Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1088/17 #1Usnesení ÚS ze dne 26.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.1088.17.1
Datum podání10.04.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 243c odst.2, § 237, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1088/17 ze dne 26. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Ireny Krčmové, CSc., zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 č. j. 28 Cdo 1120/2015-184, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 10. 4. 2017, doplněné podáním ze dne 12. 4. 2017, MUDr. Irena Krčmová, CSc. (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím vydaným v řízení o zaplacení částky 52 520 Kč s příslušenstvím bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3, na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a toto rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobkyně dne 15. 5. 2012 na základě faktury CAMPANATOUR s. r. o., se sídlem v Kdyni, Náměstí 131 (dále jen "žalovaná") zaplatila částku 57 042 Kč jako cenu letenek za zájezd do Kostariky, kterého se později nemohla zúčastnit ze zdravotních důvodů, a proto se domáhala vrácení této částky v civilním řízení před obecnými soudy.

Dne 19. 2. 2014 rozsudkem č. j. 6 C 6/2013-128 Okresní soud v Domažlicích (dále jen "nalézací soud") řízení ohledně částky 4 522 Kč zastavil (výrok I), žalobu ohledně částky 52 520 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Podle nalézacího soudu se žalovaná na úkor žalobkyně nijak neobohatila, neboť cenu letenek, kterou jí žalobkyně s manželem uhradili, zaplatila společnosti ORBIX, s. r. o., žalovaná neučinila žádný protiprávní úkon, v jehož důsledku by vznikla škoda a nebyly splněny ani další předpoklady pro náhradu škody.

Dne 25. 11. 2014 rozsudkem č. j. 11 Co 211/2014-156 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 19. 2. 2014 č. j. 6 C 6/2013-128 v části odvoláním napadené, tj. ve výrocích pod body II a III, jako správný potvrdil.

Dne 30. 11. 2016 usnesením č. j. 28 Cdo 1120/2015-184 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 11. 2014 č. j. 11 Co 211/2014-156 odmítl. Dovolací soud konstatoval, že z obsáhlého dovolání nelze seznat žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ani se z obsahu nedá určit, od které praxe se měl odvolací soud odchýlit), ani není patrná otázka, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako neobsahuje žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy zjevně neuvádí to, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů dovolání podle § 237 o. s. ř.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že v řízení před odvolacím soudem došlo k vadám a nesprávnému právnímu posouzení věci, a obsáhle polemizovala s právními závěry nalézacího i odvolacího soudu. Podobně polemizovala i se závěrem dovolacího soudu o nepřípustnosti podaného dovolání, a tvrdila, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu bylo porušeno právo na projednání a rozhodnutí věci soudem. Konstatovala, že z napadeného rozhodnutí nelze zjistit, zda jde o jednomyslné rozhodnutí všech tří členů senátu, a opakovala své přesvědčení, že podmínky přípustnosti dovolání byly splněny a odmítnutí dovolání bylo projevem přepjatého formalismu. Dovolacímu soudu též vytkla, že nedodržel lhůtu uvedenou v § 243c odst. 1 větě druhé o. s. ř.

Dovolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 11. 5. 2017 k ústavní stížnosti uvedl, že lhůta podle § 243c odst. 1 věty druhé o. s. ř. je obecně chápána jako pořádková, pro což svědčí i okolnost, že procesní předpis pro případ jejího marného uplynutí nestanoví žádnou sankci, a samo uplynutí lhůty nemůže založit přípustnost nepřípustného dovolání. Dovolání bylo odmítnuto, protože v něm stěžovatelka nepředestřela otázku, jež by v souladu s § 237 o. s. ř. umožňovala pohlížet na ně jako na přípustné, což bylo podrobně vyloženo v odůvodnění napadeného rozhodnutí a ilustrováno odkazy na rozhodnutí řešící obdobnou problematiku. Důvody, pro které dovolací soud neshledal dovolání přípustným, dostatečně podrobně vysvětlil v odůvodnění svého usnesení, na něž plně odkázal. Závěrem dovolací soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost, založenou dle jeho přesvědčení na totožných argumentech jako dovolání, jako zjevně neopodstatněnou odmítl, eventuálně jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatelka v replice na vyjádření dovolacího soudu uvedla, že dovolací soud nereagoval na její námitku o nemožnosti ověřit, zda k přijetí napadeného rozhodnutí došlo se souhlasem všech tří členů senátu dovolacího soudu. Opětovně uvedla, že se neztotožňuje s hodnocením dovolání jako nepřípustného, neboť dle jejího názoru v dovolání vymezila všechny důvody způsobem vyplývajícím z § 241a odst. 3 o. s. ř.; závěrem uvedla, že na ústavní stížnosti trvá.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že právo na dovolání, resp. mimořádný opravný prostředek, sice není ústavně zaručeno [srov. usnesení ze dne 18. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 298/02 (U 18/26 SbNU 381)], ovšem pokud již jej zákonodárce do právního řádu jako opravný prostředek zakomponoval, je nezbytné, aby se na řízení o něm vztahovala ochrana práv jednotlivce zaručená ústavním pořádkem. Existují-li pak určitá omezení práva na přístup k dovolacímu soudu, ať už přímo v samotném zákonném textu, anebo dovozována soudy jeho interpretací (jako v daném případě), je vždy nutné je posoudit z hlediska proporcionality k ochraně základních lidských práv a svobod.

V souladu s obsahem ústavní stížnosti požadující v petitu výhradně zrušení rozhodnutí dovolacího soudu, se Ústavní soud mohl zabývat pouze rozhodnutím dovolacího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. V ústavní rovině tak mohla být v řízení před Ústavním soudem řešena pouze otázka, zda postupem dovolacího soudu nedošlo k odepření spravedlnosti, tedy zda nebyl porušen zákaz denegatio iustitiae a zákaz libovůle tvořící součást práva na spravedlivý proces, tj. zda k odmítnutí dovolání nedošlo svévolně a bez uvedení dostatečných důvodů.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že dovolací soud své závěry o nepřípustnosti dovolání v souladu s požadavky spravedlivého procesu dostatečně odůvodnil. Postupem dovolacího soudu tudíž nebyla stěžovatelce odepřena spravedlnost, protože dovolací soud, v souladu se svými povinnostmi, nejprve řešil otázku přípustnosti jejího dovolání a poté konkrétně odůvodnil, proč nelze dovolání stěžovatelky považovat za přípustné. Jinými slovy, rozhodnutí Nejvyššího soudu mělo zákonný podklad a v hodnocení přípustnosti dovolání nevykazovalo znaky libovůle.

K námitce tajnosti hlasování při rozhodování senátu dovolacího soudu Ústavní soud připomíná, že požadavek, aby kromě členů senátu a zapisovatele nebyl nikdo jiný poradě senátu přítomen, je stanoven zákonem (srov. ustanovení § 243b a § 37 o. s. ř.), přičemž z žádného ustanovení Listiny resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neplyne, že požadavky spravedlivého procesu nezbytně vyžadují veřejnost senátního rozhodování (ke smyslu ustanovení § 37 o. s. ř. viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2000 sp. zn. IV. ÚS 25/2000, dostupné na http://nalus.usoud.cz/).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru