Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1082/21 #1Usnesení ÚS ze dne 11.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
SOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní ústavní principy/demokratický pr... více
Věcný rejstříkvýzva
rozsudek/pro uznání
soud/jednání
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.1082.21.1
Datum podání23.04.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 99/1963 Sb.; občanský soudní řád; § 114b/4 věta druhé za středníkem

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

300/2008 Sb., § 17 odst.4

99/1963 Sb., § 114b odst.4, § 153a odst.3, § 114b odst.5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1082/21 ze dne 11. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Nadace Neziskovky.cz, sídlem Dukelských hrdinů 500/25a, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Ondřejem Vokálem, advokátem, sídlem Na Rokytce 1081/8, Praha 8 - Libeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2020 č. j. 14 Co 218/2020-73 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. února 2020 č. j. 26 C 77/2019-54, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 114b odst. 4 věty druhé za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a spolku Advocatus civium o. s., sídlem Thámova 84/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy.

2. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala podle § 74 zákona o Ústavním soudu akcesorický návrh na zrušení § 114b odst. 4 věty druhé za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se vedlejší účastník domáhal po stěžovatelce zaplacení pohledávky v celkové výši 235 329,52 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud usnesením ze dne 3. 7. 2019 č. j. 26 C 77/2019-26 stěžovatelce uložil povinnost, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která byla k usnesení připojena. Stěžovatelka byla mimo jiné poučena, že nevyjádří-li se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně, a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává, a proto ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.). Toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 19. 7. 2019 a ve stanovené lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení se stěžovatelka ve věci nevyjádřila. Své vyjádření k žalobě stěžovatelka soudu zaslala až dne 22. 8. 2019, tedy po uplynutí stanovené 30denní lhůty (která uplynula dnem 19. 8. 2019).

4. Obvodní soud, vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky podle v § 114b o. s. ř. a § 153a o. s. ř., vydal rozsudek pro uznání, kterým určil, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 235 329,52 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z této částky od 22. 4. 2017 do zaplacení (výrok I) a uložil jí zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku ve výši 62 012,70 Kč (výrok II).

5. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I, ve výroku II změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 44 480 Kč, jinak se v tomto výroku potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

6. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 2. 2021 č. j. 32 Cdo 3336/2020-103, že se dovolání odmítá (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutí, na něž stěžovatelka ve svém dovolání odkazovala, se po skutkové stránce relevantně odlišují od posuzované věci po skutkové stránce a stěžovatelce proto nemohlo být přisvědčeno, že se od nich obecné soudy odchýlily. Předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. obecné soudy naopak řešily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

II.

Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka zejména uvedla, že vydání rozsudku pro uznání v době, kdy soud měl ve spise vyjádření stěžovatelky, které při rozhodování nebral v potaz, považuje za formalistický postup soudu vedoucí k odepření spravedlnosti. Stěžovatelka uvádí, že je jí známa judikatura Ústavního soudu [např. nález ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.)], ve kterém se Ústavní soud vyjadřoval k ústavní konformitě § 153a odst. 3 o. s. ř., kterou shledal v souladu s ústavní pořádkem. Ve věci stěžovatelky je však situace odlišná, neboť rozsudek pro uznání byl vydán za použití dvou fikcí, tj. fikce doručení kvalifikované výzvy a fikce uznání nároku. Stěžovatelka tuto situaci považuje za závažný zásah do jejího práva na soudní ochranu, který nemůže z hlediska ochrany ústavně zaručených práv obstát.

8. Vydání rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 4 a 5 ve spojení s § 153a o. s. ř. podle stěžovatelky neobstojí ani z hlediska proporcionality. Z hlediska testu proporcionality si stěžovatelka dovoluje poukázat na diametrálně odlišné a neproporcionální postavení žalovaného, má-li dotyčný žalovaný datovou schránku, či nikoli (viz "Náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky."). Aplikací napadeného ustanovení dochází k podstatnému rozdílu v postavení žalovaných, aniž by tento rozdíl byl ospravedlnitelný legitimním cílem. Toto nerovné postavení je podle ní v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka uvádí, že právní fikce coby nástroj odmítnutí, resp. předstírání reality právem je nástrojem výjimečným. Stěžovatelka tvrdí, že užití obou fikcí v posuzované věci, které vede k vydání rozsudku pro uznání, aniž by se mohla seznámit s doručovanými písemnostmi, žalobním návrhem, a aniž by mohla uplatňovat svá procesní práva obrany, považuje v civilním řízení za vybočení z této tendence výjimečnosti a za zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, který neobstojí v testu proporcionality. V daném případě se tedy v řízení předstírá, že se stěžovatelka seznámila s doručovanou písemností, a navíc, že uznává nárok uplatněný žalobou. Jak se později v řízení ukázalo, ani jedna z těchto fikcí neodpovídala skutečnosti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (viz sub 10).

10. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv, nicméně je třeba uvést, že v petitu svého návrhového žádání požaduje pouze zrušení rozsudků nalézacího a odvolacího soudu. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné (viz zejména bod 3 a 33 odůvodnění), že stěžovatelka svojí argumentací napadá i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2021 č. j. 32 Cdo 3336/2020-103, od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, stížnost č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).

13. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je povolán korigovat excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], o což však v posuzovaném případě nejde. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly; tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v jejich věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [srov. nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95

(N 63/5 SbNU 481)].

14. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného konstatuje, že Nejvyšší soud (viz sub 10) v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí i s judikaturou Ústavního soudu, na kterou velmi obsáhle v odůvodnění svého usnesení odkázal. Stejně tak postup obvodního soudu a městského soudu byl řádně odůvodněn.

15. Ústavní soud shledává, že závěr obecných soudů, že v dané věci byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 4 a odst. 5 o. s. ř., nutno považovat za ústavně konformní a nijak nevybočující z běžné (a zejména nikoliv neústavní) soudní praxe. Jak ostatně Ústavní soud dovodil již v usnesení ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 91/06, byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na soudní ochranu postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá. Ústavní soud tedy konstatuje, že pohybovaly-li se obecné soudy důsledně v zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené podmínky výzvy podle § 114b o. s. ř., nelze mít vydání rozsudku pro uznání za výraz "přepjatého formalismu", ani za rozporné s pravidly práva na soudní ochranu.

16. Ústavní soud uzavírá, že marné uplynutí lhůty stanovené v usnesení obvodního soudu ze dne 3. 7. 2019 č. j. 26 C 77/2019-26 podle § 114b odst. 1 o. s. ř. znamená založení procesního stavu, že stěžovatelka žalobou uplatněný nárok uznala, a to bez ohledu na to, zda jej též uznává "ve skutečnosti". Nastaly-li účinky fikce, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později stěžovatelka uplatněnému nároku oponovala. Není ani z ústavněprávního hlediska významné, že se tak stalo podáním učiněným předtím, než obvodní soud rozhodl rozsudkem pro uznání.

17. Ústavní soud dále konstatuje, že dovolává-li se stěžovatelka porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].

18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

19. Spolu s ústavní stížností byl podán akcesorický návrh na zrušení § 114b odst. 4 věty druhé za středníkem o. s. ř. Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (§ 74 ve spojení s § 68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného posouzení návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru