Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1088/21 #1Usnesení ÚS ze dne 11.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkZástavní právo
interpretace
insolvence/řízení
insolvence/přihláška
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.1088.21.1
Datum podání25.04.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 109 odst.1 písm.b

89/2012 Sb., § 1396 odst.2, § 1395


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1088/21 ze dne 11. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti Tekro, spol. s r. o., sídlem Višňová 484/2, Praha 4 - Krč, zastoupené Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2021 č. j. KSOL 10 INS 17564/2016, 1 ICm 1272/2017, 29 ICdo 9/2019-86 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. září 2018 č. j. 1 ICm 1272/2017, 13 VSOL 333/2018-62 (KSOL 10 INS 17564/2016), za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Mgr. Ing. Petry Hýskové, insolvenční správkyně, sídlem Tyršova 1835/13, Praha 2 - Nové Město, a 2) obchodní společnosti HOPR TRADE CZ, s. r. o., sídlem Libušina 667/72, Olomouc, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 2 odst. 3, čl. 90 a 95 Ústavy a její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka jako prodávající a vedlejší účastnice 2) jako kupující dne 26. 4. 2016 uzavřely rámcovou smlouvu o výkupu kovového šrotu. Dne 27. 7. 2016 přistavila vedlejší účastnice k obchodním prostorám stěžovatelky pět kovových kontejnerů ve svém vlastnictví. Téhož dne v 12:43 hodin byla zveřejněna vyhláška Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 7. 2016 č. j. KSOL 10 INS 17564/2016-A-2 jako insolvenčního soudu o zahájení insolvenčního řízení proti vedlejší účastnici 2) jako insolvenční dlužnicí. Následující den stěžovatelka přípisem vedlejší účastnici 2) sdělila, že uvedené kovové kontejnery zadržuje k zajištění pohledávek vůči ní z uvedené rámcové smlouvy. Přípis byl vedlejší účastnici 2) doručen dne 2. 8. 2017.

3. Dne 17. 10. 2016 stěžovatelka přihlásila uvedené pohledávky do insolvenčního řízení jako pohledávky zajištěné zadržovacím právem. Dne 9. 11. 2016 krajský soud zjistil úpadek vedlejší účastnice 2). Tehdejší insolvenční správkyně následně popřela u uvedených pohledávek stěžovatelky právo na uspokojení ze zajištění; zadržovací právo nelze zřídit po nastoupení účinků zahájení insolvenčního řízení. Dne 13. 2. 2017 krajský soud povolil reorganizaci vedlejší účastnice 2).

4. Stěžovatelka se dne 1. 3. 2017 domáhala u krajského soudu v tzv. incidenčním řízení určení, že stěžovatelka má za vedlejší účastnicí 2) pohledávku zajištěnou zadržovacím právem na základě písemného uplatnění ze dne 28. 7. 2016 a stěžovatelka má právo na oddělené uspokojení ze zpeněžení zadržených věcí vedlejší účastnice. Krajský soud žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 22. 3. 2018 č. j. 1 ICm 1272/2017-32 (KSOL 10 INS 17564/2016).

5. Krajský soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka "uplatnila" zadržovací právo dne 28. 7. 2016, tj. den po nastoupení účinků zahájení uvedeného insolvenčního řízení. Podle krajského soudu však bylo mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastnicemi sporné, zda se ve věci použije buď § 109 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), nebo § 1396 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Podle krajského soudu má uvedené ustanovení občanského zákoníku jako ustanovení zvláštní přednost před § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona jako ustanovením obecným. Stěžovatelka proto mohla uvedené věci ve vlastnictví vedlejší účastnice zadržet (zadržovací právo mohlo vzniknout) i po zahájení insolvenčního řízení; předpoklady vzniku zadržovacího práva byly naplněny před jeho zahájením.

6. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") k odvolání vedlejší účastnice 2) rozsudkem uvedeným v záhlaví změnil rozsudek krajského soudu tak, že se žaloba stěžovatelky zamítá. Nejprve uvedl, že uvedená zákonná ustanovení nejsou ve vzájemném rozporu. Zdůraznil, že věřitel může k zajištění pohledávky zadržet movitou věc, kterou má vydat dlužníkovi, avšak která není ve vlastnictví dlužníka či nespadá do jeho majetkové podstaty, a to i po zahájení insolvenčního řízení; tomu § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona nebrání. V nyní posuzované věci však jde o věci ve vlastnictví dlužnice [vedlejší účastnice 2)]; aby zadržovací právo mohlo platně vzniknout, jeho účinky musely nastat do nastoupení účinků zahájení uvedeného insolvenčního řízení. Vrchní soud případné účinky vzniku zadržovacího práva spojil s vyhotovením přípisu stěžovatelky ze dne 28. 7. 2016 jako neadresovaného právního jednání. Toho dne však vzniku zadržovacího práva bránily účinky zahájeného insolvenčního řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, jenž vylučuje vznik práva na uspokojení ze zajištění.

7. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, neboť nebylo přípustné. Podle Nejvyššího soudu jsou závěry vrchního soudu v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019 sen. zn. 29 ICdo 13/2018. Z něj se podává, že se rozlišuje vznik zadržovacího práva v rovině hmotněprávní a právo na přednostní oddělené uspokojení pohledávky zpeněžením zadržené věci v insolvenčním řízení. Ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona brání vzniku práva na uvedené uspokojení v insolvenčním řízení, není-li proces vzniku zajištění dovršen před nastoupením účinků zahájení insolvenčního řízení. V nyní posuzované věci přitom není pochyb o tom, že stěžovatelka projevila vůli věc zadržet až den po nastoupení účinků zahájení insolvenčního řízení o vedlejší účastnici 2).

II.

Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka brojí proti výkladu § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona a § 1396 odst. 2 občanského zákoníku provedenému vrchním soudem a Nejvyšším soudem v napadených rozhodnutích. Nejprve tvrdí, že Nejvyšší soud chybně vycházel z rozsudku sen. zn. 29 ICdo 13/2018; ten se týkal toliko výkonu rozhodnutí soudcovským zástavním právem. Institut zadržení je však výslovně v občanském zákoníku upraven, na rozdíl od soudcovského zástavního práva jako způsobu výkonu rozhodnutí.

9. Stěžovatelka zdůrazňuje, že výklad, který je zastáván v napadených rozhodnutích, činí § 1396 odst. 2 občanského zákoníku bezvýznamným. Trvá proto na výkladu, podle kterého je uvedené ustanovení občanského zákoníku zvláštní k § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Stěžovatelka zdůrazňuje, že insolvenční řízení je ovládáno zásadou ochrany těch, kteří pečovali o svá práva a realizovali jejich zajištění. Výklad zastávaný obecnými soudy v napadených rozhodnutích poškozuje její pozici při uspokojení pohledávek.

10. Stěžovatelka dále tvrdí, že podle komentářové literatury [srov. FIALA, Josef. In: ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III (§ 976-1474, absolutní majetková práva). Praha: Wolters Kluwer, 2014, § 1396, bod 4] může věřitel movitou věc zadržet, měl-li u sebe věc v okamžiku, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení. Z ní se dále podává (srov. PETROV, Jan. In: PETROV, Jan a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1380), že byly-li všechny předpoklady § 1395 občanského zákoníku splněny před zahájením insolvenčního řízení, lze věc zadržet i po zahájení insolvenčního řízení. Stěžovatelka rovněž zdůrazňuje, že podle uvedeného komentáře zadržovací právo vzniká samotným splněním předpokladů podle § 1395 občanského zákoníku; je potom na oprávněném, zda a kdy právo uplatní, tj. zadrží věc.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady stanovené § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

13. Obecně platí, že proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovou kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

14. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že výklad a použití § 1396 odst. 2 občanského zákoníku a § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, resp. jejich vzájemného vztahu provedený soudy v napadených rozhodnutích je neústavní. Stěžovatelka namítá nevhodné použití judikatury (sub 8) a nerespektování opačného právního názoru z komentářové literatury (sub 10). Neústavní důsledky provedeného výkladu spatřuje v tom, že nemůže nastat situace, na kterou dopadá uvedené ustanovení občanského zákoníku, a dochází k poškození jejího postavení jako věřitelky v insolvenčním řízení (sub 9).

15. Jde-li o námitku uvedenou sub 8, Ústavní soud nespatřuje tzv. kvalifikovanou vadu usnesení Nejvyššího soudu v odkazu na rozsudek sen zn. 29 ICdo 13/2018. Z něj se sice podává, že Nejvyšší soud vyšel z usnesení ze dne 30. 11. 2011 sen. zn. 29 NSČR 16/2011, jež se skutečně týkalo soudcovského zástavního práva. Nejvyšší soud však v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 13/2018 výslovně odkázal na zadržovací právo.

16. Jde-li o námitky uvedené sub 9 a 10, stěžovatelka přebírá závěry komentářové literatury a s nimi spojuje neústavnost napadených rozhodnutí. K tomu je nutné uvést, že komentářová literatura není závazná (srov. čl. 95 odst. 1 Ústavy či obdobně bod 15 usnesení ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 197/19 či bod 13 usnesení ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 643/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a neskýtá spolehlivé vodítko pro řešení daného problému [srov. RICHTER, Tomáš. In: SPÁČIL, Jiří, a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1497, kde se uvádí, že po zahájení insolvenčního řízení nebude věřiteli svědčit právo na uspokojení ze zajištění u zadržené věci, přičemž autoři v uvedené publikaci sami na rozpory v náhledu na danou problematiku v doktríně poukazují]. Nejvyšší soud v napadeném usnesení nadto zdůraznil, že je nutné rozlišovat možnost dlužníka zadržet věc za podmínek v občanském zákoníku na straně jedné a existenci práva v insolvenčním řízení na přednostní uspokojení z výtěžku zpeněžení zadržené věci na straně druhé, což je východisko, které stěžovatelem citovaná literatura pomíjí.

17. Uvedené neindikuje, který z předložených právních názorů je správný. O to v nyní posuzované věci nejde a z povahy řízení o ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených práv ani zásadně jít nemůže. Pro Ústavní soud je rozhodné, že napadená rozhodnutí jsou řádně, tj. srozumitelně a logicky, odůvodněna a že výklad dotčených zákonných ustanovení není stižen jinými tzv. kvalifikovanými vadami (sub 13). Z uvedeného se však podává, že takový výklad, kterého se stěžovatelka dovolává, není všeobecným výkladem, který je v rozhodovací praxi či v doktríně respektován. Respektovaly-li obecné soudy v nyní posuzované věci úpravu v insolvenčním zákonu a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, aniž by současně jejich právní závěry vyvolávaly jiné neústavní účinky, nejde o tzv. kvalifikovanou vadu, jež má za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele (srov. bod 9 usnesení ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 1137/19 či bod 16 usnesení ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2165/20).

18. Jde-li o stěžovatelčiny námitky o zhoršení její pozice jako dlužnice v insolvenčním řízení, je nutné zdůraznit, že sama odkazuje na zásadu ochrany práv těch, kteří o svá práva pečují. Výklad zastávaný obecnými soudy v napadených rozhodnutích uvedenou zásadu respektuje; bylo na stěžovatelce, měla-li úmysl věc zadržet v okamžiku splnění předpokladů zadržení, takovou vůli projevit. Z napadených rozhodnutí se přitom podává, že stěžovatelka měla možnost věc zadržet ještě před nastoupením účinků zahájení insolvenčního řízení; proč tak neučinila, neuvádí. Závěr obecných soudů o tom, že vůli věc zadržet projevila až po nastoupení účinků zahájeného insolvenčního řízení, nerozporuje.

19. Lze proto uzavřít, že napadená rozhodnutí a výklad dotčených právních institutů je v nyní posuzované věci výrazem nezávislého soudního rozhodování, nikoli excesem, jak tvrdí stěžovatelka. Ta se v konečném důsledku domáhá dalšího instančního přezkumu napadených rozhodnutí; taková úloha Ústavnímu soudu nepřísluší.

20. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru