanovení silničního zákona, neboť jsou přesvědčeni, že vzniklý stav je důsledkem neústavnosti těchto ustanovení. Námitky stěžovatelů směřují především k ust. § 6 odst. 4 silničního zákona, které obsahuje zmocnění ke stanovení odborné způsobilosti, obsahu a rozsahu zkoušek a podrobností o skládání zkoušek, prováděcím předpisem. Citované ustanovení je dle přesvědčení stěžovatelů v rozporu s čl. 26 odst. 1 Listiny, podle něhož jenom zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání. Vyžadování odborné způsobilosti je dle jejich názoru také v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož povinnosti lze ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích. Stěžovatelé současně navrhli zrušení specifikovaných částí prováděcí vyhlášky č. 187/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro rozpor s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 až 4 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny. Dále navrhli zrušit vyhlášku hlavního města Prahy č. 23/1998 Sbírky obecně závazných vyhlášek hlavního města Prahy, o ověřování znalostí řidičů taxislužby, schválené usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy ze dne 9. 7. 1998.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s platnou právní úpravou provozování taxislužby, jak je stanovena silničním zákonem a prováděcími předpisy k němu vydanými, a to za situace, kdy právě Listina v čl. 26 odst. 2 výslovně podmiňuje realizaci práva každého podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, splněním podmínek stanovených zákonem. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda je či není slučitelné s ústavním pořádkem, jestliže zákonodárce pro výkon určitých činností povolených či provozovaných podle dřívějších předpisů stanoví podmínky nové, tedy především otázek souvisejících z principem rovnosti a právní jistoty. Ustanovení § 40a odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., doplněné zákonem č. 304/1997 Sb., je ustanovením intertemporálním, tedy ustanovením, které řeší střet právní úpravy staré ( která podmínky k výkonu určité činnosti upravovala liberálněji) s právní úpravou novou. Způsob řešení tohoto střetu vytváří nepravou retroaktivitu, když pro určitou vymezenou skupinu subjektů se účinnost nové úpravy (splnění jedné z podmínek) odkládá do stanoveného termínu. Těmto subjektům je tedy poskytnuta příležitost splnit náročnější či jiné podmínky nové úpravy a současně si v tomto období zachovat kontinuitně svůj status. Taková úprava nezakládá dle přesvědčení senátu Ústavního soudu žádnou nerovnost. Nerovnost by naopak nutně založilo řešení, které by dosavadním držitelům oprávnění k určité činnosti ponechalo, zatímco podmínky nové a přísnější by platily pouze pro uchazeče nové. Řešení, které zákonodárce zvolil rozhodně nemá znaky libovůle a není v rozporu s principem rovnosti, jak je Ústavním soudem chápán (viz např. nálezy č. 3 a 9, sv. 1, Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR). Nesvědčí o tom, ani míra odlišnosti staré a nové úpravy, ani důvody pro zavedení tzv. způsobilostních zkoušek, které lze označit naopak za rozumné a také v řadě civilizovaných zemí obvyklé a běžné. Rozhodně tedy nejde o postup diskriminující. Rovněž tak výslovné zákonné zmocnění obce, stanovit obecně závaznou vyhláškou jako podmínku provozování taxislužby na jejím území prokázání určitých znalostí, nikterak nevybočuje z ústavních

mezí, opíraje se o výslovné obecné zmocnění v § 16 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, jakož i o zvláštní ustanovení § 21 odst. 7 a § 41 odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost se opírá prakticky výhradně o argumentaci vycházející z přesvědčení stěžovatelů o neústavnosti právních předpisů, které se k věci vztahují, přičemž, jak výše uvedeno, Ústavní soud považuje tato tvrzení za zjevně neopodstatněná, nezbylo než podanou stížnost a návrhy s ní spojené odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a,b, zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. 5.1999

JUDr. Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru