Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1088/12 #2Nález ÚS ze dne 21.05.2013K mechanické aplikaci zásad při stanovení ceny náhradního pozemku (restituce)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkpozemek
Restituce
náhrada
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 89/69 SbNU 397
EcliECLI:CZ:US:2013:4.US.1088.12.2
Datum vyhlášení27.05.2013
Datum podání22.03.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžaduje, aby v restitučním řízení soudy neaplikovaly zásadu shody charakteru původního a náhradního pozemku mechanicky v situaci, kdy došlo ke změně administrativního umístění pozemku v důsledku změny územního členění obcí. V konkrétním případě by takový postup mohl vést k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů vlastnit majetek.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů MUDr. Kamila Rinchenbacha a MUDr. Oty Rinchenbacha zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 21. května 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012 č. j. 28 Cdo 2930/2011-181 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011 č. j. 38 Co 225/2008-137, a to pro porušení práva stěžovatelů vlastnit majetek zaručeného článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelům jako osobám oprávněným nebyly z důvodu zastavěnosti restitučně vydány odňaté pozemky v k. ú. Jehnice, obec Brno. Proto s nimi Pozemkový fond ČR uzavřel smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku v k. ú. Řečkovice, obec Brno. V roce 2007 však Městský soud v Brně na základě žaloby pozemkového fondu rozhodl, že znalkyně při oceňování původních nevydaných pozemků nezohlednila, že se ke dni jejich převodu na stát (dne 13. 5. 1949) nenacházely na území města Brna, tedy ve „velké“ obci nad 300 000 obyvatel, ale v samostatné „malé“ obci Jehnice do 1 000 obyvatel, která se součástí města Brna stala teprve v roce 1971. Stěžovatelům tak vzniklo bezdůvodné obohacení, protože nabyli náhradní pozemek o vyšší hodnotě, než byla hodnota odňatých pozemků. Obecné soudy vyšly ze zásady, že oprávněné osoby mají nárok na vrácení toho, co jim bylo odňato. V případě odnětí pozemku v „malé“ obci vznikl nárok na náhradu za pozemek v „malé“ obci.

Podle stěžovatelů obecné soudy aplikovaly zásadu srovnatelnosti pozemků nepřípustně formálně. Jen z důvodu změny statusu obce jim znemožnily získat srovnatelné pozemky v katastrálním území, ve kterém se nachází většina jejich původních pozemků. Ve stejném katastrálním území by tak měli nárok na náhradní pozemek o výměře desetkrát menší, než původně vlastnili.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud konstantně judikuje, že ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji. Restituční řízení se také nesmí podobat loterii a v rámci skupiny oprávněných osob je třeba se všemi nakládat stejným způsobem. Judikatura Nejvyššího soudu princip rovnosti rozvinula o pravidlo, že charakter a hodnota náhradního pozemku mají být ekvivalentní charakteru a hodnotě pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán. Pokud tedy byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek, resp. v případě odnětí pozemku v „malé“ obci má být poskytnut též pozemek v „malé“ obci.

Analogické použití výše uvedených zásad ve věci stěžovatelů je však příkladem jejich ústavně nepřípustné mechanické aplikace na případ zákonem nijak nezohledňované změny územního uspořádání obcí. Tato argumentace by dovedením do důsledku vedla k závěru o nemožnosti poskytnutí náhradního pozemku v témže katastrálním území, v kterém se nachází většina původních pozemků stěžovatelů.

Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že se ceny nemovitostí v těchto případech určují ke dni 24. 6. 1991 na základě příslušného cenového předpisu, nicméně rigidní lpění na úředně stanovených cenách při určování ceny pozemku již samotným plynutím času ztratilo mnoho ze své opodstatněnosti. Smlouva o bezúplatném převodu náhradního pozemku byla uzavřena v roce 2004. Úvahy o rozdílu v hodnotě původních a náhradních pozemků však neodrážejí reálnou hodnotu pozemků, jež je klíčová. Lze též podpůrně uvést, že zatímco samotným úředním aktem přeměny zemědělského pozemku na stavební se skutečná hodnota (tržní cena) pozemku reálně zvýší, pouhým začleněním obce Jehnice do města Brna se hodnota pozemků zvýšila pouze imaginárně, úředně, ale nikoli reálně. Není vyloučeno, aby dobře situovaná nemovitost v obci přiléhající k velkému městu měla větší hodnotu než nemovitost v sociálně znevýhodněné části velkého města.

Lze tedy uzavřít, že mechanická aplikace zásady shody charakteru pozemků v situaci změny územního členění obcí vedla ve věci k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Miloslav Výborný.

IV.ÚS 1088/12 ze dne 21. 5. 2013

N 89/69 SbNU 397

K mechanické aplikaci zásad při stanovení ceny náhradního pozemku (restituce)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 21. května 2013 sp. zn. IV. ÚS 1088/12 ve věci ústavní stížnosti 1. MUDr. Kamila Rinchenbacha a 2. MUDr. Oty Rinchenbacha, obou zastoupených JUDr. Růženou Valdhansovou, advokátkou, se sídlem Jaselská 17, 602 00 Brno, proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2007 č. j. 36 C 266/2005-78, Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011 č. j. 38 Co 225/2008-137 a Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012 č. j. 28 Cdo 2930/2011-181, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelů zaplatit Pozemkovému fondu České republiky stanovenou částku z titulu bezdůvodného obohacení v souvislosti s restitucemi, za účasti 1. Městského soudu v Brně, 2. Krajského soudu v Brně a 3. Nejvyššího soudu.

I. Rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011 č. j. 38 Co 225/2008-137 a Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012 č. j. 28 Cdo 2930/2011-181 se ruší, neboť v jejich důsledku bylo porušeno právo stěžovatelů vlastnit majetek zaručené článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů z důvodu porušení článku 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek zaručeného článkem 11 odst. 1 Listiny, práva na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i autonomie vůle a svobody individuálního jednání garantovaných článkem 2 odst. 3 Listiny.

II.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 36 C 266/2005 zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 12. 2007 č. j. 36 C 266/2005-78 uložil stěžovatelům zaplatit žalobci Pozemkovému fondu České republiky společně a nerozdílně částku ve výši 330 300 Kč (výrok I) z titulu bezdůvodného obohacení. Vysvětlil, že stěžovatelům jako osobám oprávněným nebyly z důvodu zastavěnosti ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě") vydány odňaté pozemky v k. ú. Jehnice, obec Brno, okres Brno-město, a proto s nimi žalobce dle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě dne 28. 7. 2004 uzavřel smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku parc. č. Xvk. ú. Řečkovice, obec Brno, přičemž vzhledem k tomu, že znalkyně při oceňování původních nevydaných pozemků nezohlednila, že se ke dni jejich převodu na stát (dne 13. 5. 1949) nenacházely na území města Brna, tedy ve "velké" obci nad 300 000 obyvatel, ale v samostatné "malé" obci Jehnice do 1 000 obyvatel, která se součástí města Brna stala teprve v roce 1971, úředně stanovená cena nevydaných pozemků nečinila 200 Kč za 1 m2, ale pouze 20 Kč, následkem čehož stěžovatelům vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť nabyli náhradní pozemek o vyšší hodnotě, než byla hodnota odňatých pozemků. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 3. 2011 č. j. 38 Co 225/2008-137 na základě připuštěné změny žaloby výrok I rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že každému ze stěžovatelů uložil zaplatit žalobci částku 165 150 Kč; jinak, jsa vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu, shledal odvolání stěžovatelů nedůvodné. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2012 č. j. 28 Cdo 2930/2011-181 dovolání stěžovatelů zamítl. Vyšel ze zásady, že oprávněné osoby mají nárok na vrácení toho, co jim bylo odňato, jakož i z rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1518/2007 rozvíjejícího tuto zásadu tak, že v případě odebrání zemědělského pozemku nelze při jeho oceňování započítat ve prospěch oprávněné osoby pozdější zhodnocení pozemku změnou jeho charakteru v důsledku jeho zastavění bez přičinění původního vlastníka. Totéž pravidlo analogicky aplikoval na situaci přičlenění obce k obci vedlejší a dodal, že v případě odnětí pozemku v "malé" obci vzniká nárok na náhradu za pozemek v "malé" obci.

III.

3. Stěžovatelé namítli, že Nejvyšší soud aplikoval zásadu srovnatelnosti pozemků nepřípustně formálně tak, že jim toliko z důvodu změny statusu obce znemožnil získat srovnatelné pozemky ve stejném katastrálním území, ve kterém se nachází většina jejich původních pozemků, což odporuje ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě ve znění účinném do dne 13. 4. 2006, jehož smyslem bylo vytvoření možnosti pro oprávněnou osobu účelně náhradní pozemky obhospodařovat. Právní názor Nejvyššího soudu vede k tomu důsledku, že ve stejném katastrálním území by měli nárok na náhradní pozemek o výměře desetkrát menší, než původně vlastnili. Stěžovatelé vyslovili přesvědčení, že kritéria pro posuzování stejných pozemků se v průběhu času změnila pouze umělým zásahem beze změny charakteru těchto pozemků. Bezúplatný převod náhradního pozemku byl správný, neboť v mezidobí se zvýšila hodnota původních pozemků, která tak odpovídá hodnotě náhradního pozemku. Stěžovatelé také dodali, že soudy nesprávně interpretovaly smysl restitucí, který mj. spočívá ve zmírnění následků některých majetkových křivd. Konečně stěžovatelé uvedli, že v důsledku písemného řízení před Nejvyšším soudem nemohli uplatnit námitku podjatosti soudce, který již dříve vůči účastníkům projevil svůj názor na věc.

IV.

4. Ústavní soud si vyžádal vyjádření od účastníků řízení a vedlejšího účastníka.

5. Městský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na závěry prezentované v ústavní stížností napadeném rozhodnutí.

6. Krajský soud v Brně navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, v němž jsou rozhodovací důvody jasně a srozumitelně vysvětleny, s tím, že nemá nic podstatného, čím by uvedené odůvodnění doplnil, a upozornil, že při rozhodování byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu.

7. Nejvyšší soud navrhl nevyhovění ústavní stížnosti. Při posuzování projednávané věci vycházel ze zásady, že odňaté pozemky je třeba oceňovat podle stavu ke dni přechodu na stát, a ze zásady, že oprávněné osobě má být vráceno tolik, kolik jí ze zákona přísluší, přičemž z těchto zásad je třeba v restitučních sporech zásadně vycházet proto, aby ke každé oprávněné osobě bylo přistupováno stejně a restituční řízení se nepodobalo loterii. Hodnota náhradního pozemku se nemusí shodovat na koruny nebo desetikoruny s odňatým pozemkem, avšak současně tyto hodnoty musí být přiměřené; v posuzované věci činila hodnota náhradního pozemku v podstatě desetinásobek hodnoty pozemku odňatého. Doplnil, že pokud by hodnota náhradního pozemku nemusela být přiměřená, ustanovení § 28a zákona o půdě by ztratilo jakýkoli smysl. Uznal, že zaujaté závěry mohou být stěžovateli vnímány jako necitlivé či dokonce nespravedlivé a že mohou nastat okolnosti, za kterých by mechanická aplikace výše uvedených zásad mohla vést k rozporu nároku té či oné strany s fundamentálními zásadami spravedlnosti a dobrými mravy; to však stěžovatelé netvrdili, ale soustředili se pouze na polemiku ohledně oceňování odňatého pozemku, přičemž dovolací soud je dovolacími důvody vázán. K námitce podjatosti uvedl, že postup, dle kterého dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému na základě předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu se přidělí tomu soudci, který o věci rozhodoval v předchozím řízení, odpovídá rozvrhu práce Nejvyššího soudu, přičemž zvolená konstrukce je zcela standardní. Uzavřel, že v obou jeho rozsudcích byly všechny zásadní důvody, z nichž rozhodnutí vycházela, transparentně a srozumitelně uvedeny.

8. Stěžovatelé v replice k vyjádření účastníků řízení namítli, že zásada oceňování odňatých pozemků ke dni přechodu na stát nebyla ke dni podání žaloby stanovena v zákoně o půdě, ale byla dovozena teprve judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž v jejich případě ji nelze mechanicky aplikovat. Hodnota takového pozemku ke dni přechodu na stát je vždy výrazně nižší než v okamžiku jeho vrácení, aniž by se jakkoli změnil jeho charakter, a proto dovedeno ad absurdum vzniklo by při vydání odňatého pozemku oprávněným osobám bezdůvodné obohacení. Stěžovatelé se proto domnívají, že hodnotu náhradního pozemku je třeba stanovit jako hodnotu, kterou by měl původní pozemek v okamžiku účinnosti zákona o půdě, pokud by bylo možno jej vydat. Z toho stěžovatelé dovozují, že hodnota náhradního pozemku odpovídá současné hodnotě odňatých pozemků, jakož i smyslu a cílům zákona o půdě, a podotýkají, že nezavinili nemožnost vrácení původních pozemků, jichž se primárně domáhali.

9. Pozemkový fond České republiky se vzdal postavení vedlejšího účastníka.

V.

10. Po shora rekapitulovaném průběhu řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že není třeba ve věci konat ústní jednání, neboť by nepřineslo další, resp. lepší a jasnější objasnění věci, než jak se s ní seznámil z písemných úkonů stěžovatele [srov. ustanovení § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Pro úplnost Ústavní soud současně dodává, že v řízení neprováděl dokazování a vyšel toliko ze spisu - zvláště pak ze znění napadených rozhodnutí a z písemných podání stěžovatelů a účastníků řízení, přičemž navíc účastníci ještě před nabytím účinnosti novely zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání vyslovili souhlas.

VI.

11. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložili včas k podání ústavní stížnosti oprávnění a advokátem zastoupení stěžovatelé; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud též k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná.

VII.

12. Ústavní soud konstantně judikuje, že smyslem a účelem restitučních zákonů je snaha alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, přičemž ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 754/01 ze dne 23. 10. 2003 (N 123/31 SbNU 113), sp. zn. II. ÚS 3232/10 ze dne 11. 9. 2012 (N 155/66 SbNU 323)]. Byť k majetkovým křivdám, které zákonodárce mínil zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v historicky minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby odňatý majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, a tudíž samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného [srov. nález sp. zn. III. ÚS 107/04 ze dne 16. 12. 2004 (N 192/35 SbNU 509), stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.)]. Při vědomí výše uvedeného lze přisvědčit právnímu názoru Nejvyššího soudu, dle kterého má být vráceno to, co bylo odňato, avšak jen v rozsahu, v jakém to zákon o půdě stanoví.

13. Je rovněž nutno souhlasit se stanoviskem zastávaným Nejvyšším soudem, že restituční řízení se nesmí podobat loterii, tj. že v rámci skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, je třeba se všemi nakládat stejným způsobem. Vždyť znakem a předpokladem právního státu je především shodná ochrana práv všech právních subjektů ve stejných případech [srov. nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173)]; zákon má být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně [srov. nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455)]. Je proto nezbytné nalézt univerzální kritérium, s jehož použitím lze porovnávat prakticky veškeré pozemky bez ohledu na rozlohu, kulturu, kvalitu apod.; tímto kritériem je cena pozemku (srov. Kindl, M. Restituce v soudní praxi. Praha: C. H. Beck, 1997, str. 21), a to ke dni 24. 6. 1991 (srov. ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě ve znění účinném od dne 1. 7. 1993 do dne 13. 4. 2006).

14. Judikatura Nejvyššího soudu princip rovnosti rozvinula o pravidlo, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je role, louka, pastvina apod., náleží náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě, přičemž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením ceny pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu bez přičinění původního vlastníka. Jinými slovy, pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003 sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008 sp. zn. 28 Cdo 1518/2007 a ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. 28 Cdo 2699/2008], tedy má být zachována identita v charakteru pozemků tak, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Uvedené judikatorní rozšíření ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě je akceptovatelné a má své opodstatnění s ohledem na skutečnost, že vzdor zákonodárcovu předpokladu zájmu oprávněných osob o obhospodařování bezúplatně převedených náhradních pozemků se projevil zájem především o pozemky, které bylo možno využít k jiným účelům, zejména stavebním, a to prostřednictvím prodeje realitním nebo developerským společnostem za podstatně výhodnější ceny (srov. Hálová, M., Doležal, T. Převod náhradních pozemků v restitucích podle zákona o půdě. Právník, č. 8/2012, str. 918-919), což však nebylo účelem restitučních předpisů; jejich cílem nebyla kompenzace všech škod (kupř. morální újmy nebo ztráty zisku z pozemku) prostřednictvím poskytnutí hodnotnějšího pozemku. Těmto úvahám se na první pohled nijak nevymyká ani navazující zásada stanovící, že v případě odnětí pozemku v malé obci má být poskytnut též pozemek v malé obci.

15. Analogické použití výše uvedených zásad ve věci stěžovatelů je však příkladem jejich ústavně nepřípustné mechanické aplikace na případ zákonem nijak nezohledňované změny územního uspořádání obcí. Jak správně poukazují stěžovatelé, argumentace Nejvyššího soudu by dovedením do důsledku vedla k závěru o nemožnosti poskytnutí náhradního pozemku v k. ú. Jehnice, tedy v témže katastrálním území, ve kterém se nachází většina původních pozemků, a tedy nenaplnění požadavku ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě ve znění účinném ode dne 1. 7. 1993 do dne 13. 4. 2006, což by byl závěr věru absurdní.

16. Ústavnísoud si je vědom skutečnosti, že dle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě ve znění účinném ode dne 1. 7. 1993 do dne 13. 4. 2006 se ceny nemovitostí určují ke dni 24. 6. 1991 na základě příslušného cenového předpisu, nicméně rigidní lpění na úředně stanovených cenách při určování ceny pozemku již samotným plynutím času ztratilo mnoho ze své opodstatněnosti. S přihlédnutím ke skutečnosti, že smlouva o bezúplatném převodu náhradního pozemku byla uzavřena v roce 2004, neodrážejí úvahy o rozdílu v hodnotě původních a náhradních pozemků (pohybující se výlučně v kontextu cen úředních) reálnou hodnotu pozemků, jež je klíčová. Lze též podpůrně uvést, že Nejvyšší soud přehlédl, že zatímco samotným úředním aktem přeměny zemědělského pozemku na stavební se skutečná hodnota (tržní cena) pozemku reálně zvýší, pouhým administrativním aktem začlenění obce Jehnice (a podobně i obce Řečkovice) do města Brna se hodnota pozemků zvýšila pouze imaginárně, úředně, ale nikoli reálně. Hodnotu pozemku neurčuje administrativní velikost obce, ale její poloha, dopravní dostupnost do velkého města, občanská vybavenost apod., které jsou na takovém administrativním aktu zcela nezávislé. Není dokonce vyloučeno, aby dobře situovaná nemovitost v obci přiléhající k velkému městu měla větší hodnotu než nemovitost v sociálně znevýhodněné části velkého města.

17. Lze tedy uzavřít, že mechanická aplikace zásady shody charakteru původního a náhradního pozemku na situaci změny administrativního umístění pozemku v důsledku změny územního členění obcí měla ze stranysoudů ve věci rozhodujících za následek porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů vlastnit majetek zaručeného článkem 11 odst. 1 Listiny.

18. Je zřejmé, že jádrem pochybení obecnýchsoudů je již původní kasační rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 1189/2010-125, v němž Nejvyšší soud zavázal Krajský soud v Brně svým právním názorem, který Ústavní soud tímto nálezem shledal nesprávným. V této souvislosti je třeba připomenout, že dle ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy jsou obecné soudy vázány vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu, a nikoliv předcházejícím ústavně nekonformním rozsudkem Nejvyššího soudu [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004 (N 34/32 SbNU 321) a podobně nález sp. zn. IV. 822/11 ze dne 22. 4. 2013 (N 61/69 SbNU 165), bod 36, dostupné též na http://nalus.usoud.cz], pročež v řízení následujícím po zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí bude Krajský soud v Brně vycházet z výše vyloženého právního názoru Ústavního soudu, dle kterého se při určování hodnoty pozemku nezohledňuje změna územního členění obcí.

19. Z výše vyložených důvodů shledal Ústavnísoud podanou ústavní stížnost důvodnou a napadené rozsudky Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu zrušil podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, resp. zásady minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně jako nepřípustnou dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, protože zrušením rozsudku Krajského soudu v Brně se vytváří prostor pro opětovné posouzení rozsudku Městského soudu v Brně soudem odvolacím.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru