Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1094/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
Privatizace
vlastnické právo/nabytí
excindační řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1094.15.1
Datum podání13.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

946/1811 Sb., § 372

99/1963 Sb., § 267


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1094/15 ze dne 19. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Ivana Ptáčníka, zastoupeného Mgr. Michalem Korandou, advokátem se sídlem Jeseniova 51, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015 č. j. 30 Cdo 3646/2014-321 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2014 č. j. 20 Co 462/2013-300, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 9. 7. 2013 rozhodl, že z exekuce prodejem nemovitosti vedené na návrh stěžovatele proti povinnému Radku Urbanovi je vyloučen blíže specifikovaný stavidlový jez na říčním km 9,050. Okresní soud tak rozhodoval o návrhu obce Byšice (žalobkyně) podle § 267 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalobkyně tvrdila, že vlastnické právo k této nemovitosti nabyla kupní smlouvou ze dne 8. 9. 2009 od společnosti Vitana, a. s. Stěžovatel oproti tomu dřívější vlastnictví jezu společností Vitana, a. s., zpochybňoval a namítal, že jez byl zhotoven Jiřím Urbanem, případně že Jiří Urban nabyl vlastnictví k této nemovitosti vydržením. Posléze ji pak měl darovat Radku Urbanovi. Podle okresního soudu nebylo vlastnictví jezu společností Vitana, a. s., doloženo přímým titulem, nýbrž pouze sekundárními důkazy. Oproti tomu však bylo prokázáno, že Jiří Urban vlastníkem jezu nebyl. Za této situace okresní soud považoval žalobkyni za domnělého vlastníka a poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky sp. zn. RV II 448/29 ze dne 15. 2. 1930, podle něhož právem činícím výkon exekuce nepřípustným jest i domnělé vlastnictví podle § 372 obecného zákoníku občanského.

Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil, byť s odlišným odůvodněním. Odvolací soud totiž považoval vlastnictví jezu společností Vitana, a. s., za prokázané, a to zejména na základě privatizačního projektu na přímý prodej s. p. Vitana Byšice schváleného vládou České republiky usnesením č. 479 ze dne 29. 6. 1992.

Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl, přičemž stěžovateli vysvětlil, že dovoláním napadené rozhodnutí nestálo na otázce, zda domnělé vlastnictví může být právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí, neboť krajský soud na rozdíl od soudu prvostupňového uzavřel, že i právní předchůdkyně žalobkyně byla vlastníkem stavidlového jezu. Ve zbytku pak stěžovatel zejména nesouhlasil se skutkovými zjištěními a s hodnocením důkazů, čímž se dovolací soud nezabýval.

Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní namítá, že ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11 odst. 1 Listiny se musí vztahovat rovněž na majetek, který by stěžovatel získal tím, že by v rámci exekuce byl prodán předmětný jez, čímž by došlo k uspokojení jeho pohledávek.

Podle stěžovatele společnost Vitana, a. s., ani obec Byšice po deset let nijak nezpochybňovaly, že daný stavidlový jez vlastní Jiří Urban. Stavba je navíc součástí Rybářské sádky Byšice, kterou vlastní stěžovatel a jejíž užívání bylo stěžovateli povoleno na základě kolaudačního rozhodnutí ze dne 14. 11. 2007, aniž by domnělý vlastník (Vitana, a. s.) namítal, že je vlastníkem.

Obec Byšice dle stěžovatele odvozuje své vlastnické právo k předmětnému jezu od kupní smlouvy ze dne 8. 9. 2009. V této kupní smlouvě prodávající Vitana, a. s., stran svého vlastnictví odkazuje na notářský zápis ze dne 14. 7. 2009. Stěžovatel však namítá, že jednostranné prohlášení domnělého vlastníka nemůže obstát jako nabývací titul, tím spíše u akciové společnosti. Navíc sama Vitana, a. s., si údajně nebyla vlastnictvím jezu jistá.

Dalším podkladem pro závěr o vlastnictví jezu společností Vitana, a. s., má být privatizační projekt schválený usnesením ze dne 29. 6. 1992. V položkové sestavě tohoto projektu byla položka s názvem "Potok", přičemž odvolací soud s odkazem na logiku věci a výslechy svědků dovodil, že tato položka znamená stavidlový jez, který má být vyloučen z exekuce. Podle stěžovatele však nelze vyloučit, že se tímto pojmem ve skutečnosti myslel jez na říčním km 8,800. Výklad pojmu "Potok" by navíc odpovídal spíše tomu, že se jedná o koryto vodního toku.

Závěrem stěžovatel konstatuje, že vlastnictví věci nelze dovozovat pomocí extenzivního výkladu právního jednání stran. Jakmile není najisto postaven nabývací titul, nelze podle stěžovatele určit, že osoba domáhající se přiznání vlastnického práva je skutečně vlastníkem. Pokud soudy dovodily vlastnické právo společnosti Vitana, a. s., na základě jednostranného prohlášení či gramaticky nesprávného výkladu pojmů použitých v privatizačním projektu, porušily stěžovatelovo právo plynoucí z čl. 11 odst. 1 Listiny, jelikož vlastnickému právu společnosti Vitana, a. s., byla zaručena širší ochrana než vlastnickým právům jiných vlastníků.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud podotýká, že z ústavního pořádku nevyplývá právo jednotlivce domoci se vůči nemajetnému dlužníkovi (soukromé osobě) své pohledávky, stát je pouze povinen poskytnout věřiteli při výkonu rozhodnutí nezbytnou součinnost. Z ústavního pořádku stejně tak neplyne právo domoci se výkonu rozhodnutí zpeněžením konkrétní věci, v tomto případě stavidlového jezu. To pak samozřejmě platí tím spíše, pokud daná věc vůbec nepatří do vlastnictví povinného, nýbrž je majetkem třetí osoby. V takovém případě je naopak nezbytné, aby tato osoba měla možnost svůj majetek před dopady exekuce (výkonu rozhodnutí) ochránit, což je zaručeno prostřednictvím návrhu na vyloučení majetku z exekuce podle § 267 občanského soudního řádu.

Posouzení, zda určitá věc skutečně náleží do vlastnictví osoby, která se domáhá jejího vyloučení z exekuce, je pak zásadně na obecných soudech. V nyní projednávané věci se soudy touto otázkou podrobně zabývaly a své závěry řádně odůvodnily, přičemž určující jsou zejména závěry krajského soudu. Ten vysvětlil, proč jez nikdy nebyl ve vlastnictví Jiřího Urbana, a proč naopak považuje za prokázané dřívější vlastnictví jezu společností Vitana, a. s., od níž jez nabyla do svého vlastnictví žalobkyně. Krajský soud objasnil, proč položkou "Potok" v privatizačním projektu nemohl být myšlen vodní tok ani koryto vodního toku, přičemž možné formulační nepřesnosti vysvětlil nižšími formálními požadavky tehdy kladenými na soupis majetku v rámci privatizačních projektů. Soud vysvětlil i to, proč touto položkou nemohl být myšlen stavidlový jez na říčním km 8,800, nýbrž že se muselo jednat právě o stavidlový jez, jehož vyloučení z exekuce se obec Byšice v rámci exekučního řízení domáhala. Úvahy krajského soudu přitom Ústavní soud považuje za logické a přiléhavé.

Stěžovatel sice v ústavní stížnosti závěry odvolacího soudu, zejména pak pokud se jedná o interpretaci položkové sestavy v privatizačním projektu, zpochybňuje, jedná se nicméně pouze o polemiku na úrovni podústavního práva. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné to, že odvolací soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a že jeho závěry nelze považovat za exces.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2015

Vlasta Formánková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru